Malínský (ČSSD): Prvomájové tradice ze sociálně demokratického pohledu

O tři roky později, v den 100. výročí Velké francouzské revoluce, v Paříži, v duchu velkolepého hesla Volnost-rovnost-bratrství, byla založena – či spíše obnovena – Internacionála, navazující na úsilí prvního období internacionály z 60. let téhož století. Rok nato se na památku chicagských mučedníků poprvé daly tento den na pochod nepřehlédnutelné zástupy proletariátu. Vznikla nová tradice. Tradice májového Svátku práce.

A vznikaly, vznikly a stále vznikají jeho různé vnější i ideové podoby. Americkou podobou počínaje, z níž zůstal jen příbuzný název a bojovými srazy krajních proudů levice konče. V naší postkomunistické době této země je bezesporu tradice tohoto svátku zvlášť velkou výzvou v případě strany Lidového domu. Jaký kontext, jakou výzvu, jakou budoucnost může zejména v tomto případě nabídnout právě tento akcent?

Když se stalo zřejmým, že se i v Praze onoho roku 1890 bude konat velká demonstrace, vyvolalo to v soudobé české společnosti velmi rozporuplnou odezvu. Od panických ohlasů zvěstujících návrat dobrodružných, pachem výbušnin a rabování obestřených „petrolejnických“ reminiscencí až po vstřícná gesta řady vůdčích, veřejně činných osobností té doby. Heslo, že spojujícím znakem všech lidí práce, i těch mozolných, i těch, kteří jsou oddáni tvorbě duchovních hodnot, je dělná práce, patřilo k prvním zřetelným vnějším znakům a projevům hnutí, stojícího za tímto pozoruhodným projektem.

V specifické tradici českého plebejství, z jehož střevíců jsme se dodnes nedokázali zcela vyzout, existuje hned několik pozoruhodných reakcí. Pomineme-li proslulou Čechovu báseň Buď práci čest, je na místě zmínit dnes zcela zapomenutý podnět vůdčí osobnosti českého ženské emancipace spisovatelky Karolíny Světlé, adresovaný právě Svatopluku Čechovi, obsahující výzvu k podpoře dělnického svátku a k podpůrnému projevu české literární komunity, byla a je tu další, neméně významná tradice (existují ovšem i hlasy zpochybňující její autentičnost).

A sice, že toho opravdu prvního Prvního máje se na Střeleckém ostrově účastnili tehdy čtyřicetiletí manželé Masarykovi, kteří tu živě rokovali s 28letým sociálním demokratem, sklářským dělníkem Josefem Steinerem. Mužem, který stál spolu s nimi u počátků pozoruhodné spolupráce, jejímiž historicky postřehnutelnými body zůstaly revue AKADEMIE a významná vzdělávací instituce sociálně demokratických lidí práce DĚLNICKÁ AKADEMIE. Dnes však víme, že Masarykovi nebyli jediní představitelé „vyšší“ české společnosti, kteří zhlédli prvomájový tábor (mítink) na Střeleckém ostrově. Významná část českých liberálů, která nebyla prosta sociálního cítění a sociální soudnosti, se socialistickým dělnickým hnutím a jeho cíli sympatizovala. Znamenaly totiž kulturní pozdvižení lidových vrstev, jejich kultivaci, zmnožení kvality populace národa, který se chtěl prosazovat nezištností, obětavostí, ale také umem a dovednostmi. Vlastnostmi, které mu do vínku kdysi vložil svou pozoruhodnou filozofií českých dějin František Palacký.

Dobově a snad i dnes nejvýznačnější připomínkou těch dnů je ovšem proslulý Nerudův fejeton. Z jeho reminiscencí a z jeho – jak dnes říkáme - hodnotových orientací se pokusíme odvinout naše další úvahy o vývojovém sociálně demokratickém pojetí této oslavy práce.

Pro Nerudu je příznačné postižení atmosféry a reminiscencí jitřního očekávání neodvratné události. Zatímco nám by se vybavily poslední dny „protentokrátu“ Čechy a Morava i velkolepý, nadšením a idealismem sršící rok Pražského jara, v mysli stárnoucího básníka a předního publicisty i Evropana své doby vyvstaly vzpomínky čtrnáctiletého jinocha na windischgrätzovské obléhání Prahy roku osmačtyřicátého a o něco mladší ohlasy na ovzduší v Praze před blížícími se pruskými vojsky v pro habsbursko-lotrinskou dynastii neslavné rakousko-pruské válce roku šestašedesátého. Ještě zajímavější je Nerudova úvahová partie srovnávající význam a dosah tehdejších svátků s prvním májem. A pak pasáž připomínající historickou reminiscenci svátku: rudé, kalichem opatřené prapory pražských, táboritských i sirotčích bojovníků české reformace i krví bojovníků za svobodu zbrocené prapory hrdinů Pařížské komuny. Rudá barva praporů světového sociálního hnutí.

Neméně zajímavé je v Nerudově líčení i vlastní sváteční atmosféry. Dělnických davů, složených posléze z vesměs manželských, svátečně oděných párů, skrývajících mozolnaté ruce v rukavicích, opatřených vycházkovými holemi „špacírkami“. Takové je, klidné, silné, dělné, sebevědomé vítá básníkovo pero vynikajícího fejetonisty do řad občanské společnosti své doby. Pro Nerudu samozřejmou je i nezpochybnitelnost základních požadavků „revolučně evoluční“ slavné Inaugurální adresy První internacionály, zejména úsilí o prosazení „osmihodinné“ pracovní doby.

