Sugestivní film Agnieszky Holland není jen příběhem Jana Palacha, ale freskou šedesátých let, což doceňují zejména lidé, kteří tu dobu prožili. Vedle nejvyšší oběti Jana Palacha a Jana Zajíce zachycuje  i sebeupálení  toho třetího, o kterém se nemluví- komunisty Evžena Plocka, kterého si s úctou a vděčností připomínají  jen v jeho rodné Jihlavě.
       Dnes se ví o myšlenkovém profilu Jana Palacha, o jeho vztahu k dějinám Kominterny, o velmi levicových názorech i o oddanosti myšlenkám polednového vývoje v Československu. Jeho symbolický čin se zhodnotil sice až po mnoha letech, ale zhodnotil se.      
      O čtvrtém muži, který se upálil pro Československo, o Jozefovi Aszmongyim, se nehovoří a nepíše vůbec. Tento Slovák usedlý v České republice se na protest proti rozbíjení Československa politiky upálil na podzim 1992. Pamatuji si jako dnes, jak na mne tento čin zapůsobil. Byl to akt odhodlání změnit cestu, která vedla k uspokojení egoistických zájmů české pravice a slovenských nacionalistů. Bohužel, svobodná média se postarala o to, že jeho statečný čin zcela zapadl.
       Palach, Zajíc, Plocek, Aszmongyi, každý z nich by měl mít místo v našem srdci. Protože oni vnesli do ubohé přítomnosti něco, co naznačovalo jiné budoucí možnosti. Nebo jinak, jistotu, že dnešek nemusí být definitivní.