Ministr Zaorálek: Musíme se věnovat příčinám a angažovat se v zemích, které jsou zdrojem problémů

Přeji vám dobrý večer. Vlastně bylo poměrně mnoho řečeno, tak mi dovolte, abych řekl spíše něco, co by se týkalo toho, co tady nepadlo a co se týká zahraničněpolitického rozměru.

Ta otázka, která pravděpodobně napadá hodně lidí, je, kdy to skončí, nebo jak to zastavíme a jestli to lze zastavit. Když si tedy položíte otázku, jak to zastavit, tak se nutně budete dívat, kde jsou zdroje, kde je ten kořen problému a jestli s ním nemůžeme něco udělat. Ono se to obecně říká, protože se samozřejmě řekne - musíme se věnovat příčinám a angažovat se v těch zemích, které jsou zdrojem problémů.

A já právě jenom ve svém vystoupení chci trochu ukázat, proč se s těmi zdroji tak snadno nevypořádáme, protože ten problém je založen poměrně hluboko.

Já se teď odmyslím od toho, že ve zprávě nebo v návrhu Evropské komise jsme kritizovali - v dopise, který jsme napsali společně se Slováky, Maďary a Slovinci, že ten návrh není zeměpisně vyvážený, takže jsme upozorňovali na to, že problém migrace není spojen jenom s jihem, že je spojen také konkrétně se západním Balkánem - o tom tady ale už mluvil premiér i ministr vnitra - a také na to, že je spojen potenciálně i s Ukrajinou, kde je skoro jeden a půl (miliónu ??) přesídlenců, kteří ve chvíli, kdy by jim ukrajinská vláda přestala vyplácet příspěvky, tak se mohou třeba také dát do pohybu. A to je něco, na co je také třeba myslet.

Kromě toho, že je třeba si to uvědomit zeměpisně vyváženěji, tak základní problém, který je akutně teď, je samozřejmě spojen se zdroji na jihu. A k tomu bych chtěl říci poznámku, která mi připadá důležitá. Protože vlastně na jihu my čelíme dvěma základním krizím, takže ne krizi jedné, ale dvěma.

Ta první, to je ta, která souvisí se Sýrií a Irákem, nebo takzvaným Islámským státem. Ta druhá, to je subsaharská Afrika.

A teď mi dovolte, abych řekl něco k té první. Myslím, že to je docela klíč k celému tomu problému. Totiž když budu mluvit o takzvaném Islámském státě, tak vzniká pocit, že to je nějaká teroristická skupina, možná větší, než jsme zvyklí, zřejmě tedy lépe vybavená, dokonce se mluví o zdrojích financování, a připadá nám, že nám tady najednou vyrostlo něco, co je o něco větší než jsme byli zvyklí, ale vlastně je to taková zločinecká teroristická skupina, a tudíž s tou bychom si měli poradit třeba tím, že najdeme nějakou sílu, nebo ji dáme dohromady, zaútočíme a nějak se s ní vypořádáme. A dokonce se objevují i takové návrhy, že prostě sestavíme nějakou armádu nebo nějaké síly, ať už letecké nebo jaké, a prostě na ten zdroj zaútočíme.

Tady nejde jenom o to, že to není vojensky jednoduché. Tady jde o to, že v tom je nepochopení toho problému. Zřejmě totiž ve skutečnosti s čím my se tady potýkáme není objevení se jedné teroristické skupiny. Ten základní problém je pravděpodobně v tom, že v celém tom regionu dochází k zásadnímu střetu dvou bloků, a to je šíitského a sunnitského. A to je to, co vlastně prostupuje tím konfliktem přes hranice států a to, co způsobuje, že to má základnu daleko širší. A v tom je teprve skryto pochopení celé té věci. A proto není tak jednoduché někde zaútočit a zničit nějakou teroristickou skupinu, protože ten problém má opravdu velmi hluboké kořeny.

