Nehospodárnost nakládání s veřejnými zdroji je stále více do očí bijící. Z veřejných zdrojů jsou podporovány různé obskurní organizace, jejichž činnost nepřináší žádný společenský prospěch, a které jsou zřizovány jen proto, aby se někteří jednotlivci mohli přiživovat na tzv. dotačních zdrojích. Realizují se investice, školení a akce, které nikdo nepotřebuje, nikdo o ně nestojí a nikdo je nenavštěvuje, které však spotřebovávají miliony. Statisíce korun se vkládá do propagační činnosti, jejíž efekt je minimální ne-li přímo nulový. Podporují se aktivity, které přinášejí větší efekt organizátorům (samozřejmě v podobě vysokých odměn) než těm, kterým jsou určené. Vydají se miliardy na poradenství a neví se, čeho se mělo dosáhnout. Na zelené louce vznikají nové zbytečné instituce, které budou do budoucna představovat další zatížení veřejných rozpočtů, aniž by naplňovaly deklarovaný prospěch. A to všechno za zdroje odváděné daňovým poplatníkem eráru. Vyplývá to ze zjištění kontrol prováděných v některých veřejných institucích Nejvyšším kontrolním úřadem.

Ve stejné době, kdy ke každoročnímu rituálu eráru patří krokodýlí slzy nad tím, jak nám naši občané stárnou a jak musí vyplácet více peněz z důchodových rozpočtových položek. A kdo na ty důchodce bude dělat? A k tomu hraběcí rady abychom si více ukládali na různé soukromé důchodové účty, které nám ovšem nepřináší téměř žádný úrokový užitek. To vše s poučením, aby se dnešní zaměstnanci, ale i živnostníci, připravili na to, jak nízkou životní úroveň jim bude nešťastný stát po jejich odchodu do penze moci garantovat.

Čas na přijetí zásadních kontrolních mechanismů a zpětných vazeb už dávno minul. Veřejná správa je uzavřený svět sám pro sebe, nebývale nabobtnalá a spotřebovává stále více zdrojů, aniž občanovi poskytuje relevantní služby v odpovídající kvalitě. A je vlastně občan stále ještě prvořadým objektem jejího zájmu? Někdy to vypadá, že si úřady ve své agendě vystačí samy se sebou a že my občané jsme jen dotěrný hmyz, který jim bere čas na důležitější „státotvorné úkoly a procesy“. 

K těm patří třeba tzv. proces rozdělování dotací. Opravy silnic už nejsou podporovány podle strategické důležitosti a významu pro dopravní systém, o čemž by musel samozřejmě někdo fundovaný rozhodnout, ale podle schopnosti žadatele „sestavit“ lepší projektovou žádost, podle schopnosti „najít si někoho, kdo to umí psát“. A tak se za veřejné zdroje opraví silnice z Horní dolní do Dolní horní, kde jaktěživ nikdo nepojede, ale na hlavních tazích kodrcáme na nekvalitním asfaltu z doby komunistického šlendriánství. A tak se vydá na reklamní kampaň na zvýšení spotřeby tuzemských sladkovodních ryb 178 milionů korun, přičemž jejich spotřeba nadále utěšeně klesá, možná úměrně s růstem jejich cen. A tak si prostřednictvím dotací financujeme z našich daní rozkvět alternativních zdrojů energií, abychom byli vzápětí odměněni jejich rostoucími cenami. A co roste ruku v ruce s přibýváním dotačních titulů je „důležitost“ institucí přidělujících příslušné finanční zdroje, samozřejmě spojená s tisícihlavým nárůstem administrátorů, kontrolorů, manažerů, asistentů, konzultantů, poradců, školitelů, vykladačů projektové mantry a dalších podobných pozic.

A protože všechny dotační tituly jsou časově omezené, k zaklínadlům postmodernismu se přidalo  úsloví „musíme čerpat“ a „musí se vyčerpat“, což v překladu znamená utratit v dané časové periodě z veřejných zdrojů co nejvíce peněz na cokoliv, jen abychom nemuseli dotaci vracet buď do státního rozpočtu, nebo do rozpočtu Evropské unie. A v novinách se dozvídáme, kolik se nám podařilo z té které položky vyčerpat a příslušný úřad a jeho personál je hodnocen za to, jak „úspěšný“ při tzv. „čerpání“, to je rozhazování našich peněz, byl.  A tak se školí, inovuje, diskutuje, jezdí, vzdělává, evaluuje (dříve se říkávalo hodnotí), rekvalifikuje, nakupuje, odměňuje, vybavuje, organizuje, investuje, modernizuje, „vyvěšuje na web“ a nevím co ještě, peníze jsou doslova a do písmena projídány v rámci zbytečných konferencí, seminářů, setkání, jednání, sezení. A výsledky? Spotřeba sladkovodních ryb se ani za 178 milionů korun nezvýšila. Kvalita silnic patří stále k nejhorším v Evropě. Nově omítnuté fasády se drolí po prvním dešti. Kvalita absolventů škol trvale udržitelně klesá. Znalost cizích jazyků je slabá. Zaměstnavatelé si více a více stěžují na chybění základních sociálních dovedností uchazečů o zaměstnání jako jsou schopnost diskutovat, prezentovat, komunikovat, přít se, napsat dopis nebo sečíst útratu v obchodě. Budovy, které si neopravil soukromý majitel sám, zůstávají v dezolátním stavu. Konkurenceschopnost malých a středních podniků je až na výjimky nadále nízká. V roce 2015 výzkumníci z České republiky získaly 6 ERC grantů (granty u prestižní Evropské vědecké rady) zatímco britští 1215. Zájemců o technické vzdělání nepřibývá. Železnice je pomalá jako dříve a počet zpožděných vlaků se nesnížil. A životní prostředí? Stačí přejet hranice do Rakouska a uvidíte sami.  A kolik že těch miliard bylo rozfofrováno? To by byly důchody.

A kolik dalších miliard bude zapotřebí na povinné financování udržitelnosti všech těch zbytečných projektů? Důchodci budou plakat radostí.

O vyšších penzích se nám může jen zdát, za to se však můžeme dále vzdělávat nebo třeba obdivovat různá reprezentativní ptačí hnízda, která si z našich daní někteří velcí ptáci s úspěchem staví. Holt komíny už jim zřejmě nestačí.  

Netvrdím, že dotační politika by neměla mít své místo v rozpočtové politice státu. Jedná se o standardní nástroj finanční podpory, který využívá většina vyspělých zemí světa. V našich rukou se však stále více proměňuje v karikaturu, nad níž musí slzet smíchy nejen příjemci dotací, ale i sami poskytovatelé. Co jí zcela schází je více odbornosti, znalosti věci, logiky, zdravého rozumu a  vědomí, že jde o naše vlastní peníze, které by se daly využít potřebnějším a účelnějším způsobem. A další miliardy by se ušetřily na jejich administrativě, kontrolních procesech a povinné udržitelnosti neudržitelného.

Stát tu přece není od toho, aby projídal zdroje, které od nás vybere, ale aby nás chránil a usnadňoval nám život. Zatímco projídat se naučil rychle a jeho apetit je téměř nenasytný, to druhé více a více vázne a drhne. Migrační krize je toho viditelným příkladem. Je zapotřebí mu důrazně připomenout, že zájmy nás občanů mohou být někde jinde a že si využití našich peněz představujeme jinak. Varování můžeme poslat třeba už v krajských volbách.