Urban (Česká pirátská strana): Tisíc let tak nikdo nemluvil

Tisíc let tak nikdo nemluvil

Komentář br. Enza Bianchiho, převora Mnišské komunity v Bose, k papežově vánočnímu projevu k římské kurii

V moderní době nemluvil žádný papež tak, jak mluví papež František. Včera řekl to, co si myslí s vnitřní svobodou, bez narážek a nediplomaticky. V tomto jeho proslovu zaznívá to, co se sv. Bernard – mnich, a ne papež – odvážil říct v 11. století papeži a jeho dvoru: slova, která jen nemnozí dokázali napsat nebo pronést o nápravě církevních neřestí ve chvílích, kdy se ukazovala stále nutnější reforma Církve «in capite et in corpore».

Ale ještě víc v něm zaznívá žalm 101, v němž ten, kdo stojí v čele Božího lidu, slibuje Hospodinu nejen to, že bude kráčet vpřed s bezúhonností srdce, ale že také pošle od sebe pryč toho, kdo „má záludné a naduté srdce, povýšené oko, kdo potají hanobí svého bližního a kdo lže.“ Papež František moc dobře zná psychologii „náboženských lidí“, přítomných v minulosti mezi znalci Zákona a farizei, dnes mezi křesťany „v každé kurii, komunitě, kongregaci a církevním hnutí.“

Nejen pouštní otcové prvních staletí spisovali „katalogy“ neřestí a těžkých hříchů, ještě i generace křesťanů, jako je ta má, měly k dispozici příručky hříchů „myšlenkami, slovy, skutky a opomenutími“ jako přípravu na svátost smíření, a konaly tak osobní zpytování svědomí týkající se vlastní nedůslednosti vůči požadavkům uloženým Desaterem nebo lépe řečeno evangeliem samým. Něco podobného – samozřejmě i v návaznosti na tradici sv. Ignáce - měl na mysli papež František při svém vánočním projevu k římské kurii. A tak svobodně a otevřeně předložil podrobný seznam patnácti „nemocí duše“, počínaje patologií spočívající v tom, že se člověk považuje za nesmrtelného nebo nepostradatelného, a konče nemocí světského zisku a exhibicionismu.

Je zřejmé, že z tohoto katalogu nemocí postihujících lidi Církve vyvstává souhlas s klíčovým pokušením, tedy pokušením moci, pokušením, kterému ďábel vystavil i Ježíše Krista a které on odmítl a přemohl. Právě tato neuhasitelná žízeň po moci způsobuje, že ten, kdo jí podlehne, začíná očerňovat a pomlouvat druhé v novinách, na blozích sympatizujících novinářů ochotných na objednávku i nenávidět. Papež František si nic nevymýšlí, jen jednoduše „čte“ každodenní situaci kolem sebe, situaci, která Církev jako Kristovo tělo deformuje a znetvořuje. Jde o ostrou analýzu, plod zkušenosti jednadvaceti měsíců pontifikátu, rozbor neobracející se ani tak do minulosti a ke skandálům, které předcházely jeho zvolení, jako spíš k přetrvávající současnosti. A je výmluvné, že univerzální protilátku ke všem těmto patologiím papež František nabízí tím, že svůj projev – bohatý na biblické citace a odkazy na exhortaci «Evangelii gaudium» jako důkaz zakořenění v Božím slově a existence jasného plánu jeho skutků a slov - zasazuje do pojetí Církve jako „Kristova tajemného těla“. Obraz těla složeného z jednotlivých údů sloužící jako metafora společenství náleží již ke klasické tradici, ještě dříve než Novému Zákonu, ale vlastní konotace, kterou mu papež dodává a nastiňuje ji těm, kteří mu pomáhají ve vedení „Římské církve, která předsedá v lásce“, je důvěrné společenství tohoto dynamického těla a každého jednotlivého údu s Pánem: „Kurie, stejně jako celá Církev, nemůže žít bez životadárného, autentického a pevného vztahu s Kristem.“

Každý křesťan, ale zvláštním způsobem každá osoba pověřená autoritou nebo službou v pastoraci, je vyzývána k tomu, aby se ptala sama sebe: „Jsem Boží člověk nebo Satanův správce?“ Neexistuje třetí možnost: pokud je totiž pravda, že všichni jsme pokoušeni a všichni padáme, zůstává ovšem pravdou i to, že existuje propast mezi tím, kdo padá a snaží se znovu povstat skrze vyznání své hříšnosti, a tím, kdo přijme své pády až do úplné zkaženosti a třeba i sám sebe před druhými vystavuje na odiv jako toho pravého a příkladného člověka.

