Ransdorf (KSČM): Odkaz prezidenta budovatele

Zítra si připomeneme 130. výročí narození druhého československého prezidenta dr. Edvarda Beneše (28. 5. 1884-3. 9. 1948), rodáka z Kožlan, které leží blízko mého rodného Rakovnicka, hned vedle Čisté, kam jsem chodil do školy.

Kulaté výročí je dobrým důvodem k úvahám nad jeho odkazem a k zamyšlení nad jeho texty. V roce 1992 Němci diskutovali o myšlence spolkového prezidenta von Weizsäckera, že strany kolonizují a podřizují si stát. Češi a Slováci to poznali na vlastní kůži- politické strany jejich stát dokonce rozbily. Toto kolonizování státu stranami pokračuje v České republice dodnes. Edvard Beneš, který před mnoha desetiletími před podobnou expanzí politického stranictví varoval, dnes platí za obzvlášť nebezpečného levičáka. A to přesto, že máme zákon hlásající, že se dr. Edvard Beneš zasloužil o stát. Dnešek jeho myšlenky opět vyzdvihuje do popředí bez ohledu na to, ke které části politického spektra se hlásíme.

Každoročně na konci května slavíme výročí narození velkého českého vlastence a spoluzakladatele našeho státu. Vzpomínáme na něj v době, kdy náš stát prochází krizí, kdy mnozí zpochybňují nejen myšlenky, ale dokonce i sám lidský profil prezidenta Budovatele. Za nejodpornější projevy patologické protibenešovské zášti lze označit projev Waltera Bechera na sudetoněmeckém «Dni vlasti» v Kronachu, který vyšel v Sudetendeutsche Zeitung 8. listopadu 1991. Odsun je podle tohoto pána třeba označit za genocidu, od roku 1943 připravovanou Benešem. Dnes máme k dispozici vydanou korespondenci Beneše s Wenzelem Jakschem, ze které jasně vyplývá, že Beneš se dohodnout snažil, ale nemohl. I Jaksch totiž trval na platnosti mnichovské dohody. Cožpak ji mohl nějaký český politik uznávat? [1]

Ale poslechněme si Waltera Bechera. "Stovky Lidic, míst hanby a hrobů, jež jsou teprve nyní odkrývány a ukazovány, dosvědčují, že Beneš patří vedle Stalina a Hitlera k těm, kdo ve velkém odpovídají za vraždy v tomto století a že jeho státní dekrety vydané roku 1945 zpečetily provedení zločinů, jež vedle jednání s Židy, za které se musíme stydět, zasluhují jméno holocaustu." Jestliže se prý v naší zemi zemi po Benešovi nazývají veřejná prostranství, je to prý podle Bechera stejné, jako kdyby někdo umístil pamětní desku Hitlerovi v Dachau, Buchenwaldu nebo Natzweileru. Uvědomme si, že na Beneše útočil Hitler ve 30. letech stejně prudce jako Becher na začátku 90. let. Dnes jsou tyto útoky stejně ostré, ať zní z úst Berndta Posselta nebo Barbary Stammové a jiných výtečníků.   Lidé v České republice by neměli ztrácet paměť: podle slov filosofa Friedricha Nietzscheho je člověk budoucnosti ten, který má nejdelší paměť. A právě ti, kteří manipulují s budoucností lidí, musí nejdříve přemalovat minulost. Jistá Sidonie Dědinová například nazývá květen 1945, vzpomínám-li dobře, bolševicko-benešovským pučem.

Beneš je symbolem české a československé státnosti, a právě proto na něj vždy útočili ti, kteří ji chtěli zpochybnit. Beneš byl předmětem napadání i jako demokrat a socialista.[2] A musím poctivě přiznat, že dlouholetý vztah úcty k osobnostem i dílu Masaryka a Beneše (minimálně od roku 1935, u jiných, jako třeba u Nejedlého, i dříve) byl v komunistické straně po roce 1948 vystřídán neomalenými a nekulturními invektivami i znevažováním. A přece tento muž poskytl české politice nejen ohromné výkony praktické, ale také množství myšlenek, které cítíme jako živé právě v této době, kdy jde o holé přežití toho, proč lidé chtěli změny v listopadu a prosinci 1989.