Z tohoto hlediska bylo opravdu nešťastné to, co se odehrálo v roce 2003, ta invaze do Iráku. I když bych tady chtěl říci, že si nemyslím, že je to tak, že bez té invaze se věci musely vyvíjet jinak. Já osobně mám podezření, že k něčemu podobnému by pravděpodobně došlo i za jiných okolností, i kdyby třeba možná Iráku nebylo. To nevím, nejsem prognostik. Ale samozřejmě z hlediska toho, jak to tam stálo, tak ta invaze nejenže byla v tom roce 2003, nešťastné bylo třeba to, že pak se politika soustředila na podporu politiky Nurího Málikího, který de facto z irácké armády vytvořil stoprocentně šíitské uskupení. A to stoprocentně šíitské uskupení a to, že se Irák vlastně takto nevytvářel jako inkluzivní stát, ale jako stát šíitský, vedlo postupně sunnity k tomu, že začali utíkat, a nakonec utíkali o pomoc k Sýrii, vlastně k takzvanému vznikajícímu Islámskému státu. Nakonec to dopadlo tak, že sunnité v Iráku žijí buď pod takzvaným Islámským státem, nebo v utečeneckých táborech.

Chápete? /Směje se. Omlouvám se za to slovo./ Ten problém je v tom, že dnes to, co živí ten konflikt, je, že jsou tady dva bloky, které se připravují na závěrečné zúčtování. A že tady nejde o nějakou teroristickou skupinu, ale že i takzvaný Islámský stát stále více funguje jako skutečný stát, jako arabský stát, ne jako náš, který my známe v Evropě. To znamená, on už ve skutečnosti nežije pouze z těch peněz, které získá z toho obchodu třeba se ženami, který je ve velkém. Já vždycky uvádím ten příklad, když mi v Ergilu (???) řekl premiér "dneska jsem koupil 200 žen, abych je zachránil". Tam se pravidelně pořádají tyto obchody ve velkém. Nebo že je získává z památek, které občas spektakulárně ničí, aby zvyšoval cenu a plnil potom starožitnictví v Bagdádu stejně jako v Dubaji.

To jsou tradiční zdroje. Ty ropné byly do určité míry narušeny leteckými nálety, ale on má dnes jiné zdroje, úplně normální vybírání nejrůznějších poplatků a daní. Ty struktury se prostě de facto vyvinuly skutečně do podoby zhruba na té úrovni jak v arabských zemích fungují státy. Dnes dokonce znalci říkají, že rozdíl mezi tím, jak funguje takzvaný Islámský stát a některé další arabské země, už není velký.

Chápete? A proč to mohlo - to není jenom nějaká teroristická organizace. To je něco, co má daleko hlubší základní ideové důvody. Já to tady říkám, protože chceme-li si klást otázku, kdy to skončí, tak tohle skutečně nelze zničit nějakým útokem nebo nějakou soustředěnou invazí nebo něčím podobným, protože to bychom se zapletli do něčeho, z čeho se prostě potom vůbec nemáme šanci vymotat.

To je jako kdybyste dneska chtěli vstoupit do Libye, která vypadá, že to je pouze 8 mil. obyvatel, ne ty desítky, které jsou jinde, jenomže kdybychom nakrásně dali dohromady tu padesátitisícovou armádu, o které se říká, že je podmínkou, tak byste zjistili, že v tom prostoru nevíte přesně, ke komu se přidat a koho podpořit, protože to jsou trošku mýty, které se tady vykládají o tom, že jedna skupina je lepší než druhá. Chápete, to je naprosto relativní. A proto taková akce je velmi obtížná, a proto je taky iluze si myslet, že jsme schopni zřejmě v krátkém čase vyvinout strategii, kterou bychom v tom místě, odkud ta krize vlastně pramení, byli schopni věci zásadně změnit. My nejsme schopni do toho prostoru vydat náhradní vládu, která by tam vládla podle našich představ. Chápete, my nejsme schopni pochopit ani úplně možná ty konflikty, které tam vlastně živí krizi, která tam v současné době panuje.

