Přikryl (ČSSD): Hrad a podhradí, migrace a kdo je čí trouba

Polemiky ba hádky, na sociálních sítích nezřídka urážky a sprosťárny střídají vážná vyjádření ústavních činitelů a nevážné komentáře o těchto prohlášeních, nebo, chcete li nevážná vystoupení politiků a vážné komentáře. Karta populismu je hrána mnohými činiteli, aktivisty, stranami a hnutími a jak to bývá, rozvaha a klid je považována za slabost.

A jako vždy – každý pes jiná ves. Vynikají amatérští detektivové a mediální specialisté, investigativci odhalující senzace, například že bratr šéfa justice Pelikána je „největší muslim“ a tak jeho bratr „nechá zavřít“ každého, „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému náboženství, budiž potrestán odnětím svobody až na dvě léta, jak říká paragraf 356 trestního zákona." Kdo je tímto zlosynem hodným trestu, zda prezident Zeman (toho zavřít nelze, je neodpovědný nikoliv nesvéprávný), nebo pan Konvička & spol., to jaksi splývá.

Nižší státní (hradní) úředník Ovčáček, posílen panem prezidentem v zádech, drze se osopuje na předsedu vlády, když podotkl, že si premiér Bohuslav Sobotka definitivně vybral. "Není hlasem národa. Stal se hlasem médií," uvedl. To jsou fakt metody Rudého Práva a ČST v době ředitele Zelenky. Jiří se musel hodně naštvat, že tak ulétl, jinak, jak ho znám, je to muž uvážlivý.

Měl by tyto reakce raději nechat na pana prezidenta a nikoliv neslýchaně porušovat protokol i pravidla slušného chování. Jako „občan Ovčáček“ ať si soukromě hlásá vše, co není v rozporu se zákonem, ale jako státní úředník by se měl Jirka chovat skromněji. Ostatně pan prezident již premiérovi vzkázal, že vlastně pan premiér není dobrý premiér. Ta neúcta, klukovské ukazování svalů je v této, poměrně vážné době, více znakem nerozvážnosti a slabosti, než odvahy a rozhodnosti. Totiž totéž si o panu prezidentovi myslí také dosti velká část národa. Takové spory jsou nyní potřeba nejvíc, co?

Zato podle Jiřího Ovčáčka pan prezident je vždy v právu, jménem občanů a přímé volby může mít vše, Mynáře bez prověrky, Nejedlého s diplomatickým pasem, za trenky na hradě vyházet půl hradních úředníků, nejmenovat rektory a stát na tribuně třeba i s Velebou, blokem proti islámu a jakýmsi Konvičkou, gigantem politické scény Úsvitem a poslancem Černochem a prý tam někde za popelnicí seděl Sládek s Vandasem. Nebo se (mimo pana prezidenta) setkali ve vroucném objetí až na Václavském náměstí?...Ehm…vidíte, i já se neudržel. Omlouvám se.

„Bůh suď“ (podotýkám, že jsem křesťan, aby bylo jasno, jakou víru vyznávám) proč vzpomínku 17. listopadu 1989 plevelíme takovými rituály.

„Jednou budem dál, já vím, jen víru mít doufat a žít, jednou budem dál, já vím..“ Tato píseň zněla denně z náměstí, tedy před 26 lety.

Letos jsem ji nikde neslyšel. Jsme dál, a to nesporně, ač pohyb času nemusí vždy znamenat pohyb vpřed. Policie letos nikoho z mnoha stávkujících hloučků a davů nezmlátila, snad ani nezavřela. To je jasné, zas tak zle není. Jen přemýšlím nad tím, zda a co je naše typická národní vlastnost, tedy Čechů, Moraváků, Slezáků. Našel jsem jednu poměrně hojně navštívenou anketu, kde lidé došli k tomuto závěru: Nejvíc nesnášejí: Netolerantnost (30% dotázaných), kritizování bez znalosti věci (30%), věčnou nespokojenost (15%), a alibismus (11%).

Mají nesporně pravdu ti, co říkají, že bychom měli pomoci lidem ze zemí, kde se válčí, kde jde o život. Je jenom otázka, jak pomoci. A komu.