Československo vzniklo a obnovilo se na základě evropského střetu a rozdělení. A doufejme dočasně podlehlo situaci, kdy mělo svou existenci zakládat na evropském sjednocování. Je ovšem dvojí integrace Evropy: zdola, postupnou demokratizací evropského prostoru se silným sociálním akcentem (jak chtěli Šmeral a Beneš), anebo shora, prostřednictvím diktátu byrokracie spjaté s mezinárodním kapitálem. Objektivní zájem českého a slovenského národa je, aby sjednocování Evropy probíhalo zdola, za vtažení co nejširších vrstev do celoevropských demokratizačních procesů, překonávajících omezení tradiční politické kultury spjaté s manipulací a mocenským kalkulem. V této velmi složité době je podmínkou přežití našeho státu co největší sociální konsensus a co nejmenší tříštění národního kolektivu. Proto je dnes tak potřebná myšlenka národního smíření a jakési Charty národní dohody.

Edvard Beneš se zabýval hrozbou rozbití národního tělesa na partikulární zájmy v podobně vypjaté době před vznikem I. světové války v knížkách Stranictví (Praha 1912) a Psychologie politického stranictví. Řešení viděl v socialismu spojujícím práva jedince s autoritou kolektivity. Beneš ukazuje, jak jsou ideje a zájmy spojeny a nedají se od sebe odlučovat. Kéž by si dnešní politikové v České republice dokázali vzít z této teze poučení! Strany prohlašují, že jejich cílem je celonárodní dobro, a přece každá z nich "v každé i méně významné otázce podporuje své straníky, opatřuje jim různé výhody na úkor jiných nestraníků, např. úřady, místa, pracuje pro uplatnění zájmů své skupiny a neohlíží se, jak se na věc dívají ostatní občané, užívá všech možných prostředků, aby získala moci a vlivu ve státě a využila toho pak pro sebe. " Strany " jdou tudíž na prvém místě za ukojením svým zájmů stranických." Jako by měl před očima naše parlamenty, naši vládu, naše zastupitelstva, vedení jednotlivých stran, cynickou hru s veřejným zájmem a s nadějemi voličů.

            Stranictví vnímal Beneš po celý svůj život velice kriticky, podle jeho soudu "duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví...Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svobodu..." Nadvláda stranických zájmů pak znamená "přímé rozsévání demoralizace a sesurovění nejširších vrstev a veřejných mravů vůbec." Stává se, že "štvavá a lživá agitace způsobuje, že lidem, širokým vrstvám, se jeví pojednou všecka veřejná práce, všecky snahy, všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, ctnost i čest... Nastává tím největší rozdrobenost celého národního tělesa... a stráví úžasně mnoho energie společenské."

            Na druhé straně se ale společnost nemůže obejít bez kontrolní, řídící a spravující funkce stran, které vytváření zpětnou vazbu a brání společenskému výbuchu. Revolucí sice lid uplatní svou suverenitu, ale Beneš byl toho názoru, že "revoluce je pro společnost příliš nákladné opatření." Zpětnovazební působení stran může společenskou explozi učinit zbytečnou. Toto bylo napsáno roku 1914, krátce před světovou válkou a sérií revolucí! A Beneš už tehdy znal příčinu selhání zastupitelské demokracie. "Ve všech stranách malá část organizovaných rozhoduje nejen o činnosti strany a tedy o osudu stranníků (sic!, dobový pravopis – M.R.), ale nepřímo rozhoduje v politice i o té ohromné řadě nestranníků vůbec, takže nositelem demokracie je konec konců vždy poměrně malá řada lidí. Tak se demokracie blíží v tomto smyslu oligarchii... Následkem toho ve všech politických stranách většina organizovaných jsou tak jako tak nuceni být jen pasivními diváky."[3]

