Německo (a před ním Francie) se chystá zavést zákon, podle něhož musí být i zahraničním pracovníkům vyplácena stejná mzda jako Němcům. Pravidlo "stejná mzda pro všechny na stejném místě a ve stejném oboru" však není nic jiného, než návrat k ochranářské politice a vztyčování nových bariér na evropském pracovním trhu. Jsou země, které si to dovolit mohou, a tak si to také dovolí. Smutné je, že jsou to právě ty země, které se evropanstvím a unijní solidaritou při jiných příležitostech ohánějí nejhlasitěji.

Efektivně jde o (přinejmenším částečné) uzavření německého pracovního trhu pro Čechy. Podobná praxe funguje třeba ve Švýcarsku - pracuje-li zahraniční pracovník v zemi déle než několik málo týdnů, musí dostat za svou práci nejméně takovou mzdu, jaká je v jeho oboru ve Švýcarsku obvyklá. Představuje to ochranu švýcarského pracovního trhu před cizinci.

Zamysleme se však teď na tím, co nám vlastně po zavedení podobných opatření z Evropské unie zbude? Kde jsou ty výhody, když Češi nebudou připuštěni na západní pracovní trhy? Právě to přece měl být pro země bývalého východního bloku jeden z nejpodstatnějších přínosů členství. Nyní se z volného evropského pracovního trhu stane jen formální papírová záležitost.

Česká republika zřejmě nedokáže najít žádná protiopatření, kterými by přístup Německa zvrátila. Očekávám, že stávající česká politická reprezentace jej bude chtít dokonce prezentovat jako výhodu. Ale i kdyby tomu tak nebylo, budeme stejně Německem postaveni před hotovou věc. Co to o našem rovnoprávném postavení a údajné evropské solidaritě říká, si domyslíte snadno sami.

Autor je zastupitel městské části Brno-Bystrc, zakladatel a předseda politické strany Svoboda a síla.