Berwid-Buquoy (KDU-ČSL): „Otec vlasti“ aneb Vrah dvojí tváře

A to i v tzv. „historických vědách“.

Lidovým plebiscitem v České republice, zvítězil německý císař Karel IV., coby „nejpopulárnější Čech“. Zde je nutné prezentovat několik historických faktů: Karel IV. nebyl Čech, nýbrž Lucemburčan (tehdá frankofóní oblast – úřední řečí byla francouzština).

Česky vůbec nemluvil. Německy uměl bídně a od samého narození se s ním komunikovalo francouzsky. Učebnicové tvrzení, že se od své matky naučil česky je poněkud směšné. Jeho matka byla polskou královnou, češtinu neovládala a mluvila takřka výhradně francouzsky a to i se svým synem - alespoň čas od času, když ho letmo viděla. Jinak byl v soustavně v péči guvernantek a to byli bez vyjímky pouze francouzsky mluvící pečovatelky.

Čtenář, který si v základní škole z učebnic českého dějepisu něco „našprtal“, aby pokudmožno nepropadl a postoupil do dalšího ročníku, nikdy nebyl konfrontován s archivní faktografií nalézající se hlavně v Německu, Rakousku a Lucemburku. Nejenže k ní nemá přístup, ještě navíc neovládá němčinu a francouzštinu, aby se v dokumentaci mohl náležitě orientovat.

Dovolte mi tedy pedagogicky-historickou poučku, tak řečeno „by my self “: V době působení Karla IV., kdo neuměl francouzsky na úrovni mateřštiny nebyl plnoprávným člověkem. To platilo bez rozdílu, hlavně u vysoké evropské šlechty. Němčina byla jazykem podřadným a čeština fungovala dokonce jako naprosto zanedbatelné nářečí, jejíž faktický význam se podobal asi tak dnešnímu „cikánskému nářečí“. Jaký důvod by měl mít císař, resp. král, se něco tak zbytečného učit a ztrácet tím drahocený čas?

Osvětově uvědomělý občan si musí klást kritické otázky sám a nikoli papouškovat oficiální historická stanoviska. Ta byla vytvořena převážně proto, aby vládnoucí garnitura mohla legitimovat a upevňovat svá momentální mocenská postavení. Po převratu si nová mocenská elita vytvoří opět své vlastní oficiální legendy – a tak to jde do nekonečna...

Karel IV. pro českou zem (nikoli pro Čechy) mnoho dobrého a pozitivního udělal. Česká zem (Bohemia) byl tehdá celkem mnohonárodnostním. Všichni si říkali „Boemové“ (nikoli Češi, ty bylo pouze etnickou součástí celku, i když velice podstatnou), neboť se na tehdejším území Bohémie mluvilo mnoha jazyky – dokonce i jüdisch. Karel IV. byl tedy „otcem vlasti“ pro všechny etnické skupiny nalézající se na území Bohémie a nikoli pouze pro její českou část.

Je tedy nutné zacházet s pojmem „Čechy“, „Češi“, „Český král“ atp. velmi opatrně, neboť tyto pojmy by mohly být velice zavádějící. Tehdá nehrála hlavní roli etnická příslušnost, nýbrž geografické umístění daného etnika. Silně zavádějícím pojmem je tudíž bezpochyby výraz „česká šlechta“. Nejednalo se o česky mluvící šlechtice. Šlo o šlechtické rodiny sídlící na území Bohémie, ať etnicky pocházely odkudkoli z evropského kontinentu či z britských ostrovů. Všichni byli „českou šlechtou“, protože obývali území „Čech“, přesněji řečeno, geografické území Bohémie.

Německý císař Karel IV, není v Německu ani zdaleka tak oblíben jako v Česku a to nikoli proto, že němčina císařského veličenstva byla patrně velmi mizerná.

Nejpopulárnější německý monarcha, pruský král Bedřich II., zvaný Veliký, neuměl německy vůbec. „Mateřština“ obou vládců byla francouzština. Jakž takž rovněž ovládali latinu. Jinými jazyky se nebyli schopni dohovořit...

Pruský král Bedřich II, byl prakticky zakladatelem německého militarizmu, který později způsobil v Evropě nelidské zločiny a hospodářské katastrofy.

Karel IV, se stal prvním německým vůdcem v organizování židovských pogromů. Za jeho císařství bylo v Německu vyvražděno tisíce Židů. Zajímavé na tom je, že v Čechách ono středověké „nacistické“ řádění zakazoval. Patrně proto, že tam žádný bohatí bankéři nesídlili. V Německu ovšem židovské pogromy organizoval a nepřímo se vyvraždování židovských obyvatel zúčastňoval.

