Ministr Zaorálek: Můžeme zapomenout, že se zabíjejí lidé. Ale ono se nám to vrátí

Uprchlická a migrační krize je skutečnou zkouškou akceschopnosti a soudržnosti EU. Hlavní úkol, který Evropa má je na ni odpovídajícím způsobem zareagovat a být schopna předvést společnou kolektivní akci, která bude znamenat, že jsme schopni mít území členských států pod kontrolou z hlediska příchodu migrantů. Že jsme schopni je evidovat, registrovat, a že jsme schopni rozhodovat o tom, jaký správný postup toho, či onoho migranta nebo uprchlíka zvolit.

Komise zveřejnila balíček návrhů. Na něm jsme ocenili, že byly kombinací krátkodobých, dlouhodobých opatření. Dotýkaly se klíčových témat, jako je pro nás návrat k politice, nebo návrhy, které upravují návratovou politiku tak, aby skutečně fungovala. Seznam bezpečných zemí, zřízení svěřeneckého fondu. To všechno byly věci, které my jsme přivítali, protože jsou základ pro komplexní řešení.

Nicméně včera jednání ministrů vnitra nakonec mělo jeden bod, který, zdá se, z toho získal dominantní postavení, což nás trochu mrzí. A to je rozhodování o relokacích a o počtu uprchlíků, ke kterým se zavazují členské státy, že je přerozdělí. To, proč nás mrzí, že se to soustředilo, třeba to včerejší jednání, především na tento bod, je dáno tím, že jsme přesvědčeni, že samotný bod určení nějakého čísla, ke kterému se zavazujeme, není to, co by samotnou krizi vyřešilo, protože máme zkušenost z posledního rozhodnutí, které bylo učiněno na začátku července. Tam jsme se zavázali k tomu, že se ujmeme 40 tisíc uprchlíků a ČR pak dobrovolným rozhodnutím se přihlásila k 1500. My bohužel vidíme, že od té doby to celé postupovalo poměrně pomalu. A vlastně i dnes mohu říci, že ještě žádného uprchlíka ČR neměla možnost se ujmout, protože nám ho ještě žádné registrační centrum neposlalo, protože zřejmě není schopno ještě žádné, tu práci odvést.

Takže my máme zkušenost, že sice máme číslo, ale číslo nevede samo k nějaké akci. To je důvod, proč jsme říkali, že je důležité se zabývat takovými věcmi, jako je ochrana vnější hranice; schengenské hranice EU. Je třeba opravdu zřídit – ono se tomu říká hotspot. Já bych to počeštil na registrační centra, která by měla být zřízena ve frontových státech, tedy státech na hranicích. Ta by fungovala tak, že by každý migrant, uprchlík, musel projít tímto centrem a ona by vlastně provedla registraci a byla by základem pro to, abychom se mohli bavit o tom, jak s uprchlíky dále jednat. Jak je dále v Evropě umístit.

Ale vzhledem k tomu, že registrační centra vlastně do této chvíle, v takové podobě, jakou bychom potřebovali, nefungují, tak vlastně máme čísla a nemáme mnoho víc, protože poslední jednání, které bylo včera znamenalo, že ze 120 tisíc, o kterých se mluvilo, se Maďarsko nechtělo ujmout těch svých 54 tisíc. Tak se nakonec jednalo fakticky o jenom 66 tisíc. Zbytek se odložil na další rok. Z 66 tisíc jich 15 tisíc má dělat registrační centrum v Itálii a zbytek Řecko.

