Jako architekt s mezinárodní zkušeností jste působil třeba i v Dubaji. Ta je považována za jeden z regionů, které se velmi dynamicky proměňují. U nás se dnes začíná diskutovat o tom, proč povolení jakékoliv stavby trvá roky. V čem vy vidíte hlavní rozdíl v dynamice rozvoje obou regionů?
Působil jsem jak v Emirátech (Abú Dhabí, Dubaj), tak i v Saúdské Arábii v Rijádu a Džiddě. Všechna tato města mají vypracované dlouhodobé vize rozvoje, mají rovněž územní plány a městské a státní instituce, které výstavbu podporují, schvalují a kontrolují realizace. Návrhy jsou dle mezinárodních norem, rovněž tak environmentální aspekty jsou mnohem propracovanější, než je v Evropě běžné – například využívání tzv. „šedé vody“ a vody z klimatizací pro závlahy, plnění parametrů Estidama a LEED.
Navíc v rámci velkých rozvojových území realizují developeři na vlastní náklady technickou infrastrukturu, uliční síť a výsadbu zavlažované zeleně včetně vzrostlých stromů v měřítku nevídaném pro Evropu. Takže rozdíl dynamiky rozvoje nespočívá v technických řešeních, ale v povolovacím procesu, počtu dotčených orgánů státní správy, občanských a aktivistických iniciativách, odvolacích procesech a délce a prodlužování schvalovacího procesu. Sami jsme se stali obětí vlastní byrokracie a dá se říci až českého ekvivalentu „deep state“.
Může podle vašich zkušeností být stát efektivním stavitelem a developerem?
Samozřejmě může, konkrétních příkladů je právě řada ať už v arabských zemích kolem Zálivu, kde největší projekty realizují státní a polostátní společnosti, např. Nakheel, Emaar, Aldar, Meraas a další. Samostatnou kapitolou jsou státní a státem podporované společnosti v Číně (SOE), které vedou žebříček šesti největších developerů rezidenčních projektů.
V Česku se ale bohužel vžila věta „stát nemůže být dobrým hospodářem“. Toto bohužel platí v případě, kdy je zadáním vládnoucích struktur „vytunelování“ či „zbankrotování pro levné privátní převzetí“. Ve shora jmenovaných arabských zemí se vybírají do top managementu expat experti s mezinárodními zkušenostmi, kteří pak jsou přímo zodpovědní za hospodářský vývoj společností.
Psali jsme:
Evropská unie, do jejíhož parlamentu za SPD kandidujete, pravidelně hovoří o tom, jak chce být světovým lídrem v té či oné oblasti. Přitom se obvykle projevuje ještě těžkopádněji, než národní státy, které ji tvoří. Co by podle vás měla udělat, aby dokázala v rozvoji a inovacích konkurovat dynamicky se rozvíjejícím regionům Asie nebo Afriky?
Hlavní problémem je, že EU se stala sama sobě brzdou dynamického rozvoje kontinentu. Poslední dvě desetiletí je EU ideologicky vedena progresivisty a neoliberály prosazujícími super korektnost a autocenzuru. Ti celý kontinent přeměnili na zpolitizovanou dotační ekonomiku. Výzkum, vývoj, věda, sport, kultura – vše je maximálně zpolitizované na bázi progresivní ideologie a dotací, které pokřivují trh a konkurenceschopnost.
Tím se brzdí přirozená evoluce společnosti ve všech aspektech.
Navíc je prosazováno nové „náboženství" věřící v klimatickou změnu způsobenou technickou civilizací za poslední 200 let, víra ve škodlivost CO2, zákaz fosilních paliv, prosazování cílené deindustrializace, omezení chovu dobytka, vyzývání k pojídání alternativních potravin a dalších zcestných ideologií, regulací a nařízení. V atmosféře je nyní 0,04% CO2, vědecko-technická civilizace za poslední století zvýšila hodnotu z 0,03 na 0,04%. V reálu je CO2 de facto kromě O2 plynem života. Pokud bychom snížili množství CO2 pod 0,02%, začal by mizet rostlinný život a následně veškerý život na planetě.
Vše toto snažení vede k celkovému útlumu evropské ekonomiky a obrovskému nárůstu cen energií, které zásadně prodražují to zbylé, co je dovoleno vyrábět. Cílem je dosažení uhlíkové neutrality EU v roce 2050. Přitom Evropa produkuje pouze méně než 10 % světových emisí CO2. Absurditou je, co se nyní si již stále více troufají publikovat vědci a přední světové společnosti, že takzvané obnovitelné energie a elektromobilita spotřebují mnohem více výrobní energie a surovinových zdrojů na ekvivalent výkonu než tradiční technologie. K tomu se ještě přidává dosud nevymyšlená recyklace zdrojů této energie – fotovoltaických panelů, baterií a dalších.
A závěrem se pro obnovitelné zdroje energie používají technologicky a finančně náročně získávané suroviny, které se vyskytují v ještě omezenější míře než fosilní zdroje. Řešením je odklon od dogmaticky politicky prosazovaných technologií vybraných obnovitelných zdrojů energie a umožnění volného výzkumu a vývoje tak, jak se to děje v Asii. To však principiálně naráží na skutečnost, že Evropská komise a Evropský parlament je jen nástrojem prosazování konkrétních lobbistických zájmových skupin.
Změnit to může výsledek letošních voleb, kdy může vzniknout blokační většina konzervativních, národoveckých a EU skeptických stran, které budou stát mimo lobbistické tlaky a prosadí principiální změny.
Fotogalerie: - Zemědělci před zemědělstvím
Je podle vás Evropská unie ve své současné byrokratické podobě funkční administrativní organizací?
Z EU se stal ještě horší moloch, než jakým kdysi byla RVHP a celý východní blok. Projevuje se to stejným syndromem papalášství a poplácáváním se po ramenech, vlastní adorací a dokazováním si sami sobě, jak jsou dokonalí a dobří.
EU je však ještě horší v tom, že evropskou ekonomiku přeměnila v čistě dotační ekonomiku. Uměle se rozvíjí to, co je dotováno a brzdí to, co je v rozporu se zcestnými vizemi a ideologií progresivistů, kteří nyní EU ovládají. Dotace jsou navíc udělovány povětšinou pouze spřízněným, konformním a superkorektním společnostem a jedincům.
Ve svém důsledku dotační politika EU, Green Deal, emisní povolenky a další mechanismy slouží hlavně k přelivu kapitálu do nadnárodních a globalistických společností a finančním trhům. EU navíc zaměstnává armádu úředníků, tlumočníků, poradců a dalších za obrovské náklady. Vše se musí překládat i tisknout ve většině jazyků členských zemí. Na EU mašinérii je navíc napojena další armáda tisíců lobbistů. Obrovská absurdita je, že se EP a celá podpůrná administrativa několikrát ročně stěhuje mezi Bruselem a Štrasburkem. Je to vše neuvěřitelné mrhání peněz evropských daňových poplatníků.
Dr. Ing. Milan Urban
Máte profesní zkušenosti i z Německa a Anglie. Ty jsou považovány v rámci Evropy za země, kde se občas něco moderního a perspektivního přes byrokratické procedury prosadit dokáže. V čem bychom se podle vás mohli poučit od těchto dvou států?
Ve Velké Británii si od samotného vstupu do EU nastavili pro vlastní zemi výhodné výjimky a parametry sloužící ku prospěchu vlastní země. Přesto postupná federalizace EU a progresivistické směřování dovedlo Velkou Británii až k referendu a následnému brexitu. Co Britové dokázali je, že si udrželi suverenitu a vlastní měnu - britskou libru. Jinak by bylo vystoupení z EU mnohem složitější.
V Německu mají stejnou byrokracii jako v Česku, tam měli pouze výhodu „Wunderjahre“ (hospodářský zázrak) od 50. let až do 80. let, takže dosud měli na čem stavět. Teď se jim to kvůli Green Dealu hroutí ještě rychleji, než v Česku a nás strhnou s sebou, pokud se současný cirkus v EU nezastaví.
Žijeme v době zásadní proměny světa. Tři nejvýznamnější mocnosti islámského světa na začátku roku společně vstoupily do organizace BRICS, která spojuje dynamicky rostoucí velmoci jako Čína nebo Indie se surovinovou základnou Ruska či Jihoafrické republiky. Co by znamenalo pro Západ, pokud by se toto společenství stalo jeho konkurencí?
V současné době země BRICS reprezentují 45 % světové populace, 30 % plochy a většinu světových surovinových zdrojů potřebných pro naši civilizaci. Navíc od 1. ledna 2024 jsou dalšími řádnými členy BRICS Spojené arabské emiráty, Saudská Arábie, Írán, Egypt, Etiopie. Na čekací listině je dalších přes 20 zemí napříč všemi kontinenty.
Forma kooperace zemí BRICS je podobná původnímu fungování Evropského hospodářského společenství. Jedná se o spolupráci suverénních zemí na vzájemně výhodném základě. Státy mohou mezi sebou obchodovat v měnách vlastní volby, tím se omezuje vliv amerického dolaru a hegemonie západních bank. Státy BRICS tím mohou nastavovat optimální parametry rozvoje vlastních ekonomik, soběstačnosti v klíčových oborech a vlastních dlouhodobých vizí bez vměšování a diktátu globálních společností, anglosaských globálních zájmů a bez aplikace skrytého, či přímého neokolonialismu.
Jelikož narůstá počet sebevědomých národních vlád v zemích bývalého třetího světa, tak i roste počet zájemců o vstup do uskupení BRICS. Výhodou zemí BRICS je i skutečnost, že stěhováním průmyslu již od 80. let, know-how a závěrem i vědy a výzkumu z USA a Evropy zejména do Číny a celkově Asie, mají tyto země monopol ve výrobě mnoha klíčových high-tech komponentů a spotřebního zboží pro západní svět.
V posledních deseti letech dokonce získaly i technologický náskok v odvětvích jako IT, výroba čipů, obnovitelných zdrojů energie, elektromobility, výroby elektromobilů a supervlaků před USA a Evropou, což se dá jen stěží s enormními náklady teoreticky dohnat, avšak kvůli byrokratickým a normovým regulím, včetně Green Dealu, to již prakticky nejde.
EU si sama sobě podřízla větev a země BRICS již nejsou jen konkurentem, ale vedoucím uskupením. Změna by byla možná pouze základním otočením kormidla v EU po červnových volbách do Evropského parlamentu, pokud by frakce konzervativních a národoveckých stran získala blokační většinu a zastavila současné progresivistické šílenství ve všech jeho podobách.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