Tento cíl, mnohem odvážnější než jakákoli formální reforma, je bezesporu něčím novým a zároveň hluboce zakořeněným v té nejryzejší křesťanské tradici: přivést církevní byrokratický aparát ke své opravdové povaze komunitního těla sloužícího univerzální Církvi. Jistě bude řečeno, že těch nemocí je tolik a že jsou velmi vážné a rozšířené, a tudíž je nemožné brzké uzdravení, a že i tak by období rekonvalescence stejně nebylo imunní vůči možnému novému onemocnění… ale víme dobře, že nezbytnou podmínkou jakékoli účinné léčby je příhodná diagnóza a v tom jsou papežova slova neuvěřitelně přiléhavá.

Jistě, v římské kurii je mnoho lidí, jejichž křesťanský život je opravdovým svědectvím víry, evangelní kvality, loajální služby konané v lásce k papeži a Církvi, a stejně tak tam mohou být i ti, kteří vedou dvojí život „tajený a obvykle zhýralý“, osoby „zbabělé“, které pomlouvají bratra, jiní zase „omezení a nešťastní“, jelikož si už nepamatují na svého Pána a „jsou vášnivě zahleděni do vlastního obrazu, a tak nevidí Boží obraz vtištěný do tváří druhých.“ Přesto ale papež František neztrácí naději v to, že se dočká Kurie, které se bude reformovat, která se obrátí od stavu „orchestru, který vydává disharmonický rámus“ a který způsobuje zkázu sama sebe, k autentickému společenství učedníků Ježíše Krista, ke společenství hříšníků, kterým bylo odpuštěno a kteří jsou schopni následovat výzvu sv. Pavla, kterou adresuje křesťanům do Efesu: být „pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4,15-16).

Už jsem to napsal a napíšu to znovu: papež František je ozvěnou evangelia a jeho vášeň pro evangelium ho přivádí k tomu, že poměřuje život Církve a každého jejího člena věrností evangeliu. Ale nedělejme si žádné iluze: čím víc půjde papež touto cestou, tím víc se probudí démonické síly, které v dějinách působí, a výsledkem pro opravdové věřící bude zjevení Kristova kříže. Není pravda, že v Církvi bude lépe, pravdou je pravý opak: vždyť Církev musí jen následovat Ježíše, a to i v bolestném odmítání a v pronásledováních a, pokud vtěluje jeho slovo, nedočká se nikdy světských úspěchů.

Papežův katalog „kuriálních nemocí“ ke společnému zpytování svědomí

Vatikán. Papež František se dnes v Klementinském sále setkal se svými spolupracovníky z římské kurie k tradiční výměně vánočních blahopřání. Petrův nástupce při této příležitosti pronáší obsáhlou promluvu, v níž reflektuje pastorační službu Apoštolského stolce. V samotném úvodu Svatý otec všem pracovníkům římské kurie „srdečně poděkoval za každodenní nasazení ve službě Svatému stolci, katolické církvi, místním církvím a Petrovu nástupci.“

„A spolu s vámi - řekl dále papež - chci poděkovat Pánu za uplynulý rok a za všechno dobro, které prostřednictvím služby Svatého stolce štědře prokazoval, a prosit Jej za odpuštění nedostatků, jichž jsme se dopustili myšlenkami, slovy, skutky a opomenutími. Vycházeje z této prosby o odpuštění,“ papež pak vyzval ke „zpytování svědomí za účelem přípravy našeho srdce na slavnost Narození Páně“.

Petrův nástupce se zamýšlel nad římskou kurií jakožto Kristovým Tělem, »při jehož budování – jak říká Druhý vatikánský koncil – se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi« (Lumen gentium, 7). „Je krásné – poznamenal papež – dívat se na římskou kurii jako na vzorek církve, tedy jako na „tělo“, které vážně a každodenně usiluje o to, aby bylo více živé, zdravé, harmonické a sjednocené v sobě a s Kristem.