Asi si dovedete představit, že v Řecku je situace taková, že tam vlastně teprve vzniká vláda a je velmi nejisté, jak se vlastně Řecko po tom, co bude vláda, k tomu celému postaví, protože to vypadá, že břemeno leží dnes především na Řecku. Dá se trochu předvídat, že to nebude jednoduchá debata s řeckou vládou. To je důvod, proč my pokládáme debatu o číslech za nezajištěnou a proč její premiér stále opakuje, že máme malé jistoty, že tohle bude během tří, čtyř měsíců fungovat, když víme, že samotné rozvržení o čísle ještě skutečně neznamená, že se změní současná situace, kdy bych tak řekl, marně čekáme na uprchlíka, který by nám byl poslán, protože procedura a celý systém registrace se ukazuje, že nejsme stále schopni zadministrovat. A není to tak, že by to bylo jenom na státech, jako je Itálie a Řecko. My vlastně nabízíme také své síly. To by měly být evropské agentury, které by se tady na tom měly podílet. My jsme připraveni tomu pomoci. Česká republika je připravena angažovat se při ochraně vnější hranice EU, materiálně, lidmi, finančně. My jsme nabízeli tuto pomoc víckrát. Stejně tak jsme připraveni se podílet na vyslání úředníků, těch, kteří by skutečně zvládali práci, registraci, v tzv. registračních centrech.

Tím nechci říct, že tohle je jenom tenhle problém, který musíme řešit. To, s čím zřejmě vystoupí dnes premiér v Bruselu, to bude ještě další významná oblast. A tou je, že bychom se měli zabývat situací v zemích, které jsou zdrojové země, ze kterých uprchlíci přicházejí, z táborů, o kterých se mluví – Turecko, Libanon, Jordánsko. Jen bych vás rád upozornil, že to je trošku zavádějící, protože v té debatě vzniká dojem, že např. v Turecku jsou všichni v nějakých táborech. Ono to tak bohužel není.

V táborech v Turecku je dneska, pokud vím, 260 – 300 tisíc uprchlíků a 1,5 milionu je jich volně, což má samozřejmě docela zásadní důsledky. Když si představíte rodinu, která je někde volně v terénu mezi uprchlíky s dětmi, tak bohužel děti nechodí do žádné školy. V té zemi, ať je to Turecko, Libanon, tam nejsou připraveni na to, aby např. Syřani učili děti v syrské škole. Výuka je zajištěna maximálně v táborech, kde to jakžtakž funguje, ale tam je jich dneska menšina, těch uprchlíků.

Abyste si uvědomili, jak je to celé hrozivé, tak tady vlastně vzniká nová generace milionů, která v této chvíli, a vlastně už dlouhodobě, není nijak vzdělávána. Ty děti opravdu nechodí do školy, když jsou v tom volném terénu někde v Turecku. Takže tady se často mluví o pracovních silách, což mi také nepřipadá šťastné. Já se domnívám, že to jsou všechno iluze. Tahle vlna není imigrační vlna, kde my můžeme dělat nějakou politiku pracovních sil. To je nesmysl. Tohle je vlna, která bude těžko zvládnutelná pro každého. A nebude to moc souviset s imigračními politikami. Ty věci se prostě směšují v těch debatách.

Já vás ujišťuji, že tohle není německá imigrační politika, co se dnes děje. Protože to není zdaleka pod kontrolou. Dokonce i ti němečtí experti trhu práce dnes říkají, že se obávají, že malý zlomek těch, kteří k nim přicházejí, budou skutečně schopni zaměstnat. A bude to spíš skupina, které bude nutno nějak pomoci.

Takže opravdu rozlišujme imigrační politiku a rozlišujme tuto vlnu uprchlíků. To jsou dvě věci, které jsou opravdu odlišné.

Takže to, co si myslím, že bude dnes premiér zdůrazňovat v Bruselu (...) právě toto – abychom se věnovali těmto otázkám, které souvisí s předpoklady fungování Evropy. Asi všichni chápete, že jedna ze základních funkcí státu je být schopen kontrolovat situaci na svých hranicích.