Takže nemá cenu v tomhle smyslu neustále jenom opakovat mantru, která je samozřejmě důležitá a často ji slyšíme, že islám je náboženství míru, protože my tady dnes máme konkrétní příklad něčeho, co si chce říkat kalifát a co tedy rozhodně náboženstvím míru není, útvaru, který prezentuje islám naprosto násilným a agresivním způsobem. A to je samozřejmě výzva muslimskému světu, aby se s tímto nějakým způsobem vyrovnal a je to výzva i arabskému světu, aby na to reagoval. A to je to, co říkám, když - rozumíte, opakuji, že v tomto problému nebo v této krizi to není tak, že my bychom měli schopnost dávat dohromady sílu, kterou budeme zjednávat pořádek. To musí být přece ty arabské země samotné, které musí na tuto výzvu nějakým způsobem reagovat. A to platí dokonce i o těch důsledcích té krize. Jestliže jsou tam tisíce, desetitisíce, statisíce utečenců, kteří jsou výsledkem té krize, tak já pokládám za legitimní oslovit např. ty bohaté státy Gulfu a říct jim, že ony by se měly podílet významnými prostředky, které mají, aby řešili třeba problém těch, kdo žijí v těch utečeneckých táborech. Nedovedu si úplně představit, že to pokládáme za automatické, že se prostě tihle utečenci povalí z tohoto světa do Evropy, která bude budovat tábory a bude se snažit s tím... Já si myslím, že tady je primární odpovědnost arabského světa, který přece jenom je v rozdělení na ty náboženské bloky vlastně tím, kdo vytváří půdu pro ten konflikt a my ho podle mě sami nejsme schopni řešit. My jsme schopni pomáhat, my jsme schopni hledat způsob, jak tomu čelit, ale nejsme schopni ho vyřešit. Protože my zřejmě nečelíme něčemu, co je pouze nějakou erupcí, ale je to problém minimálně střednědobý a my se bohužel s tím budeme muset naučit žít. Chápete, to není věc nějaké jedné akce, to je situace, se kterou se budeme muset naučit existovat. Ten prostor se jen tak nezmění. Já jsem vám tady řekl, že ty bloky se jakoby téměř stále šikují k jakési pomyslné poslední bitvě, o které se v té mytologii vlastně mluví. Proto si myslím, že z toho není jednoduchá cesta a není z toho ani nějaký jednoduchý recept, který bychom my vymysleli a pak jsme ho v tom prostoru aplikovali. Takže to je ta první krize.

A ta druhá, to je vlastně proud utečenců ze subsaharské Afriky a ten má také vlastní logiku, která je jiná. Víte, že odborníci píší o tom, že velký důvod toho je třeba postupující dezertifikace neboli postupující poušť v té oblasti Sahelu, že i to jsou faktory, které způsobují, že se zhoršuje možnost obživy v tom saharském pásu a že se tam dostávají obyvatelé do pohybu. Těch faktorů tam je pravděpodobně více, to bychom mohli jít jeden stát od druhého, ale rozhodně výsledkem je to, že to je další krize a další vlna uprchlíků, která se tlačí na pobřeží Středozemního moře.

