Tedy pokud jim krátkozrakost nebo zaslepená bohorovnost nepodrazí nohy. Ono, ne že by tu takové pokusy nebyly. Jako třeba do omrzení opakovaná mantra o zbytečnosti přemíry akutních lůžek doprovázená tlakem na brutální centralizaci péče jako všelék na rozpadající se systém bez plánování z dílny otitulovaných teoretiků a tržních dravců táhnoucí české zdravotnictví ke komercionalizaci.
Až covid byl snad budíček a nasvítil situaci v trochu jiném světle. Bez robustního systému lúžkové péče v nemocnicích by se zdravotnictví zhroutilo. A najednou bylo lůžek málo. Tuhle situaci jsme ustáli. Tak opatrně s tím rušením čehokoliv.
Hroutí se primární péče kvůli dlouhodobě neřešenému systému vzdělávání pro nutnou generační obměnu a absenci důsledného mapování potřeb terénu ze strany pojišťoven a pasivnímu přihlížení státu. A také ponechání tohoto sektoru tržnímu volnoběhu.
Výsledkem je, že během několika málo let nebudou v adekvátním množství praktičtí lékaři pro děti ani pro dospělé. Už teď nejsou zubaři. Noví lékaři, ochotní působit v systému zdravotního pojištění obslouži tak polovinu až třetinu pacientů v porovnání s těmi současnými. Povinnost lékařů účastnit se pohotovostních služeb je v současném systému založena pouze na dobrovolnosti a profesní cti. Je to vůbec ještě povinnost? Kdo ji má potom vyžadovat a jaké má k tomu reálné prostředky?
K čemu rozpad terénu povede? K extrémní zátěži na zdravotnickou záchrannou službu, ale ta musí ony pacienty také někam dovézt. Kam je tedy odveze? Inu, do nemocnic. Kam jinam? Jistěže ne jen do těch velkých fakultních, ale co nejblíž, do okresních nemocnic, oněm dělníkům medicíny v tom nejlepším slova smyslu. Na tzv. urgentní příjmy. Na příjmové ambulance interny a chirurgie, dětských a dalších oddělení. Vidí tohle ti, kdo rozhodují o systému vzdělávání, financování zdravotnictví, vidí tuto medicínu v reálu?
Okresní nemocnice jsou jistota, kam se dá obrátit, když se zhroutí terén. Třeba, když Váš praktik skončí a Vy nemůžete sehnat nového. Mnohdy neskrývaný despekt univerzitních a velkých pracovišť, házení klacků pod nohy ve vzdělávání a těžko splnitelné podmínky pro odborný růst lékařů - to je přesně ona krátkozrakost a bohorovná zaslepenost. Díky zdravotníkům v menších nemocnicích drží české zdravotnictví ještě pohromadě.
Vzdělávání a výchova mladé generace zdravotníků zůstala de facto v rukou jednotlivých tzv. odborných společností. Výsledkem jejich mnohaleté a mnohohlavé lobby je situace, kdy v českém zdravotnictvi existuje v rámci Evropy naprosto extrémní počet specializací. Každá si řeší to své, někdy i zcela protichúdně, až se celek jaksi ztrácí. A protože lídry odborných společností jsou vesměs velká pracoviště fakultních nemocnic, pohled menších nemocnic zavalených každodenními provozními problémy není slyšet. Asi není dost na výši a nikdo se ani rád nechlubí svou personální nouzí.
Kdo se odváží zpochybnit požadavky jako zbytečné, nedůvodně dlouhé, komplikované, vedoucí až ke ztrátě zájmu o obor a personální krizi, k jejimž příčinám se ale už nikdo hrdě nehlásí? Kdo zpochybní, že některá nastavená kritéria nemají ani v EU obdobu? Kdo si troufne říct, že dlouhé měsíce stáží jsou hlavně levnou pracovní silou pro velká pracoviště? Kdo řekne, kolik fakticky provedených výkonů na jednoho lékaře se kde skutečně provádí a jak to pak vypadá s onou erudicí lékařů na daném pracovišti?
Kdo řekne, že vzdělávání by mělo být hlavně tam, kde se výkony skutečně provádí?
Odborné společnosti jako dobrovolné spolky lékařů mohou být poradní orgán, ale nemohou suplovat řízení zdravotnictví a dávat palec nahoru a dolu jako ortel nad pracovišti bez ohledu na dopad takových rozhodnutí na dostupnost péče. Dostupnost péče nemůže vypadat tak, že je zde Praha, pak kraje s fakultními nemocnicemi a až někde pak je zbytek světa.
Ministerstvo musí umět plánovat lidské zdroje ve zdravotnictví, počty mediků a nejen umožnit, ale i ocenit odborné vzdělávání v okresních nemocnicích. Ocenit to, že tady jako řiditelný pilíř českého zdravotnictví vůbec jsou. Nic jiného mu ani nezbyde. Výzvy k tomu, aby nemocnice začaly zřizovat vlastní ambulance dětských, praktických a zubních lékařů je první vlaštovkou a snahou řešit již dlouho rozlité mléko.
To bude objev….
