Tak se to nakonec podařilo. Loni je vyhodili dveřmi, letos se vrátili oknem. To byla moje první myšlenka, když jsem v denním tisku uviděla fotografii zarputilých mužů, kteří vysouvají oknem pět srolovaných pláten Alfonse Muchy z útrob moravskokrumlovského zámku. Ta symbolika nemohla být větší…
Když loni eskalovaly tahanice o 20 mistrových děl a vzedmula se tak velká vlna odporu proti jejich převozu, domnívala jsem se, že bude hledán konsensus mezi „znepřátelenými“ stranami. Leč nestalo se tak a síla zvítězila. Může zde ale někdo hovořit o vítězství? Nikoliv. Prohráli všichni. Nechci hodnotit Muchovu Slovanskou epopej z hlediska umělecké úrovně a ani to není smyslem tohoto mého zamyšlení. Já chápu tento cyklus obrazů jako symboliku vzájemné (slovanské) sounáležitosti, pochopení a úcty. A z tohoto hlediska je naše schopnost nedohodnout se velikou prohrou.
Pikantně, ale ne překvapivě, působí v této souvislosti fakt, že prakticky týž den dorazil do jihomoravských schránek měsíčník Listy jižní Moravy. V něm se čtenář dověděl, že se jihomoravský hejtman a pražský primátor v lednu (!) dohodli na „zachování Epopeje v Moravském Krumlově i její zpřístupnění veřejnosti v letošním roce“ a vytvoření odborné pracovní skupiny. Nabízí se spousta vysvětlení, proč je za jediný měsíc vše jinak, ale zanechme spekulací. Jisté je to, že letos se přesune zbylých 15 pláten a již je nikdy nikdo na Moravě neuvidí.
Z čistě právního hlediska má Praha na plátna nárok, a to při splnění Muchovy podmínky, která však dosud naplněna nebyla. Do té doby, než bude v Praze postaven důstojný výstavní stánek, mohla být plátna vystavena na Moravě. Bohužel vše dopadlo jinak. Nejdůležitější poselství tohoto aktu je pro mě v tom, že jsme (si) opět dokázali, jak jsme vlastně malí, nicotní a nepřející.
Vítej tedy v Praze, Alfonsi Mucho! Za sebe přeji Tvým plátnům v naší stověžaté matce měst vlídné zacházení.
