Já sám také bezesporu nejsem žádný morální superman a uznávám to. Proto moralizovat nechci. Nicméně, je dobré si uvědomit jednu věc. Náš právní řád obsahuje spoustu zákonů, až příliš. A proč jich je  - mimo jiné – tolik? Mám za to, že proto, aby buď ošetřily různé pokoutné kličky a cestičky a zamezilo se tak různým vychytralým skrytým podvodům, anebo z přesně opačného důvodu – aby se tyto podvody umožnily a aby se podvodníci mohli ohánět tím, že přece „neporušili zákon“. Všechny tyto úpravy jsou však jen technickou stránkou věci, která nikdy vnitřně nepředělá to nejpodstatnější – jednotlivého politika a jeho morální profil.

Žádný zákon není dostatečně dokonalý na to, aby všem podvodným kličkám zamezil, a pokud jde o zákon pro české (a slovenské) občany, platí to bohužel dvoj, ne-li vícenásobně. V dnešním volebním systému, kdy je na kandidátkách X desítek lidí, je prakticky nemožné si na morální profily jednotlivých kandidátů trochu posvítit; snad jen u těch po léta negativně profláklých ryb, kterým to ovšem stockholmským syndromem zasažení voliči žerou pořád dokola. Druhým problémem je, že samochvála má trochu tendenci smrdět; na druhou stranu, bez prezentace své práce se stranický kandidát holt úplně neobejde. Pokud je to práce dobrá a kvalitní, tak se minimálně ve svém svědomí nemusí bát či si něco dělat z nějaké kritiky ve stylu „ty to děláš zištně jen pro svůj volební úspěch“. Osobně se domnívám, že např. KDU-ČSL možná těží mj z toho, že vedle toho již dlouho neoprávněného K ve svém názvu (bez nějž by se do sněmovny již nikdy nedostali) mají ve svých řadách pár osobností, které se v okruhu jejich voličů těší dobré pověsti právě v tom morálním smyslu – byť mají pomýlené názory třeba na EU – a proto se jim dostává hlasů. 

Už dříve jsem přemýšlel, jestli by se dal hlavní morální problém nás lidí vůbec nějak zjednodušeně a přitom výstižně vystihnout, a zároveň se neodkazovat na nějaké konkrétní náboženství (je stále časté morálku odvozovat právě z něj – pomíjím nyní otázku, zda je to správné nebo ne). A už dříve mi přišlo, že nejlépe si v této věci stojí slavný Kantův kategorický imperativ v jeho následné formulaci: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.