Poprvé byla zveřejněna na webu dfens-cz.com autorem vystupujícím pod pseudonymem "Sudetentscheche". Tam také v jiném článku ukazují, jak si ji zelení přivlastnili a jménem paní Šiklové ji zveřejnili na svém zeleném facebooku. Viz http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2009081101
Jednotlivé výhrady jsou charakteristické zevšeobecňováním. Jako u většiny kategorických soudů je lze snadno zpochybnit, ať již tím, že se dá nalézt dostatek případů svědčícího o opaku, nebo přímo tím, že se ukáži kvantitativní údaje. Produkování takovýchto soudů může být velmi snadné, stačí si jen číst a opisovat novinové titulky. Jejich uvádění na pravou míru prostřednictvím faktů je ale mnohonásobně pracnější, na to nemá většina lidí čas. Tato proklamace vychází z povrchních pocitů vznikajících, jak ukáži níže, z povrchních informací.
Sdělení se snaží si dodat naléhavosti pomocí analogie svého názvu s peticí "Několik vět", kterou v červnu 1989 vypracovalo hnutí Charta 77. Tato analogie svádí k přirovnání současné demokratické společnosti k totalitnímu komunistickému režimu, což je ale nesrovnatelné.
Níže jsou cihlovou barvou uvedeny jednotlivé části proklamace a modrými odstíny pak komentáře.
Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali. Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo. Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Jsou věci veřejné u nás svěřeny do chamtivějších rukou nežli jinde v Evropě ? To je otázka. K tomu, že to není tak jednoznačné, si stačí prohlédnout následujících pár příkladů z veřejných zdrojů (detaily lze nalézt na webu, stačí použít vyskytující se klíčová slova):
Francie :
- Bývalý ministr zahraničí Francie Roland Dumas dostal půlroční trest za korupci, při prodeji námořních fregat na Tchaj-wan (31.5.2001).
- Alain Juppé, bývalý francouzský premiér a pravá ruka prezidenta Jacquesa Chiraka. Odvolací soud ve Versailles jej odsoudil kvůli nezákonnému financování někdejší strany Sdružení pro republiku ke 14 měsícům vězení podmínečně (2.12.2004).
- Francouzští soudci prověřují (8.06.2001) zdroje, ze kterých byly hrazeny soukromé výlety Jacquesa Chiraka (Francouzský prezident), jeho ženy Bernadette i dcery Claude. Tyto cesty se konaly v době, kdy Chirac stál v čele pařížské radnice. Čelí i jiným obviněním z korupce, která ukazují na neprůhledné financování jeho mateřské strany Sdružení pro republiku.
- exministr vnitra Charles Pasqua, má na krku aféru Angolagate. V té je zapleten i syn prezidenta Mitterranda. Upláceli a pašovali zbraně (1.6.2001).
Velká Británie
- lord Michael Levy. Britská policie jej zatkla v souvislosti s korupčním skandálem. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků britského ministerského předsedy Tonyho Blaira (12.7.2006).
Itálie :
- Giulio Andreotti, bývalý premiér, byl viněn, že inspiroval vraždu nepohodlného novináře.
- Bettino Craxi, bývalý ministerský předseda, byl zatčen a odsouzen za korupci.
Belgie :
- Willy Claes, bývalý šéf NATO, prokázaná korupce ve prospěch zbrojařských firem,
- Podle belgického tisku vydal belgický konzulát v Sofii jen v letech 1995-1997 přinejmenším 500 víz osobám, často zapleteným do mafiánských sítí a do obchodu s pornografií.
- Pierre Chevalier, zvláštní představitel belgické vlády při RB OSN, vyšetřován v souvislosti s obviněním z praní špinavých peněz, falšování úředních listin a zprostředkování prodeje kradených předmětů.
Irsko
- Irský premiér Bertie Ahern - po téměř jedenácti letech ve funkci mu zlomilo vaz několik případů korupce. Aféra, kdy přijal peněžní dary "od přátel" ho provázela dva roky (2.4.2008).
