Poslední dobou jsem svědkem zvláštního úkazu. Starost o děti, které nikdo nechce, rezonuje společností. A to mě těší. Nejsme lhostejní. Dokážeme cítit soucit, toužíme pomáhat a jsme solidární, i když nás k tomu nenutí karabáčem stát. Jenže, ono se to tak nějak zvrtlo.

Snad neexistuje ve společnosti člověk, který by neměl představu o tom, co je pro takové dítě nejlepší. A tak má takové dítě na své straně obrovskou armádu stoupenců a ochránců. Hlavní názorové proudy jsou v zásadě dva:

    1) Ať dítě vychovává kdokoliv, kdo mu poskytne domov a snad i trochu lásky.
    2) Ať dítě vychovává kdokoliv, kdo mu poskytne domov a snad i trochu lásky. Kromě homosexuálů. To radši ústav.

A tady vyplouvá na povrch paralela s náboženskými války. Oba tábory se jak pravou vírou zaklínají zájmy dítěte a jeho štěstím. A rubou se hlava nehlava.

Argumentaci, kterou chápu jako klíčovou v celém sporu, je obava, že bude dítě vystaveno špatnému / nevhodnému / nestandardnímu / netradičnímu / modelu rodiny. A ten může být dítě … co vlastně? Poznamenat? Poškodit?  Jak přesně? Stane se z něj homosexuál? Asi ne. A i kdyby ano. Je to něco zavrženíhodného? Co přesně hmatatelně poškodí dítě, když prožije romantické Vánoce se dvěma tetami a třeba i jejich rodinnými příslušníky? Jak konkrétně to dítě ovlivní podoba sexuálního života těch, kteří se o něj starají? Pomíjím fakt, že se to dítě sexuálních aktivit neúčastní obvykle ani v „většinovém“ modelu rodiny – ono by se možná nestačilo divit, co je v normální rodině normální.

A pojďme pitvat argumentaci dále: Předpokládám, že anální sex mezi standardní maminkou a tatínkem není důvodem k odebrání dítěte. Proč by měl být u homosexuálů důvodem bránícím k jeho osvojení? Matky samoživitelky (ani otcové), nepřichází o možnost vychovávat své dítě, když přijdou o partnera. A v takovém případě se o standardním rodinném prostředí podle optiky zastánců segregace nároku dle sexuálních preferencí nedá mluvit už vůbec. A co babičky a dědečkové, kteří spolu sice nesouloží, ale starají se o své vnouče, protože se jeho rodiče dostali do složité situace? Tam je to patrně ok, protože je v rodině rovnoměrně zastoupena vagína i penis.

Absurditu argumentace, která brání k osvojení dítěte homosexuálním párům, dosahuje vrcholu, když si uvědomíme, že se po vychovatelích a vychovatelkách ve státních pečovatelských institucích pro nechtěné děti nevyžaduje žádná sexuální interakce, aby vytvořili iluzi standardu.

Je s podivem, že podobná argumentace v rovině barvy pleti se prakticky rovná sociální sebevraždě. Nebo kdo z vás ochránců standardů a tradic by měl odvahu vykřiknout na Václaváku, že by bílé děti neměli adoptovat černoši?

Takže za mne: Ať se o dítě postará ten, který je schopen ho zabezpečit hmotně i emočně. Co kam komu a proč strká je pro mne v takovém rozhodovacím procesu asi stejně relevantní, jako jestli je potetovaný.

Dodatek: Když už se ta svatá válka vede, nebylo by prima se občas zeptat na názor toho dítěte, když to lze?