Evropská unie je vlastně také takovýto útvar, který ty hlavní linie má vlastně na té vnější linii. A je to otázka základní věrohodnosti státu, pokud je schopen ty hranice kontrolovat. Taky rozumíte tomu, že celá naše vízová politika a pasy, všechno ztrácí smysl, pokud na hranicích jsou ti, kteří přicházejí s pasem nebo žádají o vízum, když se stanou vzácností, tak to asi zřejmě není atribut. To není něco, co by sneslo atributy státu. Proto, když mluvíme – ono to už dneska zní trochu, jako že tím všichni pořád máváme, ale opravdu ta obnova vnější hranice a schopnost ji kontrolovat i v takové situaci krize, nebo obnovit tu schopnost, že ta hranice je nějakým způsobem kontrolována, že se vytvoří centra, kterými musí každý nově příchozí projít. Tak, aby bylo možné rozhodnout o jeho statusu. Protože Evropa opravdu není schopna přijmout libovolné miliony těch, kteří sem přicházejí.

A vy dobře víte, že mezi těmi, kteří přicházejí, jsou uprchlíci, kteří utíkají z občanských válek, ve kterých jim skutečně jde o život, ale zároveň je tam poměrně velké procento těch, které odcházejí. Na příklad dokonce ani nepřicházejí z Afriky, dokonce přicházejí z Kosova, Albánie a dalších zemí. A teď je otázka, jestli my jsme schopni takto přijímat z bezpečných zemí, jak se tomu říká. To znamená, ze zemí, které de facto nejsou ohrožením života, kde jen pouze dnes nechtějí žít v podmínkách, které jim nepřipadají dobré a chtějí se dostat do prostředí, kde budou mít větší šance.

To je sice pochopitelné, ale domnívám se, že v situaci krize, ve které se nacházíme, by měla mít Evropa právo říci - ano, ale naše kapacity absorbovat jsou omezené, my nemůžeme přijmout všechny. Ekonomická migrace je něco, co musí v této chvíli počkat, protože my musíme řešit humanitární neštěstí, které se stalo. Ale nejde zvládnout všechno. A nejde to zvládnout ani takovými zeměmi, jako je Německo, protože všichni tušíme, že Německo je země, která je schopna velmi dobře zorganizovat věci, a která byla i v minulosti schopná velmi dobře zorganizovat uprchlíky nebo migranty. Dokonce na to mají zákon.

Präsidentsflucht, který funguje, když to zjednoduším, takovým způsobem, že migranti jsou rozčleňováni, rozdělováni nejenom do spolkových zemí, ale dokonce i do regionů. A chtějí-li mít garance nějaké sociální pomoci, tak musí respektovat ten region, do kterého byli posláni. Takže tenhle německý způsob je velice promyšlený a skutečně provádí to rozdělování tím způsobem, které nyní vypadá, že by mělo vzniknout pro celou Evropu.

Tím jsem se snažil naznačit, že Německo skutečně je schopné zvládat asi relativně velké množství imigrantů. Nicméně i to, jak se ukazuje v posledních dnech, tady čelí něčemu, co zvládnout nedokáže. Stačí, když se pobavíte s představiteli Bavorska. Ti už několikrát veřejně řekli, že tohle je něco, co nejsou schopni zvládnout. A začali jednat s centrální vládou, aby učinila kroky, které tomu budou čelit, protože tohle nezvládne ani ten německý systém. A důsledky toho už jsou takové, že došlo k tomu, že Německo začalo uzavírat své hranice. Nebo ne uzavírat, ale začalo provádět kontrolu na hranicích. Dokonce i na hranicích s Českou republikou, jak vám mohou dosvědčit ti, co do Německa jezdí, a s dalšími zeměmi. Ale dokonce v Německu už se chystají návrhy zákonů, které změní třeba zákony, které se týkaly sociálních příspěvků pro uprchlíky. V těch zákonech, v těch předlohách dochází k docela zásadnímu snížení rozsahu té podpory.

