Palachův týden v lednu 1989 je pro mě spojen s osobní vzpomínkou, díky které jsem skromným pamětníkem této události, byť jsem se nestal hrdinou některého z odbojů. Byl jsem, spolu s jinými přáteli, jeden z těch dnů, také na Václavském náměstí a měl jsem smůlu, že jsem skončil s mnoha dalšími uzavřen v tom kotli násilí, které rozpoutala policie. Bití a zatýkání bylo brutální. Jak jsme se dozvěděli potom, stovky lidí bylo zmláceno, mnozí zatčeni, další v lednovém počasí odvezeni někam do lesů za Prahu a tam ponecháni. Tak se choval režim, o kterém někteří pochybují, že byl totalitní a připomínají, že se přece postavilo mnoho paneláků a vytavily tuny oceli. Jenže kvůli panelákům a oceli není třeba mlátit a zatýkat lidi, tu souvislost jsem jaksi nikdy nepochopil.
Měl jsem tehdy štěstí, že se mi podařilo uniknout do jednoho z hotelů, odkud jsem mohl tomu běsnění – spolu s vyděšenými zahraničními turisty – přihlížet a přispět svým komentářem.
Teď se báli oni
Na vyznamenání za odboj to tedy není, ale mohu být očitým svědkem toho, jak připomínka oběti Jana Palacha rozzuřila tehdejší moc. Znovu se ukázalo, že proti živým si totalitní režim troufne zakročit jakkoli, ale na mrtvé je krátký. Palachův čin, natolik vzdálený naší evropské kultuře, vydal své zvláštní plody. Najednou dokázal mobilizovat národ, který byl po dvě desetiletí paralyzován strachem z mocných. Najednou se báli oni.
Nevěděli jsme, ani v roce 1969, ani mnoho let později, že se 8. září 1968 na varšavském Stadionu Desetiletí zapálil na protest proti spoluúčasti polské armády při okupaci Československa Polák Ryszard Siwiec. Nebyl to mladík jako student Jan Palach. Byl už skoro šedesátiletý. Přišel na oslavu dožínek, kdy na Stadionu Desetiletí bylo přítomno nejvyšší vedení komunistického Polska a sta tisíce diváků. Polil se hořlavinou a zapálil. Utrpěl těžké popáleniny na více než osmdesát procentech těla a čtyři dny po převozu do nemocnice zemřel. Až do smrti ho stále hlídala státní bezpečnosti, která se snažila jeho čin za každou cenu utajit. Dnes se po něm v Praze jmenuje ulice, kde sídlí Ústav pro studium totalitních režimů.
V souvislosti s mnoha krizemi v Evropě i ve světě vidíme, že svoboda je křehká a platí se za ni draze. Ve Francii, na Ukrajině, v Iráku. Jenže když přenecháme svět uzurpátorům jakékoli ideologie, budeme jednou litovat. Svoboda nakonec zvítězí, ale není důvod, proč bychom měli dopustit, aby prohrála.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz
