Můžete se setkat s neskutečným hulvátstvím, neúctou, drzostí vůči mladým, starým, ženám. Můžete se jako příslušník nějaké minoritní skupiny setkat s tím, že vás někdo veřejně nenávidí (a každý včetně bílých mužů může být v něčem minoritou). A to je hodně nepříjemné.

To vše je „daň“ za to, že si můžete být stoprocentně jisti, že právě vás nikdo nezavře za deklarovaný názor. Podotýkám, že se nebavíme o pomluvě/křivém svědectví, volání „hoří“ v přeplněném kině a organizaci útoku na konkrétní osobu („pojďme sejmout tohohle žida“). To není vyjádření názoru.

Vkrádá se líbivá myšlenka. Co teda zakázat propagaci jen těch skutečně nebezpečných a hloupých názorů? Má to ale několik háčků.

Kdo to určí? Ti, kteří vládnou. Jak to dopadá, můžete vidět například v Singapuru.

1. Slova mění svůj význam. Jazyk není jednoznačný. Symboly, které nebyly rasistické, se časem jimi mohou stát a dochází k absurdním obviněním. Dal jsi někomu 1488 EUR? Jsi nácek a do lochu s tebou!

2. Oslabení společnosti a kritického myšlení. Musíme se naučit zvládat nesmysly, propagandu, lži ve veřejném prostoru. Zvládat na ně reagovat tak, aby v pomyslném ringu byly lživé názory poraženy pravdivými a ne, že schválená „pravda“ vyhraje kontumačně. Taková lenivá pravda pak neobstojí trénované lži.

Ne nadarmo řekl Ron Paul: „Svobodu slova nemáme proto, abychom se bavili o počasí. Svobodu slova máme proto, aby lidi mohli říkat velmi kontroverzní věci.“ Pokud v tom nejsme konzistentní, neobhajujeme svobodu doopravdy.