„Poněvadž je kurie dynamickým tělem nemůže žít bez výživy a péče. Kurie – jako církev – nemůže žít bez vitálního, osobního, autentického a zdravého vztahu s Kristem. Člen kurie, který se denně neživí tímto pokrmem, stává se byrokratem (formalistou, funkcionářem či pouhým zaměstnancem), tedy větví, která usychá, odumírá a je vyhozena. Každodenní modlitba, stálá účast na svátostech, zejména na eucharistii a smíření, denní kontakt s Božím slovem a spiritualita projevující se činorodou láskou, jsou vitální stravou každého z nás. Všichni mějme jasno v tom, že bez Něho nemůžeme činit nic (Jan 15,8).“

„Upřímný vztah k Bohu – pokračoval papež – živí a posiluje společenství s druhými, takže čím více jsme vnitřně spojeni s Bohem, tím více jsme spojeni mezi sebou, protože Boží Duch sjednocuje a zlý duch rozděluje.“ Papež pak přešel k samotnému zpytování svědomí a načrtnul jakýsi „katalog možných kuriálních nemocí“, které „jsou v našem kuriálním životě nejobvyklejší“. Po vzoru otců pouště, kteří takovéto katalogy duchovních nemocí pořizovali, pak František představil seznam patnácti „chorob či pokušení, které oslabují naši službu Pánu“:

„1. Nemoc spočívá v pocitu „nesmrtelnosti“, „imunity“ nebo dokonce „nezastupitelnosti“, přičemž se opomíjí nezbytná a obvyklá kontrola. Kurie, která neprovádí sebekritiku, neaktualizuje se a nesnaží se být lepší, je tělem nemocným. Pravidelná návštěva hřbitovů by nám umožnila spatřit jména mnoha lidí, z nichž někteří možná měli za to, že jsou nesmrtelní, imunní a nezastupitelní! Je to nemoc pošetilého boháče z evangelia, který se domníval, že bude žít věčně (srov. Lk 12,13-21), a také těch, ze kterých se stali páni a pokládají se za nadřazené vůči všem a nikoli za služebníky všech. Často tato choroba plyne z patologie moci, z »komplexu vyvolených«, narcismu, který nadšeně hledí na svůj vlastní obraz a nevidí Boží obraz ve tváři ostatních. Zvláště těch nejslabších a potřebných. Protilékem na tuto epidemii je milost cítit, že jsme hříšníci a říkat si z celého srdce: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10).

2. Druhou nemoc nazval papež „martismem“ (od jména Marta) a spočívá v přehnané aktivitě. Jsou jí postiženi ti, kteří se pohrouží do práce natolik, že nevyhnutelně opomíjejí „ten nejlepší úděl“, totiž posadit se Pánu k nohám (srov. Lk 10,38-42). Proto Ježíš svoje učedníky nabádal, ať si „trochu odpočinou“ (srov. Mk 6,31), neboť opomíjet nezbytný odpočinek vede ke stresu a nervozitě. Pro toho, kdo skončil svoje poslání, je odpočinek nezbytný a povinný a je třeba jej trávit seriózně. Pobýt nějaký čas s příbuznými a respektovat volné dny jako chvíle duchovní i fyzické obnovy. Je zapotřebí osvojit si poučení Kazatele, který říká, že „všechno má svůj čas“ (Kaz 3,1-15).

3. Třetí nemoc spočívá v mentálním a duchovním „zkamenění“ a jsou jí stiženi ti, kdo mají srdce z kamene a jsou tvrdošíjní (Sk 7,51-60); ti kdo postupně ztrácejí vnitřní klid, živost a smělost, skrývají se za papíry, stávají se „mechanismem praktik“ a nikoli „Božími muži“ (srov. Žid 3,12). Je to nebezpečí ztráty nezbytné lidské vnímavosti, která nám umožňuje plakat s plačícími a radovat se s radujícími! Je to nemoc těch, kdo přicházejí o „Ježíšovo smýšlení“ (srov. Flp 2,5-11), protože jejich srdce postupem času tuhne a stává se neschopným milovat bezpodmínečně Otce i bližního (srov. Mt 22,34-40). Být křesťanem totiž znamená „mít v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“ (Flp 2,5), cítění pokory a odevzdanosti, odstupu a štědrosti.

4. Čtvrtou nemocí je přepjaté plánování a funkcionářství. Dochází k tomu, když apoštol všechno puntičkářsky plánuje a věří, že vytvořením dokonalého plánu se věci skutečně pohnou, přičemž se stává účetním či komercialistou. Dobře vše připravit je nezbytné, ale vystříhat se přitom pokušení chtít obsáhnout a pilotovat svobodu Ducha svatého, která zůstává vždycky větší, štědřejší než jakékoli lidské plánování (srov. Jan 3,8). Tato choroba propuká, poněvadž „je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích. Ve skutečnosti církev prokazuje věrnost Duchu svatému do té míry, do jaké si nečiní nárok Jej řídit a ochočit. Duch svatý je svěžestí, fantazií a novostí.“

5. Pátou nemocí je špatná koordinace. Nastává, když se oslabuje společenství mezi jednotlivými údy, tělo ztrácí svoji harmonickou funkčnost a ukázněnost a stává se orchestrem produkujícím hluk, protože jednotlivé údy nespolupracují a neprožívají ducha společenství a týmu. Když noha říká ruce „nepotřebuji tě“ anebo ruka hlavě „poroučím já“ působí to rozpaky a pohoršení.