Velkolepý obraz, načrtnutý těžce nemocným mužem, neschopným pohybu bez pomoci veřejného sluhy, však musíme doplnit vzpomínkou „tribuna lidu“, tehdejšího pokrokáře a budoucího muže 28. října Františka Soukupa, který tento svátek prožil v jinošském věku svých nadcházejících 19 let. Skutečnost, že pohnutý den proběhl nerušeně, klidně, že spořádané špalíry desetitisícových zástupů lidí práce nebyly rozbíjeny nelaskavým dohledem policie a rozháněny případnou střelbou vojenských jednotek, měla svou příčinu. 600 dělnických pořadatelů, opatřených aby byl vyloučen omyl, do daleka viditelnými širokými šerpami a starajících se o hladký, ničím nerušený průběh svátečního dne.

Tento výrazný znak prvního prvomájového průvodu v ulicích matky českých měst se stal určujícím i v budoucnu pro veřejné podniky strany, která po roce 1918 spolusdílela i vládní a státní odpovědnost a jejíž výraznou spoluzásluhou se stalo v třicátých letech minulého století odvrácení fašizace a uchování demokracie v Československé republice až do ponurých dnů pozdního léta, tragického podzimu a posléze i mrazivé zimy přelomových let 1938 a 1939. Stejně spořádaně postupovaly i zástupy proletářských obránců republiky, zástupy budoucí tragické generace Masarykových dětí a Benešových vojáků, Prahou nezapomenutelného 5. června 1938, vítány jásotem desetitisíců na chodnících Václavského náměstí, když vrcholily oslavy 60. výročí založení nejstarší české politické strany. Dejme znovu slovo Františku Soukupovi: „Celé Václavské náměstí hřmělo nekonečným voláním desetitisíců: „Ať žije prezident Edvard Beneš!“ Nebylo v tom ničeho oficiálního – v tom mluvila upřímná srdce nejvěrnějších lidí republiky! Byla to věrnost za věrnost! Byla to nejhlubší oddanost a láska k synu venkovského chalupníka, jenž byl věrným spolupracovníkem „Práva lidu“, jenž v revoluci a pro revoluci obětoval všechno a bez něhož, jak prohlásil president Osvoboditel tak otevřeně a autoritativně, by republiky nebylo! A byl v tom také jásot radosti, že právě tento muž respektu evropského i světového stojí v těchto strašných dobách v čele našeho státu! Děti Masarykovy a vojáci Benešovi defilovali dne 5. června před ním! Demonstrovali pro republiku a mír!

Ale pro mír nestačí jen mluvit! Pro mír je také nutno bojovat! – A tato bezmezná oddanost mluvila z celého průvodu! … Kolem presidenta dr. Edvarda Beneše stála tu ve svých zástupech vpravdě celá republika! To nebyl jenom průvod dělnických mass! Zde bylo nutno hleděti i na jednotlivce! Každý co muž a žena, to zde byla vpravdě individualita! Ty vztyčené hrdé hlavy, ty inteligentní rozjásané oči, z nichž mluvily velké odhodlané duše, ty krásné mužné, nádherné postavy, ten jedinečně ukázněný pochod v sevřených řadách proletářských vojáků republiky – ty tisíce statných, vzdělaných a ve svých národních krojích i ve svých úborech pracovních vesměs tak odhodlaných žen, jež s bezpříkladným jásotem zdravily prezidenta a postupovaly Prahou jako hlasatelky míru, ale stejně také jako na smrt oddané obránkyně republiky – vše to uchvacovalo všechny zahraniční delegace.“

A je to toto povědomí, které provází kroky jejich současných potomků v ten slavný, láskou Máchova Máje i vzpomínkou na zástupy lidí práce prodchnutý den, který je obohacen dalšími tradicemi.

Tradicí Květnového povstání českého lidu v stejně nezapomenutelné dny před 60 lety, plných vůně šeříků a generační naděje právě Masarykových dětí a Benešových vojáků, kteří po hrozném, léta trvajícím utrpení a zkáze konečně mohli použít zbraně, jež museli předtím nedobrovolně odevzdat, aby se vyhnuli zkázonosnému boji, v němž by byli bývali zůstali sami, zbaveni jakékoliv – i sebeiluzívnější – naděje na alespoň přibližný úspěch.

Tradicí 1. máje nadějí r. 1968, mohutným průvodem, který se valil středem Prahy jako veletok na dolním proudu před splynutím s mořem. Legionáři, pionýři, skauti, členové K 233 i Klubu neangažovaných straníků, dělníci, intelektuálové, všichni, drtivá většina tehdejší společnosti, vyjadřovali touto nadšenou manifestací své naděje v obnovu prosperity, demokracie, budoucnosti, v níž slovo svoboda nebude zakázaným pojmem a společenská soudržnost a solidarita samozřejmostí všedního dne každého z nás.

Taková je tedy 125letá prvomájová tradice Svátku práce. Svátku, v jehož základech stojí usnesení zakládajícího kongresu druhé Socialistické internacionály, nikoliv náhodou schválené v den 100. výročí pádu pařížské Bastily 14. července 1889.