Česká vrstva maďarsko-slovenského sporu Češi na Slovensko neemigrovali. V cizině se ocitli shodou politických událostí, aniž by projevili jakoukoliv aktivitu. Podobnou situaci již známe po vzniku Československa, kdy se v cizině (převážně ve Vídni) ocitlo asi 300 000 etnických Čechů. Mírová smlouva ze Saint-Germain z roku 1919 určila hranici mezi Rakouskem a Československou republikou. Otázku občanství a menšin doporučovala řešit následně bilaterální smlouvou. Politické reprezentace Československa a Rakouska se sešly v roce 1920 v Brně, kde byla projednána tzv. brněnská smlouva. Zde se řešilo nabytí státní příslušnosti na základě domovského práva v některých obcích obou států s možností optovat pro to či ono občanství.
Po vzniku Československa opustilo podle hlášení československého konzulátu ve Vídni rakouské země 103 746 lidí, kteří reemigrovali zpět do své nové vlasti. Třiatřicet tisíc lidí z Vídně optovalo pro československé občanství. Ostatní si ponechali občanství rakouské.
Podobně se po rozdělení Československa na dva státy v roce 1993 asi 60 tisíc Čechů přes noc ocitlo v cizině v postavení menšiny. Rozeznáváme tři skupiny:
1. Češi, kteří si ponechali české občanství; 2. Češi, kteří přijali slovenské občanství; 3. slovenští občané, kteří cítí, že mají české kořeny. Povětšinou se jedná o lidi, kteří se na Slovensku narodili českým rodičům.
Největší potíže nastaly s přijímáním občanství. Lidé si mohli vybrat pouze jedno občanství. Tato nespravedlnost se dostala k Ústavnímu soudu, který v roce 1997 přiznal právo mít občanství dvojí, a to i Čechům, kteří si po rozdělení Československa zvolili slovenské občanství. Kauza Landtová Toto narovnání bylo stvrzeno novelou zákona v roce 1999. Mělo ovšem háček, jehož nespravedlnost nás provází až do dnešních dnů. Dvojí občanství zaručovalo Čechům se slovenským občanstvím stejná práva jako občanům ČR, avšak s výjimkou důchodového zabezpečení. Zde se bral nárok na důchod na základě evidence podniku, kde dotyčný pracoval. Měl-li podnik centrum na Slovensku, důchod byl slovenský, měl-li v Čechách, byl český.
Nesrovnalost řešil Ústavní soud ČR v tzv. kauze Landtová a rozhodl ve prospěch žalované strany. Nastala ovšem, troufám si říci, bezprecedentní situace. Česká vláda v lednu letošního roku podala stížnost na vlastní Ústavní soud k Evropskému soudnímu dvoru v Lucembursku. Fakticky tak popírá rozhodnutí svého Ústavního soudu. Výbor Senátu pro záležitosti EU vyzval vládu ČR, aby předmětnou stížnost vzala zpět. Doufám, že se tak stane.
Krom toho Češi na Slovensku považují dále jako problematickou, ne-li přímo diskriminační, novelu zákona o státním jazyku, který vstoupil na Slovensku v platnost loni 1. září. Používání češtiny v úředním styku bylo degradováno na úroveň ostatních jazyků menšin a ze zákona se vytratila pasáž, která v úředním styku uznávala srozumitelnost češtiny.
Mám obavy, aby vyhrocení vztahů mezi Maďarskem a Slovenskem neohrozilo postavení české menšiny ve Slovenské republice, a to dokonce za podpory části české politické reprezentace. Česká republika by měla mít pro Čechy na Slovensku přece jen lepší metr než pro ostatní české diaspory žijící v cizině.