Jaká byla konference na téma „Svobodné vzdělávání“

Petr Mach, europoslanec a VŠ učitel

Konferenci zahájil europoslanec za Svobodné Petr Mach, který upozornil na to, že současné školství je značně neefektivní a ztrácejí se v něm obrovské sumy peněz. Zdůraznil také, že nejlepší kvalitu vzdělání dětí zajistí konkurence: „Jen když bude férový rovný přístup ke všem školám, může vznikat kvalita.“

Petr Mach se rovněž vyslovil pro domácí vzdělávání (jen pár dní předtím ho v médiích odmítl ministr školství Chládek s tím, že „nekontrolovatelné domácí vzdělávání představuje bezpečnostní hrozbu“. Doma by podle něj mohli chtít své děti učit například extrémisté.).

Mluvil také o státní maturitě a připomněl, že na vysoké škole, kde působí jako učitel, také udělují studentům tituly, aniž by se tam konalo nějaké vyplňování státních testů. „Vůbec nevadí, že není jednotný standard těch testů, a přitom je to také státní zkouška,“ upozornil mj. Mach.

Zmínil se také o financování VŠ studia: „Kdyby stát zrušil daně z příjmů fyzických osob a nechal tak lidem více peněz, mohli by sami snadno svým dětem financovat vysokoškolská studia.“

Hynek Jína, SvobodaUčení.cz, učitel hudebních nástrojů

Představil projekt Svoboda učení, podle něhož se státem řízené školství po dlouhá desetiletí výrazně nezměnilo, přitom svět kolem nás se mění stále rychleji. Tento rozdíl se postupem času prohlubuje a stává se více zřetelným. Současný systém založený na donucení mj. potlačuje kritické myšlení, což je vzhledem k rostoucímu množství dostupných informací stále více potřebná dovednost. Pro dnešní školy jsou děti jen prázdné a šedivé nádoby o stejném tvaru a velikosti, do kterých je nutné pod nátlakem nalít velké množství vědomostí, jež byly prohlášeny za důležité. Stávající model vzdělávání nebere v potaz jedinečnost každého člověka, jeho schopnosti, zájmy, talent, přání a sny. Naproti tomu svobodné, přirozené vzdělávání pokládá děti za plnohodnotné lidské bytosti, ke kterým bychom se měli chovat se stejným, ne-li větším respektem, jež dopřáváme dospělým. To znamená nikdy je fyzicky netrestat, nenadávat jim, nekřičet na ně, nebýt iracionální, neponižovat je, nebagatelizovat jejich zájmy. Věříme, že děti a studenti se učí nejlépe v prostředí, kde mají svobodu následovat své vlastní zájmy. Tímto způsobem se dokáží naučit vše, co je pro život důležité, a zároveň si uchovají svou zvídavost a touhu učit se po celý život.

Hynek Jína se poté ještě zmínil o své osobní zkušenosti s působením na demokratcké škole v Německu – o čemž už dříve napsal blog (přečíst si ho můžete zde)

Václav Klaus ml., učitel matematiky

Zaměřil se na téma státních maturit, přičemž zdůraznil, že daňoví poplatníci mají právo vědět, kde skončilo těch 136 miliard korun, které to stálo. Teď jdou do škol děti, které budou maturovat v r. 2034, a nikdo z nás neví, jak v té době bude svět vypadat. Nikdo neví, co bude, takže můžeme jen sledovat trendy:

1) stále více mladých lidí s vyšším a vyšším formálním vzděláním

dopad – pokles úrovně zkoušek, růst administrativní. náročnosti;

2) větší podpora „soft skills“ – nikdo neví, co to je, ale konají se o tom konference.

Rostou útoky na matematiku coby „nemoderní“ předmět – to vede k poklesu úrovně zkoušky

vyšší výkonnost a organizovanost skupin napojených na kontrolní, administrativné a jiné konání státu a kraje.

Chybí vize či strategie, co chceme učit, proč, jak kontrolovat plnění cílů, nuance a technikálie. My na to jdeme obráceně – od posledního kroku (opačně).

Jaká by maturita měla být:

- negace uvedených trendů
- udržet náročnost zkoušky či ji aspoň nesnižovat
- zúžit rozsah státem zkoušeného
- zjednodušit celý proces
- jedna úroveň
- využít moderní metody pro sběr dat

1. konkrétně jedna úroveň maturit

2. maturita státní: český jazyk, matematika, angličtina

3. jen tzv. didaktický text (jednotně zadávaný a opravovaný), zbylé věci nechat na samotných školách.

Resumé:

drobná kontrarevoluce, návrat ke klasickým kořenům a zdravému rozumu, snížení ambicí státu, zjednodušení.

To by mohl být pozitivní vývoj maturitní zkoušky. Bude?

Iva Tělecká, Klub Montessori

Coby matka chtěla vybudovat Mateřskou školu, kde bude její dítě šťastné. Upozornila na příliš složité požadavky na objekty – stojí to moc prostředků – vstup do této oblasti je tedy velmi složitý. Rozhodně podporuje placené vzdělání – když si něco platíte, víc vás to zajímá, i to, jak to dítě to cítí a jestli jeho to zajímá.

Zakladatelkou individuálního systému svobodné výchovy předškolních dětí byla Maria Montessori, italská pedagožka a představitelka reformní pedagogiky. Do centra pedagogického procesu postavila dítě, určila podmínky pro jeho svobodný rozvoj, sebevýchovu a sebevzdělávání. Ve svých principech respektovala individualitu a samostatnost dítěte. Individuální svoboda je potřebná nejen k formování charakteru, ale i myšlení, citů a vůle. K tomuto účelu vytvořila také speciální didaktický materiál.

Ve svém systému vidí Montessori roli učitelky v nenápadném vedení a taktní pomoci. Její vědecká pedagogika je založena na úplném svobodném výběru konkrétních činností a prostředí, na volných a přirozených projevech dětí. Odmítá přímé zasahování do dětské činnosti. Svoboda pohybu se stala pravidlem a jejím jediným omezením byl požadavek slušného chování a pořádku. Svoboda však neznamená, že člověk může dělat, co chce, nýbrž, že následuje svůj vnitřní zákon. Svoboda bez organizace práce by byla zbytečná. Dítě nechané svobodně bez činnosti by bylo ztraceno. Má však mít možnost si volit takovou činnost, kterou chce provádět. U malých dětí je to především hra. Přechod od hry k práci je nenápadný. Ideálem by měla být hra klidná, bezkonfliktní. Jestliže konflikty vznikají, děti je mají řešit samy (nejde-li o konflikty většího rozsahu). Sociální konflikty poskytují dětem příležitosti pro rozvoj sociálních dovedností. Vedou je k převzetí zodpovědnosti v jednání samy za sebe. Každý jednotlivec je brán jako součást celku.

Funkce učitele je jedinečná a náročná. Učitel není učitelem v pravém slova smyslu, ale „průvodcem“. Sleduje senzitivní fáze dítěte, vytváří přirozené prostředí, respektuje svobodu dítěte, podporuje jeho aktivitu, tvořivost. Učitel si o každém dítěti vede záznamy, jak zvládlo jednotlivé kroky.

Dítě nepracuje na povel, samo si vybírá práci, o kterou má zájem, může pracovat samo, ve dvojici nebo kolektivu, vybírá si místo, kde bude práci provádět. Učitel dítě pozoruje, neruší ho při koncentraci, čeká, kdy dítě samo požádá o pomoc a sleduje, aby dítě práci dokončilo a všechny pomůcky si po sobě uklidilo. To vyžaduje speciálně připravené prostředí, kdy všechny pomůcky musí být dítěti dostupné.

Irena Steinhauserová, Asociace domácího vzdělávání

Kdysi učila na učilišti v Telči a české školství je podle ní koncipováno pro průměr až podprůměr. Upozornila, že domácí vzdělávání je běžné všude ve světě, nejrozšířenější je v USA, v Austrálii a nově v Rusku. V Evropě bylo zakázáno v Německu během 2. světové války. Ona sama provozuje domácí vzdělávání od r. 1998 a učila tak všech svých 6 dětí.

Historie domácího vzdělávání v ČR:

- na jaře 98 ministerstvo školství dovolilo na základě § 58/a zák. č. 29/1984 pokusné ověřování odlišné formy vzdělávání – tzv. Domácí vzdělávání
- 2005 nový školský zákon umožnil individuální vzdělávání pro 1. stupeň
- 2007 začalo ověřování pro 2. stupeň, které trvá dosud
- nyní se projednává novela školského zákona, kde by mohlo dojít k uzákonění i pro 2. stupeň

Podmínky pro rodiče:

- min. SŠ vzdělání
- pedagogická poradna
- prostorové vybavení
- žádost rodičů s důvodem
- rozhoduje ředitel školy

Nynější návrhy novely předpokládá, aby ten, kdo provozuje domácí vzdělávání, měl VŠ a aby to kontrolovala inspekce.

Kdo za to vzdělávání dětí zodpovídá? Já myslím, že rodiče, ale socialisti to vnímají tak, že vše musejí chránit a zabezpečit – zřejmě předpokládají, že by snad rodiče měli svoje vlastní děti sklepě...?

Viz problémy a předsudky:

- socializace
- rodič nenaučí tolik jako učitel
- rodič hodnotí subjektivně
- přechod na vyšší stupeň školy

Jenže, skutečné problémy jsou finanční, samota a kariéra matek.

Na dotaz z publika, jak řešila u svých dětí období puberty, kdy může být problém dítě zvládnout – což se týká právě toho 2. stupně, odpověděla, že ve škole jich je 20, oproti třeba jednomu doma: „S ostatními matkami, které rovněž provozují domácí vzdělávání, jsme se shodly, že doma to probíhá jinak, tak nějak klidněji.“

Na to reagoval s úsměvem V. Klaus ml.: „Vy jste rozená učitelka, s temperamentem, ale hrozím se, jak to půjde u takových těch alternativních vegetariánských matek. Já mám čtyři děti, a to bych nedal – vidět ten jejich nezájem. V rámci ochrany některých rodičů není od věci ústavní výchova.“

I. Steinhauserová mu rovněž s úsměvem odpověděla: „Jasně, že vás vlastní děti iritují víc, než cizí. Když je vlastní krev blb, tak je to samozřejmě mnohem složitější. Je to náročnější o ten vztah mezi rodičem a dítětem, ale jde to.“