Pádem SSSR nebyl socialismus poražen, byť si to mnozí myslí a mnozí si to i přáli. Poražena byla jenom jeho sovětská verze. Ta se vyznačovala státním vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivizovaným zemědělstvím, direktivně řízeným hospodářstvím a vedoucí úlohou komunistické strany. Nejinak tomu bylo u nás. To, co se sebralo vlastníkům, bylo najednou všech a zároveň nikoho, násilím zkolektizované zemědělství přivedlo zemi na pokraj ekologické katastrofy, znárodněné hospodářství se postupně propadalo a propadalo, měnová reforma připravila občany o úspory. Komunistická strana Československa byla v rámci socialistického internacionalismu bezvýhradně podřízena Moskvě.
Komunisté sovětského typu po pádu Sovětského svazu vztekle prohlašovali, že zvítězila kontrarevoluce. Jenomže jde o matení pojmů. Nezvítězila proklamovaná kontrarevoluce, ale někdejší revoluce byla nahrazena jen jinou formou – revoluce. Říkejme ji jakkoliv, už ne Říjnová či Únorová, ale třeba Sametová. Tato nová forma revoluce se pokusila syntetizovat v sobě prvky západního levicového socialismu s liberalismem. Nové světové uspořádání mělo být podle těchto představitelů nové levice jednotné a mělo nahradit existenci dvou proti sobě stojících táborů jejich konvergencí. To bylo ostatně předmětem slavné schůzky Gorbačova a Bushe staršího na Maltě v prosinci 1989. Oba státníci diskutovali o otázce, na jakých hodnotách má stát svět po pádu východního bloku, a shodli se nakonec, že na demokratických, nikoli západních, neboť ty Gorbačov odmítl, zatímco demokratické přijal s tím, že překonávají antagonismus kapitalismu a socialismu.
Jak Gorbačov, tak nová levice (k níž lze Gorbačova přiřadit stejně dobře jako třeba Václava Havla), ztotožňuje demokracii se socialismem. Taková „demokratická“ společnost, o níž se ovšem nesmí otevřeně hovořit ani jako o kapitalistické, ani jako o socialistické, neboť to odporuje oficiální verzi ideologů, pro které je „demokratická“ společnost něčím, co stojí nad těmito dvěma protikladnými jevy, představuje syntézu liberalismu a socialismu. Jisté je to, že už nelze hovořit o společnosti kapitalistické a do důsledku vzato ani demokratické, byť socialisté tvrdí něco jiného. Nejde však o nic víc než o poněkud topornou mystifikaci.
V tomto světě a v této fázi nyní žijeme. A také na vlastní kůži pociťujeme nejhorší důsledek podobného „demokratického“ charakteru společnosti, vzniklé ze zmíněné synteze Západu a Východu. Tím je zásadní oslabování role politických stran a trvalá eroze parlamentního státu. Gorbačov i Havel tvrdili, že politické strany k prosazování zájmů občanů nestačí. Podle nich měly hrát hlavní roli v řízení státu různé instituce občanské společnosti.
Tím odkryli jakési spojenectví a spřízněnost liberálů a socialistů, jimž připadl úkol tuto novou společnost vytvořit, ale rovněž dokázali, že o demokracii nakonec vůbec nejde. Snad záměrně, snad nedopatřením oběma totiž uniklo, že instituce občanské společnosti nejsou nikým voleny, a proto nemohou mít z podstaty věci podíl na moci. Oni však naopak prosazovali tedy to, co u nás známe pod pojmem „nepolitická politika“.
Jenomže vývoj se nezastavil a „nepolitická politika“ nabrala dnes nové (nebo spíš staronové) formy a transformovala se, navzdory tomu, že je to „nepoliticklá politika“ v politiku s nebezpečnou ideologií. Profesor Petr Fiala, předseda Občanské demokratické strany, na nedávném 25. kongresu, uvedl následující citát :
„Odpovědnost [...] může spočívat pouze v závazku jednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně. Toto [parlament] zařízení může být milé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk ho musí nenávidět. Proti tomu stojí skutečná [...] demokracie. V této demokracii neexistuje žádné hlasování většiny o jednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování [...] člověka, který pak svým majetkem a životem stojí za svým rozhodnutím.“
Autorem tohoto výroku, připomněl Petr Fiala, není nikdo jiný než Adolf Hitler. Napsal to v knize Mein Kampf, když kritizoval výmarskou demokracii.
Jak si nepřipomenout výroky Andreje Babiše, který Poslaneckou sněmovnu považuje za „žvanírnu“, který se stydí, že v Poslanecké sněmovně zasedá, a který by se nejraději o všechno postaral sám, jak dokazují billboardy v Praze před blížícími se volbami. Na rozpočet hlavního města Babišovci „prostě dohlídnou“, o bezpečnost města se „prostě postarají“. A když bude zapotřebí nějaký nový zákon či vyhláška, tak Babišovci „prostě zamakají.“ Slibují jediné – prostě to nechte na nás, k čertu s nějakou demokracií. Žádné hlasování většiny, ale rozhodování jednoho člověka.
V tom jsme dospěli do velmi nebezpečné fáze vývoje. A je zcela lhostejné, jak se samozvaný vůdce jmenuje. Předseda ODS Petr Fiala ve svém projevu na 25. kongresu také řekl: „Kdo zpochybňuje demokracii, kdo kritizuje parlamentní systém, kdo se zaklíná efektivitou, rozhodností, ručením majetkem, vůlí jednotlivců, kdo pohrdá tím, čeho jsme společně dosáhli a co jsme si vybojovali, ten nás ohrožuje a vypouští staré démony z láhve. Děláme-li to my sami, ohrožujeme sami sebe. Nemáme o mnoho více než parlamentní demokracii, která nás chrání, která nám zajišťuje naši svobodu, která je únavná, užvaněná, protivná, drahá, ale která je to nejlepší, co jsme v uspořádání společnosti vymysleli. Nedopusťme, abychom si ji nechali omezit jen proto, že nás občas některé její projevy… rozčilují. Braňme ji všemi silami.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslava Janderová