Právo má být po ruce, když si nevíme rady. I v této oblasti.

Není přece možné otevřít se bezmezně a přijímat jakékoliv počty lidí v nouzi. Potenciál složitého světa středního východu rozeznává jen málo lidí.

Tedy jen krátký pokus. Předně fenomén doby - Islám je mezi ostatními světovými náboženstvími nejmladší věroukou a vznikl až 600 let po vzniku víry křesťanské a judaismu. Jeho učením je Korán, svatá kniha muslimů obsahující zvěstování zprostředkované proroku Muhammadovi. Ale jeho vyznávání není jednotné. Sunnitů je většina – snad až 90% muslimů. Šíité jsou druhou nejsilnější skupinou muslimů., většinou žili v opozici vůči Sunnitům a často byli pronásledováni. Sunnité uznávají Imámma jako nástupce Allího (656-661) který je uznán jako jediný legitimní vůdce společnosti muslimů. Co řekne, to svaté jest a zákon. To je zcela nesporné a respektované.

Šíité žili většinou v politické opozici a stávali se stále znovu předmětem pronásledování. Nepodařilo se jim až na výjimky (např. dnešní Irán) na delší dobu vytvořit samostatný stát. Pamětníci si musí pamatovat válku mezi Irákem a Iránem, které trvala mnoho let koncem minulého století, v osmdesátých letech..

Je to jen jeden z rozporů arabského světa a já si nečiním žádný nárok je pojmenovat, ale některé země regionu jsem navštívil, poznal. Bohatý svět Saudů, emírů, špinavý, chudý ale hrdý ráj utlačovaných,

Do toho role Kurdů, což jsou vlastně Iránci, tedy Šíité. Žijí rozptýleni na území Turecka, Sýrie, Iráku a Iránu, jsou blízcí Peršanům s kořeny v iránské kmenové kultuře. Není jich málo, snad až 30 milionů. Byli úhlavními nepřáteli Saddáma Husajna, který proti nim použil i plyn.

Toto je jen náznak kotle, který začíná vybuchovat. Náš západní svět jim mnohdy nerozumí a tak, ve snaze poněkud hloupě jim vnutit naše obvyklá práva demokracie, lidských práv, svobod, volnosti jim narušujeme bez vysvětlení staletím vžité algoritmy chování.

Asi tak chápu Milana Chovance a vládu, když říkají, že pomoci je třeba především tam, kde je pramen migračních pochodů. To je asi to nejsložitější, tedy jak pomoci. Penězi vydláždit cestu k blahobytu nejde. Důležité je asi zabránit ohrožování životů lidí v místě původu a nechat je uspořádat si své vztahy svobodným projevem vůle, dát jim vzdělání a vzor.

Tento složitý svět přinesl terorizmus koncentrovaný do několika podob, dnes světem hýbe Islámský stát. Wikipedie o něm píše:

Islámský stát je radikální islámská teroristická organizace původem z Iráku. Na dobytém území na částech území států Iráku a Sýrie vyhlásila samostatný Islámský stát. Ten není mezinárodně uznán žádným jiným státem. Jeho stoupenci vyhlásili toto území za chalífát, který si nárokuje náboženskou autoritu nad všemi muslimy na světě[4] a usiluje o vládu nad všemi muslimy obývanými územími.[5] Cílem je obnovit chalífát na územích Iráku a Levanty (dřívější geografické označení zahrnující Sýrii,Palestinu, Jordánsko a Libanon), či dalších zemí, které byly někdy v historii pod muslimskou vládou….Takže se okruhem vrací do výše popsané historie.

Složitý svět, zcela odlišný. V něm konflikty a úprk, ale i jiné motivy, ten nejčastější je vidina blahobytu Evropy.

Tyto masy na pochodu budou rizikem, dokud se nebudeme chovat tak, jak se státní útvary chovat mají. Stát je základní územní mocenská jednotka, instituce (či organizace) disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti (státu). Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní.