6. Šestou nemocí je duchovní Alzheimer, tedy zapomenutí na „dějiny spásy“, osobní dějiny s Pánem, na „první lásku“ (Zj 2,4). Jde o postupný úpadek duchovních schopností, který dříve či později způsobí člověku vážný handicap, takže není schopen konat žádnou autonomní aktivitu a žije ve stavu absolutní závislosti na svých často imaginárních pohledech. Vidíme to na těch, kteří zapomněli na svoje setkání s Pánem; na těch, kteří postrádají deuteronomický smysl života; na těch, kteří kompletně závisejí na svojí přítomnosti, na svých vášních, rozmarech a mániích; na těch, kteří kolem sebe budují bariéry a zvyky a stávají se stále více otroky idolů, které si vyrobili vlastníma rukama.

7. Sedmou nemocí je hašteřivost a prázdná sláva, když se zdání, barva šatů a odznaky cti stanou primárním životním cílem a zapomene se na slova sv. Pavla: »Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího než je sám« (Flp 2,3). Je to choroba, která z nás činí falešné muže a falešné ženy, žijící falešným »mysticismem« a falešným »kvietismem«. Samotný sv. Pavel takové označuje za „nepřátele Kristova kříže“, protože „se vychloubají tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské“ (Flp 3,19).

8. Osmou nemocí je existenciální schizofrenie. Je to choroba těch, kdo žijí dvojím životem; plod typického pokrytectví průměrnosti a postupující duchovní prázdnoty, kterou nemohou zaplnit doktoráty či akademické tituly. Choroba, která postihuje často ty, kteří opustí pastorační službu a zabývají se pouze úředničinou, čímž ztrácejí kontakt s realitou a s konkrétními lidmi. Vytvářejí si tak svůj paralelní svět, ve kterém dávají stranou všechno, co přísně učí druhé, a ve skrytu sami začínají žít životem značně nevázaným. Při této chorobě je nanejvýš urgentní a nezbytná konverze (srov. Lk 15,11-32).

9. Devátou nemocí jsou řeči, reptání a drby. O ní jsem mluvil už mnohokrát, ale nikde ne dostatečně. Je to vážná choroba, která začíná snadno, někdy třeba jen pár slovy, zmocní se člověka a učiní z něj „rozsévače koukolu“ (kterým je satan) a v mnoha případech „chladnokrevného vraha“ pověsti vlastních kolegů a spolubratrů. Je to nemoc zbabělců, kteří nemají odvahu mluvit zpříma a mluví za zády. Svatý Pavel varuje: „Dělejte všecko bez reptání a váhání. Tak z vás budou lidé bezúhonní a bezelstní“ (Flp 2,14-15). Bratři, střežme se terorismu klevet!

10. Desátou nemocí je zbožšťování představených. Je to choroba těch, kdo nadbíhají představeným a doufají, že se jim od nich dostane přízně. Jsou oběťmi kariérismu a oportunismu, prokazují čest lidem a nikoli Bohu (srov. Mt 23,8-12). Takoví prožívají službu jenom s myšlenkou na to, co mají dostat a nikoli na to, co mají dát. Jsou malicherní, nešťastní a inspirovaní pouze vlastním a fatálním sobectvím (srov. Gal 5,16-25). Tato choroba může postihnout i představené, když nadbíhají některým svým spolupracovníkům, aby si vymohli jejich poddanost, loajalitu a psychologickou závislost, ale konečným výsledkem je opravdová komplicita.

11. Jedenáctou nemocí je lhostejnost vůči druhým, když někdo myslí pouze na sebe a ztrácí upřímnost a vřelost lidských vztahů; když někdo zkušenější nedá své poznání k dispozici méně zkušenému kolegovi; když se někdo dobere určitého poznání a drží si jej pro sebe, místo aby jej pozitivně sdílel s ostatními; když se někdo z nevraživosti či potměšilosti těší ze selhání druhého, místo aby jej pozvedl a povzbudil.

12. Nemoc pietních tváří, totiž nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně, tvrdě a arogantně. Tato teatrální přísnost a neplodný pesimismus jsou ve skutečnosti symptomem strachu a vlastní nejistoty. Apoštol se má snažit být zdvořilým, klidným, nadšeným a veselým člověkem, který všude rozdává radost. Srdce naplněné Bohem je šťastné, vyzařuje a předává radost všem okolo. Ihned je to vidět! Neztrácejme tedy onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií, jež nás činí lidmi oblíbenými i ve svízelných situacích. Velice nám prospěje dobrá dávka zdravého humoru. Je dobré často recitovat modlitbu sv. Tomáše Mora. Denně se ji modlím a dělá mi dobře.

