Tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1938, podle něhož měly všechny porodní asistentky a vedoucí lékaři porodnic hlásit Říšskému výboru k vědeckému podchycení těžkých geneticky a dědičně podmíněných onemocnění všechny nově narozené postižené či znetvořené děti. Pod tuto akci spadaly také děti do 3 let. Věková hranice se pak v průběhu války posouvala až dosáhla 16-17 let. Pro tyto účely byl vytvořen jednotný formulář, který byl posléze předáván lékařskému týmu, který rozhodoval o životě či smrti dětí. Dnes se nerozhoduje o životu a smrti, ale o osudu dětí v perverzním programu Barnevernet (ochrana dětí). Marius Reikeras, norský právník a kritik Barnevernetu popisuje, že je rodičům v Norsku ročně odebíráno až 12 000 dětí.
Kdy mohou být norskou samosprávou řešena práva dítěte cizinců
a) v případě, že dítě se usadí v Norsku,
b) pokud matka dítě porodí v Norsku,
c) pokud se matka později usadí v Norsku.
V hledáčku už od narození
Případ rodičů Slováka Andreje Ladického a Norky Sary el Moujahid.
Věc se měla následovně: Začalo to tím, že po porodu malé Maxine nastaly drobné problémy, konkrétně dětská žloutenka. Potom, co je pustili z nemocnice, se vše zdálo v pořádku. Zanedlouho se ozvali ze sociálky, že dokážou pomoci. Rodiče na to přistoupili, což byla ale jejich osudová chyba. Začaly velmi pravidelné návštěvy dam z Barnevernetu, které pak vyústily v odebrání dítěte.
Poprvé matka psala svému partnerovi SMS, že dvě ženy z Barnevernetu přišly bez ohlášení. Matka musela vzbudit miminko, které mělo jen 10 dni. Jednou by to snad nevadilo. Mohli bychom říci, že sociální pracovnice si přišly zkontrolovat, zda je vše v pořádku a odešly. Na tom by ještě nemuselo být nic špatného. Jenže ještě téhož dne večer, když otec skončil v práci, zazvonil mu telefon ze sociálky. Neodbytné sociální pracovnice se ptaly se, proč jim jeho partnerka neotvírá? Neotevřela, protože je neslyšící, tak dvě paní čekaly, až přijde otec z práce cca o 23:00.
Následující den sobota totéž po obědě i v noci opět Barnevern dvakrát na návštěvě a tak i v dalších dnech. Pak usoudily, že noční návštěvy nejsou potřeba. Ukazovaly se ale i nadále velmi často a nečekaně. Asi každý pochopí, že pravidelné návštěvy příjemné rozhodně nebyly, protože obracely běžný život rodičů vzhůru nohama, aniž by se zjistilo cokoli závažnějšího. Neznali dne ani hodiny, takže museli být vždy připraveni, že si je sociálka přijde zkontrolovat. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Minimální oční kontakt jako problém
Tlumočnice zde nebyla, pouze sociální pracovnice, rodiče a Maxine. Nejdřív matka, potom otec byli nahráni na desetiminutové video. Natáčení probíhalo v silně osvěcené místnosti kde malé Maxine běhala očka po světlech a pracovnice Barnevernu chodila s kamerou okolo rodičů. Otec měl dceru Maxine přebalit, vyměnit plenu a chovat se jako "doma." Malinká měla mít během deseti minut minimální oční kontakt s rodiči. Po natáčení pak čekali několik dní na zpětnou reakci sociálky. Za několik dní přišla od sociálky SMS, ve které stálo, že si přejí rodiče a Maxine na další schůzku v Barnevernu. Rodiče přišli s dcerkou jako vždy. Po příchodu ale vždy předtím šli ze vchodových dveří vpravo, ale tehdy vlevo. U dveří ale stáli dva policisté v civilu se jmenovkami a odznaky. Otci bylo v tu chvíli jasné, že je zle, což se také potvrdilo při setkání, kde jim dítě odebrali, a to bez jakéhokoli uspokojivého zdůvodnění. Policisté zmizeli s jejich dcerkou neznámo kam.
Potom bylo rodičům oznámeno, že Maxine bude v péči pěstounů. Rodiče prý nemají ani právo vědět, kde a u koho.
Průzkum
Průzkumy provedené Heikki Sariolou ukazují, že ty děti, které žijí se svými biologickými rodiči, jsou méně náchylné k násilí, než ty, které žijí v pěstounské péči, dětských domovech a domovech mládeže.V průzkumech u švédské mládeže byla prověřována míra trestných činů a zneužívání alkoholu. V porovnání s kontrolní skupinou běžné populace, kde je míra delikventního chování 15,5 %, bylo zjištěno takové chování u
16,5 % chlapců, kteří vyrůstali se svobodnými matkami
18 % u dětí v náhradní péči
29,2 % mezi dětmi v pěstounské péči. Lze předpokládat že stejný způsob výchovy, takto aplikovaný, stejně ovlivní míru delikventního chování v Norsku.
Stránky na podporu MAXINE a její rodiny ZDE
Jiří Vítek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
