Český lid vnímal vždy Jana Žižku jako symbol síly a lidového vůdce, pro kterého neexistovaly neřešitelné situace. Poradil si v každé situaci, unikl z jakéhokoli obklíčení, porážel nepřátele domácí i cizí. Jakoby rostl s úkoly, které před něj doba kladla.  Stal se legendou, za kterou se ztrácela historická osobnost.  Protireformace ho zavrhla, ale národní obrození ho nadšeně vyzdvihovalo (včetně katolického kněze Antonína Puchmajera a dalších duchovních církve, která oficiálně viděla v kališnících svrchované zlo). Husitství a s ním i Žižka se stalo národním praporem. František Palacký učinil z husitství hnutí, které proráželo cestu moderním myšlenkám. V jeho očích byl Jan Žižka především státník, který sjednocoval národní síly k odporu proti tlaku křižáků i domácích nepřátel kalicha.

             Palacký (ze kterého vycházel Jirásek) vnímal Žižku jako jednotu rozumu a jednající vůle, ale „silám pořádku“ se zdál Žižka málo vyrovnaný a pro civilizované 19. století málo příkladný. Proto probíhaly pokusy Žižku idealizovat a Wácslaw Wladiwoj Tomek „harmonizující“ obraz Žižky dovršil. Podle Tomka byl Žižka uvážlivý muž středu, skutečný státník, který nemá ani ň ze spalujícího reformního náboženského žáru, jenž byl pro Žižku nepochybně hybnou silou.  Žádné negativní vášně, žádná nenávist, ale pouze moudrá rozvaha a čin. Karikaturu této koncepce představuje obraz „tatíka Žižky“, v němž se mohlo shlížet pohodlné, kondelíkovské měšťanstvo, v „Epochálním výletu pana Broučka, tentokrát do XV. století“ Svatopluka Čecha.

            První republika se okázale husitství klaněla a zároveň se ho tak trochu bála. F.X. Šalda napsal odvážné věty o tom, že husitství neukazuje jenom k revolucím západní a střední Evropy, ale také k revoluci bolševiků. Na to reagovali Josef Pekař a Václav Chaloupecký. Ten druhý dokonce viděl v husitech bolševiky 15. století. Pekař, který kořen moderního zla viděl v židech, zednářích a bolševicích, věnoval svůj um a talent velkého historika k potírání husitské tradice, aby na sklonku života uznal, že husitství je a zůstane vrcholem našich dějin.

            Vydávání Pekařova čtyřdílného spisu o Žižkovi a jeho době vrcholilo v době panské koalice (1926- 1929). Jak příznačné. Pekař se pokusil zasadit husitství do iracionální blouznivosti středověku a zbavil ho přesahů k nové době, které tak intenzivně cítil a přesvědčivě podával evangelík Palacký. Pekař napsal dílo plné cenných analýz a postřehů, ale také násilného nakládání s prameny, přičemž těch nevydaných využíval opravdu poskrovnu (jeho obrazu husitství hlavně chybí práce s traktátovou a postillovou literaturou).  Ale je dobře, že rozbil a pohřbil „harmonizující“, „učesaný“ obraz Žižky. Tomkův Žižka zmizel a vyvanul. Pekař sice až neúměrně zesiluje rysy Žižkova náboženského fanatismu, ale to podstatné zachytil. Žižka byl vojevůdce, nesporný vojenský génius a státník, ale hybnou pružinu jeho vůle tvořilo vědomí, že je kladivem Božím. Není se třeba pohoršovat. Úplně stejně se viděl například Oliver Cromwell.

            Marxistické bádání zasadilo Žižku do souvislostí hospodářských, sociálních, třídních i kulturních. Snažilo se ukázat, jak byl synem své doby i jak ji přerůstal. Pekař o husitství tvrdil, že to bylo blouznivé až nadstředověké hnutí.

Cesty rozumu ale bývají klikaté a složité. Racionální obsahy se mnohdy vynořují z iracionálních kontextů. V románu Jiřího Šotoly „Svatý na mostě“ se říká, že Češi budou bojovat za pravdu, ale že pravda není rozum. Pravda je skoro šílenství. Pravda se totiž neobejde bez obrovského nasazení činorodé, jednající vůle, která se občas neohlíží na své meze a důsledky. Jinak řečeno, to historicky možné se v dějinách uskuteční jen tehdy, jsou-li lidé schopni a ochotni jít za rámec možného.

Šaldovské pojetí kultury jako vyzývání nemožného a neustálého posunování možností je této vizi velmi blízko.