Za války s Británií (1812–1815), dokládá Hinke, dezertovalo 12,7 procenta z celkového stavu americké armády. Dokonce méně, než v předchozích letech míru (14,8 procenta). Hinke to připisuje tomu, že za zběhnutí byl trest smrti - a vykonával se i cestou hromadných poprav. A co sám charakter války, na americké poměry docela netypický?
Za mexicko-americké války (1846-1848) dezertovalo celkem 9.200 amerických vojáků (8,3 procenta celkového stavu).
Za občanské války - „Severu proti Jihu“ (1861 – 1865) – „stíhala vojska severní Unie mnohem větší dezerce, než armády jižní Konfederace“. Na straně vítězů jich zběhlo na 180.000, poražených - 103.400. Když válka skončila – dodejme, že si vyžádala přes 600.000 padlých – na 278.000 mužů ve zbrani se pohřešovalo. „Mark Twain dezertoval z obou stran.“
Do I. světové války vstoupily Spojené státy až ke konci. Pentagonpřesto registruje 21.282 dezercí - a 24 trestů smrti, jež se však na zbězích už nevykonávaly. Z jednotek britského impéria a Commonwealthu zběhlo na 240.000 vojáků. Trest smrti za to stihl 3.080 z nich. Vykonán byl v 346 případech. Francouzských vojáků bylo za zběhnutí popraveno na 600.
Za II. světové války bylo za dezerci odsouzeno 21.000 amerických vojáků. Za jiná porušení válečného práva na 1,7 miliónu. Někteří i na 49 let. Popraven však byl jen Edward Slovik. Na Silvestra roku 1944, kdy se spojenecká ofenzíva ve Francii zadrhla a s počtem obětí rychle přibývalo i zběhů. Dwight Eisenhower nechal popravu vykonat „pro výstrahu dalším dezertérům“.
Slovikova vdova žádala rozsudek revidovat. U sedmi prezidentů nepochodila. Vstříc jí vyšel až Ronald Reagan. To už však pár let sama nežila. Kauza se stala i předlohou řady uměleckých zpracování. Jedním z nich měl být i celovečerní film Poprava vojína Slovika (The Execution of Private Slovik). S tím, že by ho rád produkoval, přišel roku 1960 Frank Sinatra.
Scénář chtěl zadat Albertu Maltzovi, jednomu z „hollywoodskédesítky“, perzekvované pár let předtím za „komunistickou subverzi“. Tady si ovšem „troufl až příliš“ i idol dam ve zralejším věku, sám ortodoxní pravičák a mafián. Když po něm hlídací psi fanatismu vyjeli, stáhnul chvost. Na „osobní domluvu“ si našel volnou chvíli i J. F. Kennedy.
Autor nemíjí ani postih zběhů z fašistických armád, před nimiž se naopak sluší smeknout. V případě wehrmachtu uvádí za dezerci 15 tisíc poprav (na rozdíl od mnohem vyšších cifer podle jiných zdrojů). Připomíná i Památník dezertérům, postavený roku 2007 ve Stuttgartu- a věnovaný „zběhům ze všech válek“.
Za války ve Vietnamu zběhlo z amerických jednotek na 50.000 příslušníků. Mnozí z nich našli azyl v Kanadě, Francii či Švédsku.
V tomto století registruje Pentagon na 40.000 dezercí - z toho 7.978 jen v roce 2001, dalších 5.500 v letech 2003 – 2004, 3.456 v roce 2005 a na 8 tisíc v roce 2006. Na tisíc zběhů zaznamenala jen v témže roce i britská vojska.
Kanadská veřejnost je vůči zběhům z predátorských válek vstřícná tradičně. V průzkumech veřejného mínění, pořádaných koncem minulé dekády, se pro právo azylu pro americké dezertéry vyjádřilo 64 % dotázaných. Zato „kanadská vláda provádí tvrdou politiku deportace zběhů z USA, markantně kontrastující s vietnamskou érou, a spousta mladých Američanů je tak v Kanadě ilegálně“.
Už roku 2004 tu zpátečku Ottawě nesmlčela ani BBC. V komentáři ke kauze Jeremy Hinzmana, odmítajícího vraždit v Iráku, jí připomněla, že „Američané v nesnázích prchají do Kanady po staletí“. A to jak ti, kdo „brali na ramena před americkou revolucí“, tak „američtí otroci, prchající za svobodou ´podzemní železnicí´“.
Vidět v každém zběhovi zbabělce je zavádějící, míní zdaleka nejen Hinke. Sám to dokresluje i výstupy z amerických průzkumů prokazující, že i z těch, kdo šli do bitvy poprvé v životě, se plných 36 procent bálo ze všeho nejvíc právě toho, aby je nestihla pověst zbabělců.
A právem dovozuje i následující: „Leckdo si poté, co ho rekrutují, prostě nepřeje zabíjet. Jiní zažili ideologickou krizi.“ Proti vietnamským nebo iráckým ženám a dětem musí být mučivá. Ale proti nacistické chátře, vraždící vlastní ženy i děti? Pravda je pokaždé konkrétní, věděl už Hegel. A to i ta, co se týká postihu za dezerci.
Tohle Hinkemu trochu uniká. A místy žene i na nedůstojná scestí. Tím zajímavější jsou jeho data o psychicky traumatizujícím dědictví válek, vedených v amerických barvách. Pro „neuropsychické problémy“ bylo z ozbrojených sil USA vyřazeno na 600.000 příslušníků. Z trvalých zdravotních následků II. světové války tvořily více než celou čtvrtinu.
V USA přitom – povšiml si magazín Fortune – nastala frapantní situace už na jejím prahu: „skoro polovina lůžek v nemocnicích Správy pro otázky veteránů byla stále obsazena těmi, kdo utrpěli neuropsychickou újmu už za I. světové války před čtvrt stoletím“.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV