Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážená paní senátorko, nikdo další tu není z ministrů, dámy a pánové, já musím říci, že kolega Svoboda mně vzal hodně slov, která jsem tady chtěl říct. Ale stejným způsobem hodně mně pomohl pan ministr, protože to, co tady řekl, s tím naprosto souhlasím. Já své projevy nemám nachystané, abych tady nečetl nějaké lobbistické názory atd., ale vycházím ze zkušeností. Možná, že si vzpomínáte, když jsme začínali tento zákon projednávat, tak jsem si sem přinesl atestační index z roku 1965, který jsem tady ukazoval, jaká byla jednoduchost ve vzdělávání, kdy jsme byli zařazeni do oboru, když jsme věděli, že po jisté době, pokud mně šéf k tomu dá svolení a každý šéf měl za povinnost kontrolovat, jak ten mladý lékař pracuje, a podotýkám, že za takové peníze, za které by dneska nedělal nikdo. Nevím, jestli ještě paní docentka dělala za 8 korun na hodinu. No, mohla by taky. Já musím říct. My jsme měli dobrý systém. Měli jsme atestaci prvého stupně, druhého stupně, měli jsme atestace nástavbové a byli jsme potom zařazováni do oborů interních a chirurgických. A z toho se to potom samozřejmě odvíjelo. Já chápu, že se nemůžeme vrátit o 55 let zpátky a říci. Budeme mít umístěnky. Každý, kdo odpromuje, tak půjde tam, půjde tam do těch hor atd. To bych si nepřál. Ale jestli si někdo myslí, že tento zákon vyřeší nedostatek lékařů, stomatologů, dneska už i lékárníků ve vesničkách, kam se nikomu nechce a že bude přetlak lékařů v Praze, tak tomu žádný zákon nezabrání. Je to jenom prostě výmluva, aby tento zákon nebyl.
Já když jsem hovořil k zákonu o lécích, tak si myslím, že tento zákon je stejně tak, možná i více důležitější, než byl zákon o léku. Protože jestli nám někdo bude říkat, že je u nás nedostatek lékařů, když víme, že je minimálně 53 tisíc evidovaných lékařů, nebo resp. úvazků. Jestli nám někdo bude říkat, že tím, že tento zákon, když projde, že nám budou lékaři odcházet, nebudou nám odcházet. Samozřejmě, kdo bude chtít a přesně to říkal kolega Svoboda, ať jdou do zahraničí, naučí se a vrátí se. Mezitím se samozřejmě finanční situace vylepší, ale nesmí to být záminka k tomu, aby ten zákon nebyl schválen. Mně se taky nelíbí v tomto zákoně řada věcí. Mně se třeba nelíbí, že doškolování bude vést jakási - tam je to formulováno - právnická osoba zřízená Ministerstvem zdravotnictvím. Mně se to prostě nelíbí, protože to je opět možnost, dostanou se k vládě nějací lidé, kteří budou chtít opět i vzdělávání zprivatizovat a v tu ránu ten zákon jim tu možnost dává. Já jsem byl zvyklý v minulosti, že doškolování dělá institut pro další vzdělávání, nebo jak se tomu říkalo, ÚDL atd. Je to úplně jedno. Byla to instituce zřizovaná Ministerstvem zdravotnictví. Mně se to nelíbí, ale prostě beru to. Bylo to takhle schváleno. Myslím si, že je zbytečná řeč říkat, že proto, že tam není institut pro další vzdělávání, takže pro to hlasovat nebudu. Mně se nelíbí, že je 43 oborů. Je to hodně. Ale já si myslím, že když dojde k naplnění slov, která řekl kolega Svoboda, že co nejdříve se opět připraví novelizace, i když to mnoho lidí nebere za správný postup, tak si myslím, že ještě do konce tohoto volebního období se aspoň dá ještě i tento zákon vylepšit.
Mně se nelíbí lobbistickonátlakové skupiny. Já mám tu výhodu, že mohu říci, že všude jsem byl a všechno jsem dělal. Když jsem byl mladým anesteziologem a neuměl jsem nic v roce 1969, protože jsem přišel ze služby hygienické, takže mám dokonce atestaci i z preventivní mediciny, tak jsem neuměl nic, ale za tři měsíce jsem musel ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové sloužit. Kdo za mě zodpovídal. Primář nebo starší kolega, který tam dělal deset let, tak měl ke mně psí službu a znova říkám. Ten to měl zadarmo a já jsem za to měl, poněvadž to byl chirurgický obor, tak jsem za to měl 11 korun. Ne těch 8 korun, to měli jenom chudáci internisté. Skutečně to vzdělávání bylo vázáno na to, že jsem se to chtěl naučit. Když jsem něco neuměl, věděl jsem, že v Praze na Bulovce se dělá svodná anestezie, tak jsem se v roce 1978, samozřejmě jsem byl vyslán fakultní nemocnicí se svolením primáře, byl jsem tedy vyslán, abych se to naučil. Já jsem se to učil měsíc, po měsíci jsem dostal certifikát, že to mohu dělat a rozšiřoval jsem to tenkrát v celém Východočeském kraji. Velmi jednoduché, ale nebylo to vůbec ani tak náročné, já bych řekl, z důvodů organizačních, jako je to dneska.
Co říci na závěr. Já bych byl opět rád, abychom schválili tento zákon, bez kterého se zdravotnictví prostě neobejde. Já rozhodně nebudu slyšet na to, že dostávám esemesky, abych pro to nehlasoval. Teď se musím malinko dotknout České lékařské komory, protože si myslím, že takto by se lékařská komora chovat neměla. Já to říkám s plnou odpovědností, protože jsem lékařskou komoru v roce 1991 zakládal. Byl jsem členem prvního představenstva a netušil jsem, že to prostě bude ne stavovská organizace, ale že to bude organizace, která bude svým způsobem i nátlaková. Víc se k ní nechci vyjadřovat. Mně se to prostě nelíbí. Kdyby lékařská komora přišla s návrhem zákona a řekla, podívejte se, my jsme si připravili tento návrh zákona, který má - já nevím - třicet paragrafů, navrhujeme, abychom měli dvacet oborů. My to máme s fakultami projednáno, my to máme projednáno s odbory atd., tak by to bylo o něčem jiném. Ale já jsem takový návrh neviděl.
Vážené kolegyně a kolegové, buďme rozumní a chtějme, abychom měli zákon o vzdělávání a pracujme na něm, abychom ho vylepšili. Já vám děkuji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