Patří tedy k atributům státu, že bude rozhodovat o tom, kdo bude vpuštěn na jeho území. Ti co hlásají bezmezné otevření našeho území, jsou lidé jednající směrem k oslabení až likvidaci atributů státu. Nic na tom nemění naše členství v EU, kdy jsme některé funkce státu delegovali na Evropskou unii, například ochranu hranice Schengenského prostoru. Tím víc a zásadně musíme trvat na to, aby jeho ochrana fungovala.

Nefunkčnost činnosti státu na hranicích Schengenu je cesta do problémů. Žádný humanista nemůže odpovědně podporovat, aby se kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv dostal do prostoru zemí EU, volně se po jejím území pohyboval a činil si nárok na sociální a jinou pomoc. Od toho je zde právní řád, systém řízení, které zaručí registraci příchozích. EU stojí před zkouškou, velkou výzvou, aby její funkčnost obstála.

Migrační vlny jsou jednou z takových výzev. Panické či silácké řeči nepomohou. Migrace je tak početný fenomén, že slovy a polemikou nic nevyřešíme. Musíme jednat rychle, jde přece o humánní aspekt, o lidi v nouzi, nejen o vnitřní bezpečnost našich zemí a také o to, abychom pro ty, kteří uspějí v azylovém řízení, zajistili důstojné podmínky k životu po dobu, co jejich nouze bude trvat. Jak toto řešit? Předně musí ale fungovat realizace azylového práva. Je nutné, bez jakékoliv výjimky zajistit proces registrace migrantů včetně sejmutí otisku prstů a to v místě prvního vstupu migranta do Schengenského prostoru. Bez důsledné realizace tohoto postupu nepokročíme k řešení. Tak rozumím funkci hotspotů, o které vláda hovoří, jako o místech, kde se tento proces bude důsledně realizovat. Zatím ale EU a hraniční země spí v šoku ze síly migračních vln. To je třeba změnit, ihned. Tam se oddělí osoby, kterým svědčí právo na azyl podle mezinárodního práva od osob ostatních, od ekonomických migrantů, které je třeba vracet zpět. Pokud chceme legalizovat nelegálně příchozí občany, kterým právo na azyl nesvědčí, nemůže nás nikdo, ani EU k tomu nutit třeba relokacemi, ty jsou, dle mého názoru přípustné výjimečně a jen pro osoby s právem pobytu, tedy azylu. Ale dost apelů, studuji-li dostupné materiály vlády, tak ta ví co činí, a žádná ukvapená slova ji v tom, doufán, nezastaví.

Já bych, pane prezidente, byl nadšen, kdybyste sděloval veřejnosti tyto principy. Ale teroristické útoky ve Francii zabarvují vše barvou krvavého rizika, které, s chladnou hlavou, můžeme eliminovat jen řádným výkonem mezinárodního práva a také zkoumáním bezpečnostní způsobilosti všech občanů příchozích. Ale jejich Islámská víra není porušením bezpečnostních pravidel, to je hloupost. A neznalost, která mě u pana prezidenta velice překvapuje.

Občané jistě nemají čas zkoumat kdejaké procesy azylového řízení, od toho mají vládu a své volené zástupce. Vláda se, a věřte, že nejsem člověk státní správou i mezinárodními vztahy nepolíbený, podle mé úvahy chová řádně a odpovědně.

Vracím se k anketě, kterou jsem zmínil v úvodu. Lidi štve stejnou mírou netolerantnost i neznalost. Ale respektujme jejich důvodné obavy, co jiného chtějí, než zachovat bezpečí a onu naději písně 17. listopadu, že jednou bude líp. Svět se změnil. Nevím, zda je již líp, ale solidarita k lidem v nouzi zde po roce 1989 nescházela. Statisíce našich emigrantů svět přijal. To se od nás očekává i dnes. Ale s chladnou hlavou, rozvahou a s respektem k bezpečnosti obyvatel. Že bude líp, není heslo hnutí ano, to si ho jen šikovně vypůjčilo, možná jako zástěrku, možná bona fide. Ale přestaňte strašit, vyhrocovat situaci. Opravdu může nastat složitá doba. Řešit ji ovšem může jen řádná, fungující vláda, jejíž politiku domácí i zahraniční bude pan prezident respektovat a nikoliv jejího premiéra pomlouvat.