Protože si Německo uvědomuje, že tento rozsah podpory znamená, že to vyvolává euforii v Turecku. Teď vám to říkám na základě informací, které mám, že ty informace o tom, že Německo je otevřené uprchlíkům, které zazněly ještě v minulých dnech a týdnech, tak skutečně vedly k euforii v Turecku a k tomu, že dokonce ti profesionální převaděči tam vytvářeli ještě větší hysterii v tom, že musíte rychle vyrazit na cestu, protože jinak se ty dveře zavřou, Německo za chvilku přestane přijímat. Takže oni ještě hnali tu vlnu právě tím, že řekli, v této chvíli je Německo otevřené a vy sebou musíte hodit, protože když to zmeškáte, tak za chvilku bude pozdě.

Byl to faktor neříkám, že jediný, těch faktorů toho, proč ta vlna začala dramaticky růst v posledních měsících nebo v posledních týdnech, dnech, těch je více a bylo by to na složitější debatu. Ale jedním byla i ta euforie, kterou mám doloženou, v prostředí těch táborů nebo i mimo ně, ve kterých vznikla atmosféra, rychle se vydejme na cestu a stihneme se ještě za pár týdnů do toho Německa dostat. A teď se ukázalo, že to je něco, co překračuje schopnosti to zvládnout. Proto říkám a tvrdím, že si to můžeme snad dovolit říci jednoznačně, že nejsme schopni přijmout libovolné množství uprchlíků. A není možné posílat zprávy o tom, že Evropa je takto otevřená všem, protože to je něco, co by zřejmě bylo nezvládnutelné.

Chápete? Je to úplně jednoduché. My můžeme být vstřícní, můžeme pomáhat a musíme pomáhat. Ale já jsem hluboce přesvědčen, že schopnost empatie je jedna ze schopností, na které je založena evropská civilizace. Domnívám se, že pokud bychom v ní selhali, když jde o to pomoci lidem, kteří jsou v nouzi a kteří utíkají a vlastně jim jde o život, tak bychom selhali jako civilizace, jako kultura. A tohle jsou hodnoty, které jsou pro nás nesmírně významné. A myslím si, že kdo je zpochybňuje, tak se opravdu v něčem vyděluje z kultury, která na tomhle založila svou existenci.

A na druhé straně si myslím, že je pravda, že ve chvíli, kdy se to množství začíná zvedat takovým způsobem, tak my musíme mít možnost provést určitá omezení. Třeba to je ta registrace, která rozdělí ekonomické migranty a ty, kteří budou žádat o mezinárodní ochranu a podle toho můžeme je potom buď přijmout, nebo jim říci, bohužel vy, kteří jste z oblasti zemí západního Balkánu a jinde, tak vás v této chvíli nejsme schopni absorbovat, protože to nejsme schopni prostě zvládnout a provést.

A vytvořit tento systém je podle mě i základ debaty o tom, jakým způsobem potom se o uprchlíky v Evropské unii postarat.

Já bych chtěl zdůraznit, že Česká republika se na začátku července zavázala – a to bylo naše dobrovolné rozhodnutí, že přijmeme dalších 1500 uprchlíků. V situaci, kdy už si tady samozřejmě řešíme příliv uprchlíků. Ale ten v České republice má specifickou podobu. Já si dovolím ještě zopakovat číslo, které jsem v posledních dnech mnohokrát uvedl. My jsme v tomto roce obdrželi žádost o mezinárodní ochranu od 990 žadatelů, z toho více než polovina byla z Ukrajiny. Ta druhá největší skupina jsou Kubánci. Ze Sýrie, o které se mluví jako o hlavním zdroji, to v České republice bylo pouze 69 žádostí. A všem jsme vyhověli, všem těm 69.

Takže vidíte, že česká situace je specifická a do této chvíle není úplně srovnatelná s tím, co je v některých jiných zemích. Jiná věc je, že i dlouhodobě jsem přesvědčen, že tady nemusí dojít k nějakým dramatickým změnám, protože ono se ukazuje, že do České republiky přicházejí tradičně třeba ti, kteří odcházejí z Ukrajiny. A víte, že už v této chvíli je v České republice určitý segment lidí, kteří sem přišli z minulosti, je to především z těchto zemí z Východu, a to číslo se říká, že je asi 450 tisíc. A Česká republika dokázala těm lidem nabídnout domov, práci. Myslím si, že je to něco, co jsme předvedli, že jsme schopni zvládnout.