            A občané ve své většině byli pasivními diváky rozpadu československého státu, přeměny ekonomické reformy v pouhý vlastnický převrat, opuštění původních cílů listopadu 1989, jak byly občanům slibovány. A parlament? Poslyšme, co o fungování nejvyšších zastupitelských sborů za první republiky říká dr. Beneš. "Parlamenty ztrácely pod vlivem vlády stran své původní funkce. Politické strany vše, co ve sněmovnách býti svobodně projednáno, dohadovaly nejen ve svém lůně, což je přirozené, ale často i mezi sebou navzájem, mimo sněmovnu, uplatňujíce přitom známé praktiky tzv. koaličnictví. Parlament přestal být celkem; i tato instituce se stávala jen konglomerátem několika uzavřených stranických pevných organismů, jež nerozhodovaly svobodně a demokraticky, volnou diskusí a podle všeobecných zájmů celku, nýbrž podle předběžných rozkazů stranických politických aparátů oligarchických." I to je přesná charakteristika parlamentu, jak jsme ho za minulé období zažívali při nejrůznějších jednáních, kdy se zákony přijímaly na základě nikoli věcného posouzení, ale vzájemných kšeftařských dohod jednotlivých stranických uskupení.

            Podobné jevy znala i demokracie první republiky. Beneš připomíná, že boj stran, jejich dohadování a vzájemné koncese, "to vše dělo se vždy na útraty státu a veřejné mravnosti", výsledkem bylo "vzájemné se paralyzování a vetování v politickém rozhodování a ve vedení státu." Místo aby strany zastupovaly a formulovaly dílčí zájmy a názory jednotlivých skupin obyvatelstva, "vmyslily se v role neomylných a neústupných organismů, chtějících zastupovat celý stát a národ a stávaly se tak cílem samy o sobě... Všechny vlastnosti a sklonnosti politických stran mají vlastně tendence protidemokratické. Nesnášenlivost, neomylnictví, fanatism, neobjektivnost, nevěcnost, nenávist, zaujatost, neupřímnost, stranické pokrytectví, macchiavelism, štvaní, lživá agitace, sklonnost k výlučnému ovládání všeho života, sklonnost k vytváření oligarchie ve straně, k despotismu a k diktátorství, to vše je svou podstatou naprosto nedemokratické."[4] A tak pod dohledem parlamentních sil ve většině evropských zemí byla Evropa dvakrát vmanipulována do války. Tento druh zpětné vazby se ukázal sám o sobě jako nedostatečný pro odvrácení nedozírných ztrát lidských i materiálních.

            Edvardem Benešem hluboce otřásla zkušenost selhání demokratických společností mezi dvěma světovými válkami, a proto mezi prvními razil nutnost zásadní změny směrem k demokracii socializující. Tuto změnu si představoval jako jednotu kontinuity a diskontinuity, protože moderní společnost "nepřechází z jednoho stadia do druhého bez právních forem a institucí přechodných, přijímá do značné míry právní kontinuitu dřívějšího režimu a přivádí ji do režimu nového, bojuje o tuto kontinuitu a bojuje s ní, vytváří právní normy a instituce přechodné, kompromisní, vyvážené a hledá tak cesty k povlovnému nenásilnému přechodu z jedné fáze společnosti do fáze nové." Nutnost jednoty kontinuity a diskontinuity nejsou schopni dnešní fanatici systémově čistých řešení pochopit, přestože s nimi tato země už s jinou ideologickou orientací udělala špatnou zkušenost. Benešem hájený princip vzájemného vyvážení protikladných principů, jejich absorpce a vzájemného zprostředkování je produktivní. Vysvětlil ho v knihách Světová krize, kontinuita práva a nové právo revoluční (Praha 1946) a Demokracie dnes a zítra (upravené vyd. Praha 1945). Obě jsou svrchovaně užitečnou četbou i dnes.[5]