Německo
- Saský úřad na ochranu ústavy poskytl zemskému parlamentu informace o odhalení sítě organizovaného zločinu, z nichž vyplývá, že do trestních činů korupce, zneužití úředního postavení a dětské prostituce, jsou zataženi vysocí politici a představitelé justice. (26.6.2007).
- v Německu byl do jedné z největších korupčních afér zapleten i Helmut Kohl (1999) [případ je dostupný i na wikipedii]. Další korupční skandály lze nalézt pod jmény Jürgen Möllemann (předseda CDU Severního Porýní Vestfálska), Ministr vnitra Hessenska Manfred Kanther, Ministr financí Casimir Prinz zu Sayn-Wittgenstein.
Podnikatelská etika
- Americký finančník Bernard Madoff, který se letos přiznal ke zpronevěře až 65 miliard dolarů, (17.6.2009).
- Enron, manažeři obžalováni z četných podvodů a zločinného spolčení, které vedly k bankrotu koncernu a způsobily investorům a zaměstnancům škody přesahující 31,8 miliardy dolarů. (8.3.2006).
- Soulský soud odsoudil devatenáct bývalých manažerů koncernu Daewoo Group za jeden z největších účetních podvodů. Někteří z nich dostali rozsudky odnětí svobody na tři až sedm let. Jiní dostali pokuty, ta dosáhla výše téměř 20 miliard dolarů (26.7.2001).
- BAE Systems V. Británie, uplácení v Saudské Arábii., Švédsko aféra Grippeny (dosud neukončeno)
Ostatní oblasti
- Švédská prokuratura oznámila, že zahájila vyšetřování možné korupce při udělování Nobelovy ceny za lékařství (15.12.2008).
Pozn.: Paní Šiklová kandiduje za zelené do sněmovny a zelení mají jako klíčové téma své kampaně boj proti korupci. Je tedy zapotřebí posílit dojem ohrožení z korupce a z chtivých a chamtivých rukou. To může být také důvod proč se pod uvedenou proklamaci podepsala a rozesílá ji.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických.
Skandály vždy sledujeme se znechucením, to není nic objevného. Pokud tím ale autor chce říci, že naše skandály prokazují, že to zde vedeme od desíti k pěti, nebo že je jich nějak více, tak to není až tak jisté. Zejména pokud vezmeme v úvahu to, že značná část skandálů dnešních politiků je fiktivních. Jsou z velké míry podporovány jinými politiky či zájmovými skupinami, nebo jen senzacechtivostí médií. Pokud bych v rychlosti rekapituloval médii citované skandály politiků z poslední doby pak se tyto pohybují od údajných morálních pochybení (Tlustý ve vířivce, SMSka Topolánka neodbytnému redaktorovi " Es komm der Tag", slovo o "noci dlouhých nožů" na setkání s podnikateli jako příměr na rychlé změny k efektivitě státu) až po domnělé korupční činy ( pět na stole českých nebo kauza biolíh), které soud odkázal do oblasti fikce. Podobně tomu bylo u případu Čunek kdy o klíčovém obvinění Čunka korunní svědkyní Urbanovou, nedávno soud prohlásil, že bylo nepravdivé (Státní zástupkyně pro Prahu 1 v odůvodnění rozsudku: "Bylo prokázáno, že jmenovaná v procesním postavení svědka v trestním řízení vedeném proti J. Čunkovi a spol. vypovídala jednoznačně nepravdivě ohledně okolností motivu a důvodů údajného převzetí peněz," (17.8.2009)).
Pár dalších fiktivních případů popisuji v http://www.skaloud.net/clanky/novela-trestniho-radu-zakaz-zverejnovani-odposlechu-omezeni-svobody-slova-nebo-zbytecne-obavy-13-2-2008/
Ta reálná morální pochybení byla správě následována odstoupením dotyčného (např. J. Morava rezignoval na poslanecký mandát). K rezignacím docházelo i v případě neprokázaných obvinění, např. poslanec V. Doležal).
Pokud jde o jednu z posledních mediálních kauz politiků - Toskánsko, pak pro ilustraci uvádím vyjádření V. Havla (který může pro řadu lidí představovat jistou morální autoritu): cituji z médií - Havel se v rozhovoru vyjadřuje i k dovolené šéfa ODS Mirka Topolánka a některých dalších politiků a lobbistů v Toskánku, s níž souvisí největší letní vnitropolitická aféra v Česku. "Na dovolenou někam jezdí všichni. Setkají-li se tam známí nebo tráví-li dovolenou spolu, opět na tom nic nevidím," řekl podle deníku Havel. "Kdyby ale měl ČEZ či jakýkoli jiný podnik ovlivňovat politiku vlády ve prospěch svých zisků, byl bych první, kdo by proti tomu křičel," varoval exprezident. Dodal však, že k tomu zatím nemá důvod"
Není pochyb, že i mezi politiky, úředníky a dalšími osobami, které mají vliv na rozdělování veřejných prostředků, vyskytují zloději a korupčníci, zrovna tak jako ve vyspělých státech. Je zapotřebí tyto prohřešky odhalovat a trestat. Dělat ale z jejich existence u nás něco neobvyklého je pouze politická agitka .
Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni.
V čem je bezprecedentní, popř. potvrzují to nějaké statistiky zachycených a odsouzených případů narůstající korupcí? Nikoliv, statistiky (i přes řadu nových protikorupčních nástrojů v nových zákonech - viz níže) ukazují pokles jak počtu stíhaných, tak počtu odsouzených [např. viz časopis Týden č. 42 z 19.10.2009 str. 22]. Pro ty, kteří mají jako argument pouze žebříčky indexu vnímání korupce od Transparency international, jen připomínám, že ani jejich údaje o nějaké bezprecedentnosti nesvědčí. Nevidím totiž nic bezprecedentního na tom, že se pozice ČR v posledních deseti letech zlepšuje r. 2001 .. 3,9 bodů; r. 2002 .. 3,7 bodů; r. 2003 .. 3,9 bodů; r. 2004 .. 4,2 bodů; r. 2005 .. 4,3 bodů; r. 2006 .. 4,8 bodů, r. 2007 .. 5,2 bodů; r. 2008 .. 5,1 bodů (čím vyšší počet bodů /neboli index/ tím příznivější hodnocení). Aktualizace 17.11.2009: 4,9 bodů.
Data jsou na: http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2008
ČR je v přehledu za r. 2008 před Maďarskem, Itálií, Řeckem, Slovenskem Polskem, Litvou, Chorvatskem, Bulharskem. Z postkomunistických států je před námi pouze Estonsko a Slovinsko. Nic tedy o růstu neukazují ani statistiky Transparency International.
Realitou je však to, že ve střední Evropě byla na rozdíl od západní Evropy v minulém století několikrát narušena kontinuita vývoje, ochromeno dodržování tradic a přetržena úcta k morálním hodnotám, to má samozřejmě své důsledky, které se budou napravovat delší dobu.
To co se poslední dobou změnilo, je spíše zvýšená míra obviňování z korupce svých oponentů (ať již politických, nebo těch, kteří se snaží o stejný koláč dotací) a dále zvýšená frekvence zveřejňování polopravd a obviňování v médiích. Ta se často staví do role policejního orgánu, žalobce i soudce, který na základě výběru a zveřejňování jen některých informací vytváří buď přímé, nebo nepřímé (často manipulativní) závěry o vině. Extrémní byl případ pí Jourové z MMR, ta se dostala za mohutné mediální podpory i do vězení, a všichni se radovali, že konečně někoho přistihli. Poté se ukázalo, že se jednalo se o falešné obvinění. Pro média je takovéto podezření požehnáním a intenzivně jej rozehrávají a to často za pomocí polopravd a dokonce i nepravdivých tvrzení. Jeden příklad z poslední doby. Lidové noviny - 20.10.2002 palcový titulek na první stránce "V Plzni začali odebírat tituly", přitom dodnes žádný odebrán nebyl.
Nepochybuji, že v některých případech může být situace horší, nežli si představujeme, ale vina musí být prokázána. Uvážím-li jednu z pozitivních funkcí médií - poukazování na možné trestní jednání, nebo morální pochybení - pak jejich sdělení musí být buď věrohodné, nebo nějak vyjadřovat míru nejistoty, či úroveň zdrojů. V opačném případě dochází k mediální manipulaci a ta rozhodující měrou přispívá ke zkreslenému obrazu situace a k tvrzením, které procházejí celou touto proklamací.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.
Je samozřejmě nutné, aby do vedoucích funkcí polostátních podniků byli přijímání lidé na základě konkurzů, a je tomu tak je i ze zákona. Platí to až po vedoucí odborů na úřadech městských částí. V opačném případě by to jistě neúspěšný uchazeč s chutí uplatnil u soudu.
Jinou věcí je ale členství např. v dozorčích radách těchto polostátních podniků (někdy mediálně kritizované). Zde ale jejich členové zastupují stát a proto by měli být s vládou spojeni. Předpokládám, že jsou vládou jmenováni a předpokládám také, že jsou jmenováni z okruhu osob, která je vládě blízká. To je přirozené, protože složení vlády i její zájmy odrážejí i volební výsledky a jako dohlížitelé by měli být ustaveni především ti co reprezentují přeneseně "přání lidu". Je tedy vhodné aby byli poměrně navrhováni stranami podle volebních výsledků. Po dalších volbách to může být zase jinak. Ta uváděná spřízněnost s politickými stranami jen vypovídá o poměrném kontrolním zastoupení podle volebních výsledků .
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Toto tvrzení vypadá skutečně děsivě a dost kritiků jej v takovéto formě i opakuje, především ale není pravdivé. Jedná se ale o kouzlo zveřejňování jen vybraných údajů. Autor studie, ve které jsou zveřejněny tyto údaje o dvojnásobku ale píše, že nevycházejí z oficiálních statistik jednotlivých zemí a nejsou podloženy příslušnými analýzami a informace jsou získány dotazování při nahodilých osobních jednáních.
Překvapivost sdělení poněkud mizí po prostudování skutečně odborných studií. Např. jedna z nich od společnosti IBR Consulting (z. 30.9.2008) porovnávala náklady na výstavbu srovnatelných úseků dálnic v Česku, Slovinsku, Slovensku, Chorvatsku, Dánsku, Německu, Rakousku a Bulharsku. Ze studie vychází, že celkové průměrné náklady na jeden kilometr dálnice jsou v Česku o 17 procent nižší než v Rakousku, ale o 21 procent vyšší než ve Slovinsku. V porovnání s Německem vycházejí některé úseky dálnic levněji, jiné dráž. V Česku jsou oproti druhým zemím dražší tunely a levnější mosty (jednotková cena tunelů je ale rozhodujícím způsobem ovlivněna třídou ražnosti hornin). Tyto skutečnosti citovala i média - např. v článku HN.IHNED.CZ 27. 8. 2007 - "Dálnice zdražují i kvůli absurdním požadavkům".
Stavbu dálnic prodražují a prodlužují dodatečné investice, představující tzv. vícenáklady neboli tzv. vyvolané náklady, vyžádané kraji, městy nebo ekologickými aktivisty. Vícenáklady zvyšují ceny dálničních staveb v Česku podle studie průměrně o 15 procent. Cenu Pražského okruhu ale téměř zdvojnásobily. Podle studie dosáhly například u dálnice D11 z Poděbrad do Hradce Králové osmi procent z celkových 15 miliard.