Jiná věc je, že uprchlíci, kteří přicházejí ze zemí jižních, tak se domnívám, že oni skutečně preferují země, ve kterých někoho znají a kde se mohou na někoho obrátit. Ten důvod zájmu o Německo je podle mě také významně spojen s tím, že v Německu existují v místech, jako je Mnichov, Stuttgart, Hamburk apod. silné arabské komunity, které jsou vlastně tou jistotou, kterou oni mají. Přijít do země, kde nikoho neznáte, je obrovský problém asi pro každého.

A tady v České republice, když tady je řekněme 150 tisíc lidí, kteří přišli z Ukrajiny, tak je to samozřejmě pro ně snadnější sem přijít než pro lidi, kteří tady žádné zázemí nemají. A takhle to funguje podle mě i u těchto uprchlíků. A proto těch žádostí, které my dostáváme od uprchlíků, kteří přicházejí balkánskou cestou, je tak relativně málo. Možná, že to je teď trošku zjednodušené, co jsem řekl, ale myslím si, že to je důležitý faktor.

Takže tohle jsou všechno důvody, proč jsme chtěli, abychom v této zemi měli možnost o těch věcech rozhodovat na základě vlastní úvahy. Na základě toho, že to je rozhodnutí, které činí tato vláda a přebírá garanci za to, že je schopna nejenom přijmout uprchlíky, ale že je schopná se o ně také tady nějakým způsobem dále postarat a zajistit to, že budou součástí života společnosti. A ne, že budou žít někde na okraji jako nějaký segment, v ghettu apod. To je něco, co by bylo riskantní z hlediska bezpečnosti státu. A hlavně je to velice nebezpečné, že by se tu začali vytvářet nějací druhořadí občané, kteří by byli součástí šedých ekonomik a velmi snadno by se stávali obětí mafií a organizovaného zločinu.

Takže ten důvod, proč to mít pod kontrolou a proč říci, tohle jsme schopni zvládnout, za to přebíráme garanci. Je důležité obhájit tyto kroky před veřejností. A to byl asi důvod, proč jsme jako vláda necítili mandát, že můžeme souhlasit s něčím takovým, jako je povinný systém kvót a relokace, které by automaticky každý rok rozhodovaly o tisících uprchlících, kteří by přicházeli do této země. S tím, že ani nebyl stanoven strop na ten počet. To znamená, že při špatném scénáři bychom čelili třeba i desetitisícům uprchlíků, které bychom byli povinni přijmout podle nějakého vzorce, který byl navržen. Vlastně to by určitě bylo něco, co by mělo docela významný dopad. A bylo to ve velkém i zápasu s našimi schopnostmi takovou situaci zvládnout. Připadá mi, že česká vláda nemá mandát něco takového podepsat nebo se k tomu přihlásit, protože o ničem takovém jsme nikdy nemluvili ani před volbami, ani v programovém prohlášení vlády. A je to zásadní politická věc.

Takže proto jsme to cítili tak, že nemůžeme souhlasit s nějakým systémem, ve kterém by se najednou z toho, co bylo, vždy suverénním rozhodnutím státu stal výsledek nějakého automatického mechanismu, který by podle vzorce té zemi přiřazoval každý rok nějaké tisíce uprchlíků. A my bychom dokonce podle toho potom byli hodnoceni a eventuálně postiženi, kdybychom to nesplnili.

To nám připadalo, že je tak zásadní změna a tak zásadní politické rozhodnutí, že my, jako vláda, jsme nemohli toto akceptovat. Což se v této chvíli zaplaťpánbůh podařilo odvrátit, protože i rozhodnutí, které bylo učiněno včera, tak není rozhodnutí o nějakém povinném mechanismu rozdělování, který by tu existoval permanentně. Tahle debata úspěšná byla a tohle se myslím v této chvíli podařilo odvrátit.

