Řešíme teď na projektu z veřejných zdrojů takovou zapeklitou situaci. Jednat podle zákona, nejspíš bychom měli podat na jednoho z dodavatelů trestní oznámení pro podvod. Jenomže, co by se stalo? Celý projekt by to zastavilo, a kdoví, jestli ne definitivně. Škoda z již investovaných nákladů, vícenáklady na provizorní řešení, nový výběr dodavatele s pochybným výsledkem. A tak padlo rozhodnutí klepnout dodavatele přes prsty, rázně mu vynadat "ty, ty, ty, počtvrté už to ale opravdu nedělej" a nechat ho část zakázky udělat znova. Nakonec stát bude mít s trochou štěstí novou budovu a dodavatel výtečnou referenci a otevřené dveře do státních zakázek velkého rozsahu. A to máme podporu dvou výborných právníků a několika právníků do počtu.

Představuji si, jak by asi reagoval zastupitel nebo zaměstnanec na malém městě, kdyby za ním přišel dodavatel, jako se to stává nám, a řekl: "Tak jo, tak mě žalujte. Já pošlu firmu do likvidace, nebudete mít ani budovu ani bankovní garanci, a než se to vyřeší, propadnou vám dotace a budete je muset všechny vrátit ze svého. Takže hned za mnou vyhlásíte bankrot vy. Navíc, já osobně jsem o tom nevěděl."

Trochu odbočím, s kolegou jsme strávili každý několik let na projektech v Rusku. Ještě před pár lety byla standardní taktika, jak přijít k penězům, podseknout cenu (v českých poměrech podat tak zvaně mimořádně nízkou nabídkovou cenu, ale tak aby to bylo na hraně a tedy nepostihnutelné), a dva měsíce před kolaudací přijít s tím, že "buď, investore, doplatíš dalších 20%, nebo my vyhlásíme bankrot a tobě zbude nedokončená stavba a soud na několik let, než se ti stavba vůbec odblokuje." Zvláštní, jak se Češi (a Moravané a Slezané) umí poučit ve světe na nečekaných místech.