Vážený pane předsedo, pane premiére, vážený pane ministře, opět jsme se sešli ve Sněmovně po nějakých týdnech k tématu, který už je evergreenem v prodloužení nouzového stavu. Je to určitě něco, co nikoho z nás netěší a to tady zmínil konec konců pan premiér i pan ministr. Je to situace, která je nenormální. Je to situace, která omezuje ta nejzákladnější ústavní práva lidí v ČR. Ale pojďme se zamyslet nad tím, co nouzový stav je. Pan premiér ho nazval stavem pomoci. Já termín snad pomoci musím odmítnout. Nouzový stav má být maximálně brzdou, má zabrzdit nějaké procesy ve společnosti, má pomáhat tomu, aby vláda měla čas kromě toho pomyslného brzdění auta také točit volantem a tu pandemii nějakým způsobem řídit. Ten nouzový stav, ten čas, který tady Sněmovna znovu a znovu vládě dává naplnit nějakými konkrétními kroky. Protože sám nouzový stav jako takový žádným lékem není. Lékem má být to, co se v jeho rámci odehrává. Lékem má být účinná strategie našeho státu, naší vlády v boji s pandemií.

Co může skutečně pomoci? Může to být rychlé trasování, kdy vláda sama mluvila o tom, že by chtěla rychlost trasování pozitivních případů zvýšit na 90 % oznámení do 24 hodin ve všech krajích a též o víkendech. Tak se objektivně, a všichni to vidíme u našich testovaných známých a příbuzných, jednoznačně neděje.

Testování. V nedávné době skončil ve své funkci národní koordinátor pro testování Marian Hajdúch. Sám pan premiér ho pochválil, že si ho jako odborníka váží. Vyjádřil i politování nad tím, že ve své funkci nepokračuje. Ale ono to mělo nějaké důvody. On sám veřejně řekl, že není schopen stát za rozhodnutími vlády, která prostě nereflektují jeho odborná doporučení a doporučení jiných odborníků. Podle jeho názoru se stále v ČR testuje málo. A často se uvádí, že je to drahé.

Tak jeden ekonomický příměr. Testování nás od začátku pandemie stálo zhruba tolik, kolik stojí českou ekonomiku jeden den lockdownu. Kromě preventivního testování vidí chybu i v nerealizovaném plošném antigenním testování. Pár konkrétních příkladů ze světa. Ve Finsku je 35 testů na jeden pozitivní případ. V Jižní Korey je 40 testů na případ, v České republice je 5 testů na případ. Ta statistika je prostě vypovídající a svědčící o tom, že testovací strategie stále nebyla uvedena v život tak, jak nám tady vláda opakovaně slibuje a vlastní sliby neplní. Protože to jsou ty konkrétní prostředky, kterými může pandemické situaci pomoct. To není nouzový stav sám o sobě, který je prodlužován na 30 dnů znovu a znovu, aniž by nám vláda řekla, jak těchto 30 dnů chce reálně využít k tomu, aby se situace zlepšila.

V České republice máme desetkrát až stokrát více úmrtí přepočteno na obyvatele než země, které dostatečně testují. To prostě není nějaký statistický údaj. Za tím že se to v ČR nedaří, jsou prostě konkrétní lidé, kteří v době této pandemie přišli o život. To je prostě selhání, které už je od těch jarních měsíců prostě neodpustitelné a stojí zdraví a životy lidí v ČR.

Další věcí, kterou vláda má udělat, je motivovat k dodržování karantény. Všichni jsme v našem okolí zažili lidi, kteří byli pozitivně testováni a teď jim volají ti kamarádi a přátelé a říkají - prosím tě, nenahlašuj mě, nenahlašuj mě, protože já budu muset zůstat doma a já už to ekonomicky nezvládnu, nevydržím, nemůžu si dovolit být v karanténě. - No a na to vláda přece musí reagovat. Pokud lidé tají svoje kontakty, pokud lidé dobrovolně nejdou do karantény, no tak tady objektivně zvyšujeme riziko. A tomu absolutně neodpovídá rozhodnutí vlády ze 7. 12., kdy vláda odmítla dorovnat příjmy občanům, kteří jsou v karanténě či v izolaci. Pokud tímto způsobem lidi nebudeme motivovat, prostě do karantény nepůjdou a budou hledat - a na to jsou Češi vždycky dobří - veškeré cesty, aby do ní prostě jít nemuseli.

Další věcí, o které se tady poprvé výrazně zmínil pan premiér, a za to si jistě zaslouží poděkovat, je očkování a očkovací strategie. Mimochodem zmínil tady, že nám má pan ministr Blatný tu strategii jako předsedům poslat, všichni jsme ověřovali svoje mailové i datové schránky a nikdo z nás ji k dispozici nedostal. Podle mě nedostatek očkování a očkovací strategie je třetí selhání této vlády. První na jaře, pomůcky máme - nebyly, druhé, varování expertů v srpnu, že se blíží druhá vlna - ignorováno, veškerá opatření nastoupila pozdě a už jsme doháněli jedoucí vlak a vlastně jsme ho nikdy nedohnali, třetí, chybějící očkovací strategie, která bude obsahovat několik úrovní: Za prvé, kdo má být očkován a kdy. Co je ta klíčová infrastruktura. Kdo bude první oočkován, zdravotníci, sociální služby, to není až tak těžký úkol, případně senioři.

Za další. Zaměňujete slovo logistika za distribuci. Distribuce problém není. Rozvézt ten preparát po České republice, to určitě zvládneme. Ale logistika je to, kdo bude očkovat, kde se bude očkovat, kdo a jakým způsobem to bude organizovat. Budou to kraje? Mluvil jsem s našimi třemi hejtmany. Nikdo z nich zatím nemá žádný návod, jak na té krajské úrovni organizovat strategii očkování v rámci České republiky.

Za další. Vláda selhává i v komunikaci toho, že očkování je skutečně tou cestou, která nám nakonec může pomoci. Pokud okolní země zvládnou proočkovat svoji populaci, zvládnou to do léta, jako že Německo ten ambiciózní plán má, Rakousko má rozhodně ambicióznější plán, než má Česká republika - a my to nezvládneme? Logisticky nezvládneme? Tak se Česká republika potenciálně může stát státem uprostřed Evropy, kterému se ostatní budou vyhýbat, a my se tady budeme pohybovat v neustálých vlnách rozvolňování a zavírání a bude to znamenat jasný ekonomický, sociální, společenský dopad pro život v České republice a nedostaneme se z toho. Prostě se z toho jednoduše nedostaneme a bude to jenom zodpovědnost vlády, že toto nestačila zorganizovat.