Tento vladař byl geniálním zločincem a šel na tehdejší židovský „holocaust“ jak se lidově říká, „od lesa“, aby proti sobě nepoštval Řím a tím katolického papeže. Židé museli být zabíjeni zfanatizovanou pouliční sebrankou hromadně ve velkém a to tak, aby do aféry nebyl zatažen ani císař, ani vysoká šlechta a vedení velkých měst. Prostě musí to vypadat jako „neorganizované“ povstání ulice!

Důvod? Tehdejší finanční kapitál nebyl v rukách císaře a ani šlechty, nýbrž převážně židovského obyvatelstva. Jednalo se takřka výhradně o obchodníky, bankéře a majitele většiny městských nemovitostí.

Karel IV a jeho kamarila byli špatnými národohospodáři a tak panovník beznadějně zadlužil celou říši. Kde jaký hrad, či palác se stal zárukou židovských věřitelů. Zbavit se věřitelů bylo proveditelné pouze „holocaustem“, tzn. museli zmizet nejen věřitelé, ale i svědkové!

Údajně sloužil dokonce i hrad Karlštejn, od 05.09. 1376, jako záruka půjčky dvěma židovským bankéřům Jeckleinovi a Mojžíši Tochtermanovi za půjčku ve výši 4.000,- říšských stříbrných marek (v dnešní měně, cca. 80.000.000,- Kč), kterou Karlův zplnomocněnec, hrabě Eberhard II., nebyl schopen z říšské pokladny uhradit (Pramen: Zemský archiv Baden-Würtemberg). Celkem rychle se s německým císařem shodli na tom, že nejsnadnější cesta úhrady dluhu, je pokud možno nenápadná vražda obou židovských občanů, prostřednictvím nějakého pouličního darebáka...

Na rozdíl od Adolfa Hitlera nebyl německý císař ani zdaleka takovým primitivním hlupákem a při vyvražďování Židů rafinovaně využíval svých vladařských pravomocí a tak to vypadalo, jakoby byl „nevinnen“.

Od roku 1236 (Privileg Friedrichs II., servi camare nostre) stojí židovské obyvatelstvo ve Svaté říši římské pod ochranou císaře. Nesmí být diskriminováno. Na dodržování tohoto privilegia dohlíží papež a katolická církev. V případě porušování daného principu, může papež panovníka uvrhnout do klatby...

Toliko teorie. Praxe vypadala jinak!

Města německého císaře byla beznadějně zadlužena a tak se muselo čekat na vhodný okamžik jak se zbavit židovských věřitelů. Záminka se dostavila morovou vlnou v letech 1346 – 1352. Vedení říše začalo roztrušovat propagandu, že morovou nákazou jsou vini Židé. Prý organizovaně „otrávili studně a základní potraviny“. To má za následek vyvražďování stovek židovských rodin.

Aby se Karel IV. zbavil zodpovědnosti za vzniklé pogromy, předává pravomoci k řešení „židovské otázky“ městským rychtářům. To podle „servi camare nostre“ může. Ty se mají postarat hlavně o to, aby byli zlikvidováni věřitelé.

Nejstrašnější řádění městských radních je patrné hlavně v Norimberku a ve Frankfurtu, kde jsou za živa upalováni desítky židovských bankéřů a obchodníků i s rodinami - včetně žen a dětí. Je to ostatně logické. Panovník musí likvidovat případné dědice i svědky...

Proti řádění fanatické sebranky se staví papež Klement VI. a píše z francouzského Avignonu německému císaři dopis, kde se rozhodně zastává židovského obyvatelstva:

Židé nemohou za morovou nákazu, protože jsou sami její obětí.

Mor zachvátil i oblasti, kde žádní Židé nejsou.

Masakrování židovského obyvatelstva se neslučuje s křesťanskou morálkou.

Německý císař Karel IV. na výzvu papeže Klementa VI. nikdy neodpověděl. Trval pouze na tom, aby radní ve vydracovaných židovských čtvrtích německých měst, odevzdali ¼ uloupeného majetku do zadlužené státní pokladny, zející prázdnotou.

Ano náš „otec vlasti“ byl masovým vrahem dvojí tváře. Zbývá pouze dodat, že se ženil výhradně s bohatými ženami. Ty poté umírali jedna za druhou. Samozřejmě při poněkud nevyjasněných okolnostech – a dědicem byl výhradně on sám.

Přežila ho jenom ta poslední. Jmenovala se Alžběta Pomořanská (1345 – 1393). Disponovala obrovskou silou – lámala meče a holou rukou dokázala srolovat i cínový talíř. Po jedné z prudkých hádek prý „otce vlasti“ prostě a jednoduše umlátila...