Učitelské povolání je proto více „posláním“ než jiné profese. A to i v případě, že kantor nemá ve třídě potomka bohatých rodičů, který mu vmete do očí výši svého kapesného, převyšujícího nebožákův celoměsíční příjem. Učitel zkrátka musí častěji než jiní pokládat na misky vah lásku k profesi a její ocenění.
Za konci tunelu pedagogické rezignace však bliklo malé světýlko: novela zákona o pedagogických pracovnících by měla zakázat desetiměsíční smlouvy s učiteli. Tím by učitelé získali alespoň relativní jistotu smlouvy na dobu neurčitou.
Chvályhodný nápad; stát, který nechce mít další generaci polovzdělanců, postupně mířících k primitivismu, by se měl o kantory lépe starat a vrátit povolání společenskou prestiž (navzdory tomu, že část pravicových poslanců považuje řešení problému zákonem za zbytečné). Jenže takový nápad měl přijít už mnohem dříve, když se v moři tržního hospodářství začali nešťastní kantoři topit. Protože nezabráníme-li odlivu kvalitních lidí ze školství do jiných oborů, čeká nás pokles úrovně vzdělávání. Místo argumentů moudrých pedagogů by pak mohla být jediným účinným výchovným prostředkem zas jen rákoska.
Gabriela Hubáčková
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