            Ve svých pamětech Šest let exilu a druhé světové války [6]se vyslovil pro odklon od předválečného stranictví a pro koncentraci politického spektra do levice, centra a konzervativní strany, pro sjednocení odborů. Na adresu předmnichovského stranictví se vyslovil tvrdě: "Říkalo se tomu demokracie a byla to anarchie... Tomu všemu musí být v nové republice konec... po válce život stranický u nás dostane a musí dostat jiné formy a prodělat podstatné změny jak ve formách stranických samých, tak i v osobách." Beneš sám předmnichovské stranické útvary pokládal za překonané událostmi před válkou a po ní. Už v Nesnázích demokracie z roku 1924 ukazoval, že první světová válka znamenala "překročení cílů demokracie politické a rozšiřování jich v převraty hospodářské a sociální." Naděje mnohých byly spojeny se sovětským experimentem, ale Beneš postřehl, že protidemokratické metody ničí ideologickou základnu komunistického hnutí, jak ukázal v rozhovorech s C. Mackenziem.[7] Stalo se... Ale přece: Beneš vidí v nezvládnuté internacionalizaci politických a ekonomických procesů příčiny krizí, selhání politické demokracie je spojeno s neschopností absorbovat sociálně kritické podněty. "Nutno sáhnout hlouběji k opatřením strukturálním, to jest kolektivizujícím a socializujícím."

            Řešení vidí v tom, že protikladné systémy se vzájemně obohatí o produktivní prvky. Předpokládá rovné uznání respektování všech vlastnických forem, poválečná doba si vyžádá vyšší podíl státního a veřejného sektoru. Nutností se stalo, aby "kapitalistická volná hra hospodářských sil ve výrobě a distribuci statků byla nahrazena vědeckým hospodářským plánováním, které je jednou z podstatných součástí každého socialistického systému." Nakonec by socializující demokratická společnost mohla postupně dospět až k "budování beztřídní společnosti, kde výrobní prostředky a podnikatelský zisk by jednotlivcům nenáležely."

            Vývoj šel Benešem naznačeným směrem: v Japonsku se například hodně mluví o cestě k postkapitalistické společnosti. Země sovětského bloku ovšem nedokázaly včas udělat koncese "systému poválečné, přebudované demokracie."

            V jakékoli demokracii vidí nebezpečí v partajnictví, kde "přímo jako mor nebo paralysa působí v politickém životě ješitnost a prestižnost vůdců, nedostatek sebekritiky, egocentrism a velikášství." Jen proměna lidí i institucí pomůže proti tomu. Spatřuje-li Beneš v krizi demokracie především otázku mravní, nelze s ním souhlasit, stejně jako s jeho přeceňováním psychologických faktorů i vnějškových opatření, jako bylo omezení počtu politických stran. Ale jeho analýzy byrokratické hrozby demokracii jsou přesné.

            Pokud jde o naši stranu, ta se v minulosti stala majetkem i rukojmím vedení. Všechny neduhy popisované Benešem zažila ve vrchovaté míře. Proto se vracíme k myšlenkám našeho zakladatele Bohumíra Šmerala, který chtěl, aby byla ostrovem budoucího života, ostrovem pozitivních deviací, tím, co generuje nové hodnoty, nové ideje, nové cíle. Náš návrh obnovení praxe kulatých stolů a vypracování Charty národní dohody směřoval k překonání roztříštěnosti, kterou prezident Beneš kritizoval. Svou stranu ale rozhodně nehodláme zbavit ostří kriticismu, výsostné možnosti být nejen zdrojem alternativ pro přítomnost, ale také jakousi laboratoří budoucnosti, kde je možné citlivě reagovat na vzniklé problémy ve společnosti. Národní smíření není hradní mír.