To, co se včera rozhodlo, je zase jenom rozhodnutí, které má platit dočasně a nemá charakter žádné permanence. Takže ono to vypadá, že jsme prohráli, mně to připadá, že to je taky zjednoduší. Myslím si, že řadu argumentů, které jsme říkali, se nám podařilo sdělit. Já to sám cítím nejvíc, protože jsem o tom mluvil s řadou kolegů. I z těch klíčových představitelů komise, kteří se podepsali na tom návrhu – a můj dojem je, že řadu argumentů dokázali přijmout. Proto se také ten návrh výrazně měnil. I ten včerejší, který se hlasoval, už neměl zdaleka podobu toho, co se možná původně zamýšlelo. A co bylo skutečně povinným mechanismem relokace, který by se vytvořil na příští léta.

Takže já to beru, že to byla obtížná debata. Samozřejmě protože je to krizová situace – a krizová situace je zkouška – a bohužel vy to všichni cítíte asi podobně, že Evropská unie je systém, který právě na ty krizové situace, jak se ukazuje v posledních letech, zvlášť prostředky na řešení nemá. To se ukázalo stejně tak v ekonomické finanční krizi, to se ukázalo v bankovní krizi, to se ukázalo při řešení řeckého problému.

Ukazuje se, že ve chvílích mimořádného stresu, ať je v různé oblasti, zahraničně politické nebo ekonomické, tak Evropa nemá nástroje.

Celý ten systém 28 států je poměrně docela těžkopádný a schopnost zareagovat rychle, mít po ruce nástroje, které použiji, to se nám bohužel nedaří. Takže procházíme těmito zkouškami, já si samozřejmě přeji, abychom se z nich něco naučili, abychom ty nástroje vyvinuli. Takže teď doháníme to, co chybí v ochraně vnější hranice, registračních center pro velkou masu uprchlíků apod. Na to prostě nástroje Evropa nemá. A máme problém je rychle spustit. To je to, na co my třeba také poukazujeme, že krize běží a my jsme nedokázali předvést, že jsme schopni s ní zacházet podle pravidel. Ta dohoda je komplikovaná se všemi státy jihu, východu apod. Je to těžká diskuse.

Takže já si ale myslím, že naše loajalita k projektu je jedna věc. A druhá věc je, že jsme kritičtí ve chvíli, kdy nám připadá, že se přijímají rozhodnutí, která mají spíše symbolický význam, které jsou spíše gestem. Prostě se napíše nějaké číslo, a já si myslím, že my máme právo říct, že to číslo není podložené. A že to číslo samo o sobě neznamená, že jsme něco vyřešili. Což je asi velmi zjednodušeně i obsah toho, co jsme se snažili v té debatě diskutovat.

Já samozřejmě nemám žádnou radost z toho a nebudu říkat, však ono se ukáže, že jsme měli pravdu. Já z toho žádnou radost nemám, protože my jsme v tom všichni společně namočeni. My potřebujeme ne tady se obviňovat navzájem, nepotřebujeme si dokazovat, kdo má pravdu, my se potřebujeme dohodnout. To je důvod, proč se snažíme jednat. To je důvod, proč jsem sjednával poslední schůzky ministrů Visegrádu a ještě některých tady do Prahy. Účelem není říkat, ten selhal nebo ten to zavinil, účelem je tu společnou kolektivní akci skutečně vyvinout a dokázat předvést občanům, že jsme schopni v prostoru Evropské unie dodržovat pravidla a vytvořit nástroje, kterými tu situaci začneme kontrolovat.

My nemáme jinou možnost, než toto udělat. Že to občas vede ke krizovým situacím, že se neshodneme, to je součást toho, že ten problém je těžký. Je to mimořádně těžký test. Něco podobného jsme si asi neuměli úplně představit, že se může stát. A je to samozřejmě chyba. Byla možnost toto samozřejmě předvídat. Ale ono, jak to víte, v politice se předvídá špatně cokoliv. Těžko se předvídají krize na Ukrajině, nebyla schopnost předvídat ekonomickou krizi. A tady jsme to bohužel také nechytili včas. A přitom, jenom abych upozornil, to, že vývoj šel tímto směrem, toho náznaky jsou už od roku 2007.

