Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, pane vicepremiére, milé kolegyně, milí kolegové, dovolte mi, abych vás seznámil s několika svými názory a komentáři, které se týkají Národního plánu obnovy a které jsou spojeny zejména s tím, jak by se měl Národní plán obnovy promítnout tzv. do území, na územní dimenzi a co je důležité podle našeho názoru z pohledu zejména samospráv.

Určitě by zasloužilo diskusi to, co tady zmínil ve svém úvodním slově pan vicepremiér, to, co zmínil pan zpravodaj i někteří další kolegové, jak poctivě byl tento program projednáván, jak se hodnotily priority, které by do něj měly být zařazeny, jakým způsobem uvažovaly jednotlivé resorty, jednotlivá ministerstva o tom, co do tohoto programu zařadit, a jaký je celkový plán České republiky s tím, jak tyto bezprecedentně velké finanční prostředky využít.

Já bych možná jenom na úvod zmínil to, že se opravdu nejedná o peníze, které tak nějak k nám jakoby přistanou a které budeme moci libovolně utratit v tom smyslu, že se jedná o úvěr. Ne ve smyslu toho, že my budeme s velkou částí těch peněz jako s úvěrem zacházet, ale v tom smyslu, že nakonec v nějakém výhledu bude muset Česká republika prostřednictvím Evropské unie tyto peníze splatit. Není to výhrada taková, jakou tady zmiňoval můj předřečník, je to spíš apel na to, abychom zacházeli s těmi finančními prostředky velmi obezřetně. Abychom je směřovali opravdu do oblastí, které vnímáme jako naprosto prioritní, prostě proto, že ty peníze, které tady teď využijeme, budeme muset v horizontu snad do roku 2050 myslím, že je tam uvedeno, nakonec splatit. A že se jedná o poměrně velký závazek, který si Česká republika bere. A to se bavím nejenom o těch 170 miliardách přibližně, ale i o těch dalších desítkách miliard, které tady pan ministr zmiňoval pro variantu toho, že by se financovaly prostřednictvím nebo že by se využily prostřednictvím úvěrů nebo půjček.