13. Nemoc hromadění majetku nastupuje, když se apoštol snaží zaplnit existenciální prázdno ve svém srdci materiálními statky nikoli z nezbytnosti, nýbrž proto, aby se cítil bezpečným. Nic materiálního si totiž nemůžeme vzít s sebou, protože „rubáš nemá kapsy“ a všechny naše pozemské poklady – i kdyby to byly dárky – nikdy nebudou moci zaplnit toto prázdno, ba dokonce jej učiní náročnějším a hlubším. Těmto lidem Pán opakuje: »Říkáš ’Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji’ a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý.. Buď tedy horlivý a dej se na pokání« (Zj 3,17-19). Hromadění jenom obtěžuje a neúprosně zpomaluje cestu! Napadá mne anekdota: Kdysi španělští jezuité popisovali Tovaryšstvo Ježíšovo jako „lehkou kavalerii církve“. Vzpomínám si na jednoho mladého jezuitu, který během stěhování nakládal na kamion svoje věci: kufry, knihy, předměty a dárky, a přitom poznamenal: to má být ta lehká kavalerie církve? Naše stěhování je příznakem této choroby.

14. Nemoc uzavřených kroužků, ve kterých se příslušnost k nějaké skupince stává silnější než příslušnost k Tělu a někdy i k samotnému Kristu. Také tato nemoc začíná vždycky dobrými úmysly, ale postupem času zotročuje a stává se rakovinou, která ohrožuje Tělo a způsobuje mnoho zla – pohoršení – zvláště těm nejmenším našim bratřím. Nejzáludnějším nebezpečím je sebeničení či palba do vlastních řad. Je to zlo, které zasazuje rány zevnitř (srov. slova Pavla VI., který v souvislosti se situací v církvi mluvil o „satanově dýmu, který nějakou štěrbinou pronikl do Božího chrámu“ – homilie 29. června 1972). A Kristus praví, že »každé království proti sobě rozdvojené zpustne« (Lk 11,17).

15. A poslední je nemoc světského profitu a exhibicionismů, když apoštol svoji službu transformuje na mocenské postavení a svoji moc na zboží, za něž získává světské zisky či větší moc. Je to choroba lidí, kteří nenasytně usilují o růst vlastní moci a za tímto účelem jsou schopni očerňovat, pomlouvat, nactiutrhat a diskreditovat druhé dokonce i v novinách a časopisech. Přirozeně proto, aby se exhibovali a dokázali, že jsou schopnější než druzí. Také tato nemoc Tělu velmi škodí, protože přivádí lidí k ospravedlňování jakéhokoli prostředku, jen aby se dosáhlo cíle, často ve jménu spravedlnosti a transparentnosti! Tady si vzpomínám na jednoho kněze, který si zval novináře, aby jim vyprávěl o soukromých a důvěrných – někdy smyšlených - záležitostech svých spolubratrů i farníků. Pro něj bylo důležité pouze to, aby byl na prvních stránkách, protože měl dojem, že je »mocný a přesvědčivý«, ale způsobil mnoho zla druhým i církvi. Chudák!

Bratři, tyto nemoci a takováto pokušení jsou přirozeně nebezpečím pro každého křesťana a pro každou kurii, komunitu, kongregaci, farnost a církevní hnutí a mohou se vyskytovat na rovině individuální i komunitní.

Je třeba vyjasnit si, že jedině Duch svatý – duše mystického Kristova Těla, jak praví Nicejsko-Cařihradský koncil: »Věřím.. v Ducha svatého, Pána a dárce života« - uzdravuje každou nemoc. Duch svatý podporuje každé upřímné úsilí o očistu a každou ochotu k obrácení. On nám umožňuje chápat, že každý úd má účast na posvěcení těla i na jeho oslabení. On je promotorem harmonie. »Ipse harmonia est« - říká sv. Basil. Svatý Augustin říká: »Dokud nějaká část patří k tělu, není jeho uzdravení beznadějné, avšak, co je odděleno, nelze ošetřit, ani uzdravit« (Sermo, CXXXVII, 1). Uzdravení je také plodem uvědomění si choroby a osobního i komunitního rozhodnutí léčit se trpělivě, pečlivě a vytrvale.“

Řekl mimo jiné papež František.