Kvituji s potěšením, že soudci v ÚS vyjádřili snahu především podpořit zájmy dítěte. Musím však přiznat, že nejsem zastáncem střídavé péče a to především proto, že děti, už i tak dost frustrované nepevností a nejednotností všeho, co se kolem nich dnes děje, potřebují pevné body v životě a na prvním místě je to zcela jednoznačně domov, kde budou cítit elementární jistoty a pocit bezpečí. Čili ten, kdo by se měl přizpůsobovat v tomto ohledu, není dítě, ale rodič. Apelovala bych i na zákon o rodině, který v hlavě V., § 27, odst. (1) říká, že „dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu“. Je smutné – a svědčí to o nevyzrálosti občanů země – že péči o dítě řeší po většině soudy, jako by šlo o věci, které buď vezmeme nebo nevezmeme na dovolenou.
Mj., Austrálie, která před léty zavedla střídavou péči typu „ 14 dní u matky, 14 dní u otce“, se dnes snaží vrátit k původním hodnotám rodinného typu, protože dítě si skutečně těžko dokáže srovnávat, kde je vlastně doma, obzvláště, když mu to tvrdí oba rodiče a navíc v každém „domově“ je vše trochu jinak uspořádané, navíc ještě s dalšími partnery či dětmi svých rodičů nebo dětmi z předešlých manželství. Navíc, jak upozornil soudce Ludvík David, je tato situace více než krizová pokud rodiče, jako v tomto konkrétním případě, žijí od sebe stovky kilometrů.
Apeluji proto velmi na sociální kurátory, soudce a pracovníky věnující se rodinnému právu, aby při každém případě zvažovali velmi pečlivě, jaký dopad jejich rozhodnutí bude mít na další vývoj nezletilých dětí.
Cyklisti jsou všude a dost často bohužel nedbají pravidel silničního provozu. Už víckrát se mi ale stalo, že udělali nějaký přestupek a vlastně jim to projde, protože je nemáte jak identifikovat, i když je třeba natočíte nebo je zachytí nějaká kamera. Neměli by mít na kole něco, podle čeho půjdou id...
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
O tuto odpověď jste již vyjádřil(a) zájem. Děkujeme.
