Když jsem 17. listopadu sledoval prezidenta Zemana, promenujícího se v přímém přenosu České televize bok po boku s Martinem Konvičkou po Albertově, srdci komunity všech českých studentů, učitelů a intelektuálů obecně, chtělo se mi bezmála zvracet. Když krátce nato přišlo pozvání jednoho z mých známých z Karlovy univerzity, který se díky této pokleslé prezentaci hnědých košil v památný den spolu s řadou dalších také nedostal k pamětní desce, komemorující listopad 89, abych se zúčastnil nedělního nového pokusu, dlouho jsem neváhal. Proč taky? Kdo demokracii ubrání, když ne my? A kdy jindy, když ne teď? Rozhodně není radno předpokládat, že se ubrání sama. To už si v historii nejen Čechové mysleli mnohokrát...
V neděli 22. ráno jsem tak v Havířově naskočil na vlak a vyrazil na 400 km dlouhou cestu, abych vyjádřil svůj bytostný nesouhlas s tím, kam tato země momentálně směřuje. Když už ale jedu do Prahy, proč si akci nezpříjemnit návštěvou několika dalších významných míst českých akademických dějin? Kolem poledne jsem tak navštívil Betlémskou kapli, někdejší hlásnou troubu pro kritiku světských i církevních poklesků středověku a centrum kázání Jana Husa, rektora Pražské (dnes Karlovy) univerzity, dnes pak aulu jiné z čelných českých škol, a to ČVUT.
V pondělí ráno jsem pak navštívil sklepení Karolina a výstavu jak o vývoji budovy, tak i celé univerzity, a v poledne jsem se pak po předchozí domluvě připojil ke gymnaziální skupině z Olomouce na jejich prohlídce reprezentativních prostor i zázemí těch viditelnějších částí Karolina.
Nyní už ale k té hlavní části, kvůli které jsem do Prahy vyrazil. Začala se pro mě na Karlově náměstí v neděli ve 14:30, když jsem se připojil ke skupině studentů i učitelů pražské pedagogické fakulty, odkud jsme se vypravili na Albertov. Tam už se zatím sešlo nemalé množství lidí, ve většině zřejmě vysokoškolských studentů, soudě z jejich nízkého průměrného věku. Jako hrdý absolvent ostravské filozofické fakulty jsem s povděkem přivítal, že se akce koná mj. i pod záštitou našeho nového rektora, který se tak záhy po svém zvolení zařadil mezi drtivou většinu čelných představitelů české akademické obce, kteří si váží svobody a neváhají to dát najevo, byť za cenu, že se dostanou do názorového střetu s hlavou státu, kterou je momentálně člověk klonící se tak otevřeně a nebezpečně na stranu potlačování intelektuálních i lidských svobod.
Pietní akce na Albertově se, dle mých odhadů, zúčastnilo minimálně pět tisíc lidí, kteří úspěšně zaplnili celé prostranství od jednoho konce ulice na druhý. V davu jsem nezahlédl ani jeden politický transparent, přestože politicky angažovaných lidí tu musela být spousta, když jen členů Pirátů nás bylo minimálně tucet. Vystoupili řečníci, všichni výhradně členové akademické obce, z nichž nikdo, mám-li správné informace, aktuálně nemá jakékoli veřejně známé politické ambice. Většina vyjádřila znechucení nad tím, co se na tomto místě dělo 17. listopadu, když bylo místo akademikům doslova ukradeno a nahradili je tu řečníci z řad vůdčích představitelů českého extremismu, intolerance či rasismu. Nedělní akce proběhla poklidně, pouze tlak lidí, chtivých zapálení svíčky pod pamětní deskou, byl místy tak hustý, že se v něm dalo sotva dýchat.
Po ukončení akce se lidé začali rozcházet, povětšinou ale směrem do města, kde se řada z nich zúčastnila následné demonstrace proti prezidentu Zemanovi. Já jsem se tak ještě na Albertově odpojil od kolegů z pražského "peďáku" a připojil se ke skupině svých spolustraníků, která se záhy rovněž vydala směrem na Václavské náměstí. Tam už dav zdaleka nebyl tak početný a ani jeho skladba nedávala tolik tušit majoritní zastoupení studentstva. Několik řečníků proneslo své příspěvky, mávalo se vlajkami republiky i nejrůznějších organizací, včetně té mé pirátské, zdvihaly se červené karty, včetně té mé volejbalové a slyšet bylo hlasy volající po prezidentově odstoupení, včetně toho mého. Ozávala se také celá řada chytlavých hlášek, které by si jistě zasloužily zaznamenání, ale mě napadá jen ta z názvu článku, protože byla extrémně snadno zapamatovatelná a nesla se s námi Piráty po zbytek večera. Bylo jí trefné provolání "Miloše do koše!" Navrhuji proto, abychom my, skuteční "pravdoláskaři", nahradili tímto úslovím tradiční pozdrav "dobrý den".
Příklad:
- "Miloše do koše, pane doktore!"
- "Miloše do koše i Vám, paní Novotná!"
Psali jsme:
Bc. Michal Gill
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