            Edvard Beneš viděl daleko do budoucnosti i ve věci československé státnosti: vyzýval k promyšlené slovanské politice, k novým formám celoevropské bezpečnosti. Předvídal, že se opět bude kdosi snažit poštvat národy jeden proti druhému, rozdělit je a zdolat. Krutá zkušenost národů Jugoslávie a bývalého Sovětského svazu ukazuje, že se ani v nejmenším nemýlil. A pokud jde o poměr Čechů a Slováků, pro onu budoucí dobu nejistoty uvádí, že se nemají spoléhat na to, že nás někdo spasí a že naše rozbití nedovolí. "Bude-li se mu to hodit a zmůže-li to, pak to nedovolí. Bude-li to proň výhodnější anebo bude-li se mu to zdát, že je pro něho výhodnější jíti svou vlastní cestou, bude musit jíti svou vlastní cestou a nás ponechat našemu osudu. A pak se bude odehrávati v nových formách týž proces, jaký se odehrával v roce 1938 a 1939." Je škoda, že někteří tvůrci polistopadové československé politiky tyto myšlenky Benešovy nečetli, a tak vstoupili do doby po ukončení studené války s iluzemi, které svět politiky trestá. Trest ale vždy dopadá na občany, ne na protagonisty politické hry.

            Dnes se na české politické scéně objevují v četných stranách ti, kteří kladou ultimáta. Takový přístup by se vymstil v případě hry o národní suverenitu. Úsilí o suverenitu ve smyslu práva opustit druhého, kdykoli by se to hodilo, povede podle Beneše k tomu, že by došlo "při první mezinárodní větší krizi nezadržitelně opět k odloučení Slovenska od Čechů a k novému pokusu o zničení jednoho po druhém." Beneš v Úvahách o slovanství kladl před československé politiky povinnost připravit se i na nejhorší varianty, nevěřit v samospasitelnost jakéhokoli evropského systému.[8] Jdeme do doby krizí, křečí mezinárodního práva, a musíme spoléhat jen na své vlastní síly. Je třeba ale dbát toho, abychom si tyto síly sami z vlastní viny nezmenšovali.

Celoživotní zkušenost a dílo Edvarda Beneše je pro nás inspirací. I on po porážce svůj boj nevzdal. Jeho odkazu věrni zůstaneme!

Článek je součástí studie DAR, KTERÝ SI DAL NÁROD SÁM SOBĚ, který najdete na www.ransdorfmiloslav.com



.

[1]              Srv. Edvard Beneš, Odsun Němců z Československa. Výbor z Pamětí, projevů a dokumentů, vyd. Karel Novotný, Dita, Praha 1996.

[2]              Nejucelenější monografii o Benešovi sepsal Zbyněk Zeman, Edvard Beneš. Politický životopis, Mladá fronta, Praha 2002. Svým záběrem a důkladností zpracování ji dnes zastiňuje Jindřich Dejmek, Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata, Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935), Karolinum, Praha 2006; Jindřich Dejmek, Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata, Část druhá, Prezident a vůdce národního odboje (1935-1948), Karolinum, Praha 2008. Rozbor sociologického myšlení Edvarda Beneše zpracoval Antonín Vaněk (pod jménem František Havlíček), Eduard Beneš Člověk sociolog politik, Prospektrum, Praha 1991.

[3]              Viz Edvard Beneš, Povaha politického stranictví, Ministerstvo školství a národní osvěty ve Státním nakladatelství, Praha 1923.

[4]              Tamtéž.

[5]              Edvard Beneš, Světová krise, kontinuita práva a nové právo revoluční, V. Linhart, Praha 1946; Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, Čin, Praha 1946 (Čin, Praha 1948). Viz i Edward B. Hitchcock, Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše, Jaroslav Podroužek, Praha 1948.

[6]              Edvard Beneš, Šest let exilu a druhé světové války, Družstevní práce, Praha 1946.

[7]              Compton Mackenzie, Dr. Beneš, Družstevní práce, Praha 1948.

[8]              Edvard Beneš, Úvahy o slovanství, Čin, Praha 1947.