To už bych mohl mluvit o prvním náběhu toho, co se vlastně odehrává před námi. Velkým katalyzátorem byla potom Libye a události v Libyi. A samozřejmě, proč to trvalo tak dlouho, než ta uprchlická vlna nastoupila, to také asi souvisí s tím, že se musela vybudovat logistika. To už víme všichni, že rok, rok a půl to trvalo, než převaděčské gangy vytvořily ten logistický systém, který je spojen i s informovaností přes sociální sítě, s nabídkovými listy, s cenami. Skoro dva roky vznikal ten systém a pak se začal rozjíždět v průběhu let 2013, 2014... A teď už vlastně jede naplno.

A kdybyste se mě zeptali, co musíme ještě udělat, abychom to zastavili, tak vám řeknu věc, já to všechno zjednodušuji, a ta mi připadá strašně důležitá. Na jednom příkladu to ukážu. Pokud padne v Sýrii Aleppo, tak to bude znamenat okamžitě dalších 500 tisíc uprchlíků.

To znamená, jedním ze základních a největších balvanů asi té krize je skutečně situace v Sýrii, čtyřletá válka. Jak už kdosi řekl, to je válka stejně dlouhá, jako byla první světová, která musela asi zákonitě tím, jak se vyvíjela, přivést lidi k zoufalství. Přestali věřit tomu, že má smysl čekat na to, až se jim něco stane. Proto se přemístili do těch táborů. A taky to, že v těch táborech se nepodařilo vytvořit podmínky, které by je učinily snesitelné dlouhodobě, tak to je podle mě všechno zanedbání něčeho, co se ukázalo být fatální.

Prostě ukázalo se, jak se nás opravdu týká, co se děje v Sýrii. A my můžeme na to sice jako kdyby zapomenout, že se tam zabíjejí lidé, že tam bylo zabito 200 tisíc lidí, že tam jsou miliony přesídlených, ale ono se nám to vrátí. Ten problém Sýrie je s námi takto těsně spojen. A já samozřejmě vím, že to není tak, že bychom na něj úplně zapomněli v té zahraničně politické rovině, ale podstatné je, že jsme nedokázali najít politické řešení. Že jsme nedokázali vyvinout postup a obnovit i určitou rovnováhu těch zemí, které se v tom zainteresují, na řešení, které by bylo udržitelné a které by udrželo život v Sýrii snesitelný. To si myslím, že je jeden z těch základních problémů, které stále máme.

Já to říkám jenom jako svoje přesvědčení. Já se domnívám, že problém Sýrie leží v srdci a v jádru toho, čemu čelíme. Já vím, že je taky velký problém Afghánistán, o tom bych mohl mluvit hned vzápětí, ale Sýrie je dnes zdrojem největšího počtu uprchlíků. Je to podle mě dnes i ta nejvíce... Já vím, že i Libye je problém. Nicméně o Libyi mám určité informace o tom, že by mohl v poměrně blízkém čase vzniknout zárodek jakési vlády národní jednoty, dohoda mezi Tripolis a Tobrukem. A že by tu mohl vzniknout partner pro mezinárodní společenství, pro Evropskou unii, který by nám pomohl řešit tu situaci i v teritoriálních vodách apod.

A kdyby vznikla tahle vláda, tak by bylo možné také přijmout rezoluci OSN apod. Takže já neříkám, že to je hotové, to bych tedy hodně přeháněl, ale přesto se aspoň blížíme v Libyi možná k něčemu, co by bylo zárodkem nějakého posunu do budoucna. Libye také. Ale přesto tvrdím, že Sýrie je dnes podle mě největší a nejzanedbanější neštěstí a tragédie, která se nám odehrává nedaleko, a kterou jsme nedokázali za čtyři roky ovlivnit pozitivním směrem.