Já se domnívám, že ta situace nevznikla dneska, ona už vlastně trvá dlouho a je rozhodně chyba, že se v Evropě nepodařilo vytvořit a připravit strategii, která by tomuhle byla schopna čelit. To první, co ta strategie měla v sobě mít, bylo to, co už tady také padlo z úst premiéra a ministra vnitra, a to je ochrana vnější hranice Evropy. Já si myslím, že to je strašně zásadní věc. Nemyslete si, že Evropa je nějaká pevnost. Evropa byla snad nejotevřenější útvar na světě, když si vezmete počet lidí, kteří do ní přijížděli a kteří se tu ubytovávali. Ta situace najednou odhalila, že Evropa v tomto je tak otevřený kontinent, že přijímá všechno a všechny způsobem, který dneska jakoby nemůžeme zvládnout. A domnívám se, že se staly velké chyby, protože operace Mare nostrum, která sice v prvním, základně reagovala pochopitelně a jedině lidsky možně, že prostě se zachraňují tonoucí, ale ta druhá věc, co potom s nimi, jak s nimi nakládat, kam je dát, tam myslím, že to bylo naprosto nepromyšlené. Místo aby se vědělo, že je životně důležité vybudovat nějaké tranzitní tábory, já nevím, v Tunisu, Egyptě a jinde, tak se prostě začali dotyční uprchlíci vozit do Evropy a tím se vytvořila nabídka pro všechny ty podloudníky, obchodníky, organizovaný zločin, který z toho udělal byznys, na kterém dneska vydělává miliardy eur. A to je dneska prokazatelné, že se z toho stala tato chobotnice. A najednou tyto záchranné akce vypadají jako článek řetězu, na kterém vydělává někdo jiný. A to jsou podle mě ty strategické chyby. Místo aby se včas vytvořila politika, která by skutečně chránila tu vnější hranici, což de facto znamená, že se zabrání zneužívání např. onoho principu politického azylu - protože jak tady řekl ministr, ze 60 % dochází ke zneužití toho titulu politický azyl - a místo toho, aby se na nějakém místě skutečně dělala azylová politika a řekněme použila se azylová procedura na ty, kteří skutečně utíkají před pronásledováním, jsou ohroženi existenčně a odlišila se od těch, kteří utíkají z ekonomických důvodů, protože my přece máme v Evropě právo o těchto věcech rozhodovat - to není tak, že musíme pustit do Evropy každého, kdo přichází - já to pokládám za něco jako právo evropského kontinentu. My můžeme být otevřeni tak, jak to uneseme a my můžeme v těch procedurách, které se týkají ekonomických imigrantů, stanovit pravidla, za kterých je budeme přijímat a v opačném případě provádět repatriace. Jenomže návratová politika je dneska úplně zkolabovaná, ona neexistuje. Když vám někdo říká, vezměte si ty, když tak je vrátíte, tak to není pravda, my víme, že to nefunguje. V tom vlastně ta ochrana vnější hranice se dneska rozpadla a v tom je vlastně to selhání evropské politiky. A to neříkám jako někdo, kdo chce Evropu jen tak kritizovat, ale prostě konstatuji fakta, něco, co musíme změnit, protože to je předpoklad vůbec toho, abychom tu situaci mohli zvládnout.

Takže já se prostě obávám - a aspoň stručně jsem se to pokusil naznačit - že to, čemu tady čelíme, nejsou krize, které jsou odstranitelné v krátké době a dokonce my tady v Evropě máme omezené možnosti je odstraňovat v tom jádru, tam, kde k těm krizím dochází, a musíme vytvořit strategie, které budou schopny se naučit žít s těmito místy nestability, oblastmi nestability, které podle mě není možné odsud učinit konsolidovanými a garantovat jim dobré vládnutí apod. To neznamená, že nepotřebujeme hledat partnery na severu Afriky, v Africe subsaharské, stabilní země, které nám mohou významně pomoci ve stabilizaci. Ale myslím si, že není dobré si tady představovat, že jsme schopni tu situaci v krátké době nějak zásadně změnit. Naopak musíme v Evropě vybudovat politiky, které povedou k tomu, že situace nám nepřeroste přes hlavu a nepovede k tomu, co tady také naznačoval premiér, že pokud to nedokážeme, tak se může vlastně hroutit společný evropský prostor, ze kterého Česká republika v podstatě žije. Pro stát jako Česká republika je to životní prostor, my vlastně díky tomu máme tady stát v té podobě a na té úrovni, který tady dnes je.

Takže to je, dovolte mi, jen takové zahraničně politické upozornění na to, že neexistuje jednoduchý lék, neexistuje a není správná představa, že nějaká dobře postavená armáda, která si dobře stanoví cíl, je schopna vyřešit to, co se děje v severní Africe nebo v subsaharské Africe. Tohle je problém, který je na delší dobu a je třeba to takto chápat. A Česká republika musí mít ambici se stát součástí řešení evropské strategie, která nám pomůže se s tím vyrovnat.

Omlouvám se, že tak pozdě jsem mluvil tak složitě, ale děkuji za pozornost.