Není proto divu, že vzbudilo velkou pozornost – a v určitých krizích i očekávatelnou kritiku – stanovisko předsedy vlády Sobotky ve Vídni, že bezpečnostní situace v ČR nevyžaduje, aby u nás byly nějaké vojenské jednotky kromě armády ČR. (Podobné stanovisko zaujal i slovenský premiér Fico, i když si mohl odpustit odkaz na invazi v roce 1968, protože jde o nesrovnatelnou situaci.)
Za své vyjádření si Sobotka vysloužil kritickou poznámku i od prezidenta Zemana, který mu protektorsky vytkl, že se nikdy nezabýval zahraniční politikou, takže se ji musí teprve učit, a každý, kdo se učí, dělá chyby.
V průběhu ukrajinské krize, kdy česká vláda jako člen NATO i EU musela reagovat, se premiér Sobotka dosud choval celkově velmi uvážlivě a uměřeně; na rozdíl od ministra zahraničí Zaorálka, který někdy zaujímal jednostranně protiruské pozice.
Sobotka například rozhodně odmítal hospodářské sankce proti Rusku u vědomí jejich negativních důsledků na české hospodářství a s tím spojenou zaměstnanost lidí. Zasloužil si za to velmi pozitivní hodnocení.
Myslím tedy, že prezident Zeman neměl žádný důvod k takovému přehlíživému postoji a že měl tuto Sobotkovu rozvážnou pozici spíše ocenit. To, že se zahraniční politikou dosud ve své politické činnosti nezabýval, se nijak nepříznivě v jednání vlády neprojevilo. Tím spíše to bylo hodno uznání. Zeman sám v různých stanoviscích k Ukrajině si takto konzistentně jako Sobotka nepočínal. Mnoho voličů Zemana jako prezidenta republiky by uvítalo, kdyby byl méně sebestředný a měl více na zřeteli to, co nepochybně patří do obsahu funkce hlavy státu, ať již je volena parlamentem, nebo přímo občany, totiž upevňovat důvěru občanů v demokratické uspořádání země, v její ústavní politický systém a nejvyšší státní orgány.
Zejména ve vážných politických situacích, a takovou ukrajinská krize a její možné důsledky nepochybně jsou, je důležité, aby nejvyšší státní orgány postupovaly koordinovaně a jednotně, aby tak posilovaly v občanech vědomí, že se na své představitele mohou spolehnout. Miloš Zeman, který se často vyjadřuje k různým záležitostem domácí i zahraniční politiky, zřejmě podléhá představě, kterou měl svého času i Václav Havel, že hlava státu má ingerovat do každodenní politiky.
Z ústavních hledisek nic nebrání prezidentu republiky, aby tak činil, je však otázka, zda je to vhodné, zda to přispívá k zvyšování vážnosti prezidentského úřadu a tím i k jeho pozitivnímu působení na veřejný život v zemi.
Zkušenosti z Havlova prezidentství svědčily o tom, že se tím jeho vliv nezvýšil a jeho autorita spíše klesala.
Svého času, když Zeman neuváženě odmítal vykonávat svou ústavní pravomoc a jmenovat vysokoškolské profesory a jeho důvěryhodnost ve veřejnosti klesala, jsem napsal, že by měl své působení podrobit hlubší sebereflexi. Myslím si to i nyní.
Zeman je jistě – i v relaci ke svým předchůdcům – dobrý prezident, ale se zřetelem ke své inteligenci i ke svým politickým zkušenostem a k vyššímu věku, který by měl a mohl příznivě působit na jeho moudrost, by mohl úřad vykonávat ještě lépe.
Mohl by tak být spokojen s prezidentováním nejen sám, ale i většina občanů.
Vyšlo v Právu
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Tisková zpráva