Takže kdybyste se mě ptali, s čím začít, tak mně připadá, že tohle je "the hard the matter", tohle je to nejsilnější jádro problému, kterému čelíme.

Já se tady vlastně snažím říci, že Česká republika je země, která včera tím, že hlasovala a nesouhlasila s tím návrhem, tak to nebylo proto, že bychom se nechtěli podílet na problémech všech těchto kaskádovitě postupujících věcí, které jsou spojeny s migrační vlnou. A myslím si, že se budeme snažit ve všech těchto oblastech angažovat. Já budu předkládat vládě také návrh na navýšení finančních prostředků, které bychom chtěli poskytovat světovému potravinářskému programu, který se snaží zlepšit situaci uprchlíků v táborech v Turecku, Libanonu a Jordánsku. Já se budu snažit, aby se Česká republika maximálně angažovala maximálně podle svých možností na podpoře, aby se zlepšil život v těch táborech.

Já jsem třeba byl v táboře v Zaatari v Jordánsku, kde žije 90 tisíc lidí, a mně přišlo velmi užitečné, co tam děláme, když tam pomáháme vzdělávat mladá děvčata a chlapce. Snažíme se je vybavit pro život dovednostmi. To mi připadalo, že jsou nesmírně užitečné věci. Já bych si přál, abychom to dělali ještě ve větším rozsahu. Takže v celé řadě oblastí je to pro Českou republiku závazek, ke kterému se hlásí. A myslím si, že jsme připraveni se také hlásit k té solidaritě podílení se na řešení té věci v rámci Evropy.

Bylo mnohokrát řečeno – a musím to říct i dnes, že něco podobného můžeme odvrátit pouze, pokud budeme postupovat v Evropě společně. Samotná Česká republika, ani samotné Německo nejsou schopny krizi zvládnout. Jedině společný postup nám dává sílu se s tím vyrovnat. A já věřím, že i ta dnešní debata premiérů bude debatou koncentrovanou na tyhle pozitivní věci, které musíme udělat nebo je musíme zrychlit. Protože zřizování registračních center, to je přesně to, co trvá dlouho. Dokonce i ochrana vnější hranice. Když jsem se díval na to, v jakém čase se má tady postupovat ke zřízení těch stráží, tak jsou to měsíce. A víte, že ta situace je urgentní.

Tak tady neustále ten čas hraje proti nám. Takže já jsem vás chtěl přesvědčit o tom, že tohle, co se stalo včera, je součást velmi těžké situace, ve které si myslím, že my jsme měli právo říci názor a co si o tom myslíme. A že jsme to neříkali proto, že bychom něco bourali, ale spíš proto, abychom přivedli své partnery k tomu, abychom se bavili o těch věcech, které pokládáme za klíčové. A my na sebe vezmeme ty závazky, které nám z dohody v Evropě budou plynout. O tom by neměl nikdo pochybovat.

To, že ten evropský projekt naráží ve chvílích krize na problémy, to by nemělo oslabit naši loajalitu. Protože my z Evropy žijeme v mnoha ohledech, jsme její součástí a přál bych si, abychom to tak vždy cítili. I když je zle. Když je dobře, tak je to snadné, tak nám připadá, že nám Evropa přináší užitek, zaměstnání, živobytí, zisky. Ale i ve chvílích krize, které nyní přicházejí, tak musíme být schopni se podílet na tom, abychom se z té krize společně dostali.

Já jsem se dotkl několika věcí, které mi připadaly zajímavé a snažil jsem se je říkat tak, abych neopakoval to, co se všude píše, a doufám, že vás aspoň některé moje poznámky zaujaly.

Jinak bych to své úvodní slovo ukončil, protože si myslím, že to téma je tak široké, že je pro mě těžké odhadnout, co vás na tom nejvíc zajímá.