K tomu do jisté míry bohužel přispělo i to, že v naší zemi na začátku posametových politických změn byla na popud nových nositelů moci v čele s Václavem Havlem zrušena Komise pro stíhání válečných zločinců. Dovolím si v této souvislosti uvést jednu osobní vzpomínku.

Kdysi jsem byl na stáži na Kabinetu politické výchovy KSČ na Praze 1. Na tomto stranickém pracovišti panovala otevřená atmosféra a chodilo tam hodně vzdělaných a chytrých lidí. Jedním z nich byl dr. Karel Kamiš, tajemník Komise pro stíhání válečných zločinců, hubený, ale vůbec ne asketický muž, s neuvěřitelným smyslem pro humor. Dělal úžasně zajímavou práci a byl doslova studnicí vědění o nacistické okupaci a jejích důsledcích pro český národ. Vídal jsem ho často, ale když odešel do důchodu, naše styky byly řidší.

Komise pro stíhání válečných zločinců shromáždila ohromné množství materiálů a informací. Na rok 1990 bylo připraveno pět procesů s dosud žijícími nacistickými válečnými zločinci.

Jenže k moci přišli Havel a jeho lidé, nastoupila Čalfova vláda a Komise byla bez náhrady zrušena. Materiály se ocitly bez řádné péče a rozplynuly se jak sníh na slunci. Pár z nich získalo neorganizovaně ministerstvo spravedlnosti, některé dokumenty se dostaly na ministerstvo vnitra, ale největší část organizovaně zmizela kdoví kde. Pohrobci Třetí říše dostali od Havla a jeho kamarádů velkorysý dárek. Stíhání válečných zločinců ustalo a paradoxně jediné iniciativy, které se řešily, byly ty, které přišly z Německa. Inu, velký humanista má problematické dědictví. Stojí za to přemýšlet o tom, pro koho a proč to vše dělal.