Mezi vyvolané náklady patří např. několikakilometrové přivaděče, jejichž stavbu si obce vynutí - s tím, že jinak nedovolí vést dálnici svým katastrem. Jindy města požadují investice do své infrastruktury. Mluvčí ŘSD např. uvádí "Musíme platit například opravu trolejbusové trati či vybudování velké mimoúrovňové křižovatky na městské komunikaci". A jak se staví dálnice, beton a asfalt zvelebuje silnice třetí třídy v přilehlých vesničkách, protože jinak by byla potíž při stavebním řízení a ministerstvo dopravy by nakonec muselo zaplatit ještě mnohem více.
Pokud jde o "ekology", pak jedním z požadavků aktivistů při schvalování výstavby dálnice D3 na jih Čech je vybudování ekomostu pro medvědy. Extrémním příkladem je vyvzdorovaná dvoupatrovost mostu v Suchdole (součást Pražského okruhu), aby se omezilo poškození rostlinstva pod mostem jeho stínem. Existují určité firmy zaměřené na ekologické poradenství, jejichž hlavní náplní činnosti je hledat na trase naplánované dálnice blatouchy, střevlíky či zaschlá hnízda vzácného pavouka. Potom je možné využít stávající rozbujelé ekologické legislativy a stavbu zastavit na tak dlouho, dokud někdo zainteresovaný nezadá dotyčné ekologické firmě dobře zaplacenou zakázku poradenství při posouzení vlivu stavby na životní prostředí. Cituji odpověď jednoho šéfa velké stavební firmy na dotaz, jak to je s nárůstem cen dálnic, říká: „.. před deseti dvanácti lety jsme věděli, co je jelen, ale neznali jsme žáby. Dneska najdete na staveništi blatouch a miliarda je v p.....“.
Pro úplnost uvádím, že podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu se na zdražování podílí také špatná příprava stavby. Investoři mnohdy ignorují vliv stavby na životní prostředí a podhodnocují náklady (ale žádná zmínka o korupci, spíš je to informace o naší ekologické legislativě). Jedna z chyb zadavatele, např. podle zprávy vedla k napadení zakázkového řízení neúspěšným uchazečem, což vedlo k posunutí termínu podpisu smlouvy a ke zkrácení doby na výstavbu, což jí přirozeně prodražilo. Další informaci ke kompletnímu doplnění mozaiky je ta, že je zde malá konkurence při výstavbě dálnic s tím, že v Česku operuje jen několik velkých stavebních firem s dostatečnou kapitálovou silou umožňující ucházet se o účast na stavbě dálnic či železničních koridorů.
Pokud jde o cenu práce, ta je u nás skutečně nižší, ale na stavbách se podepisuje jen jistou částí. Vysoutěžené ceny nemusí být v principu výsledkem jen odhadu relevantních budoucích nákladů, ale jsou i odrazem hodnocení ostatních soutěžních kritérií (doby výstavby, technických parametrů, záruční doby atp.) a také stavem konkurenčního prostředí na stavebním trhu. V oblasti, kde je konkurence vyšší - bytové stavby a inženýrské stavby (zahrnující dopravní infrastrukturu, potrubní vedení, stavby pro telekomunikační a energetický přenos a ostatní stavební práce) se Česká republika se řadí do předposlední cenové skupiny s cenovou úrovní mezi 40% a 60% průměru EU. Pozn.: Podle údajů Německého statistického úřadu probíhal v období let 2000 až 2005 u nich pokles stavební výroby. Důsledkem je silný konkurenční tlak, který tlačí ceny prací na minimum a tím nutí stavební firmy k trvalému snižování nákladů.
Často se také zmiňuje navyšování cen staveb poté, co daná firma zvítězí ve výběrovém řízení. To rozhodně pro dálnice neplatí.
Existuje analýza - porovnání soutěžních a konečných nákladů dálničních staveb se započítáním oficiálně publikovaných inflačních vlivů. Propočty prokazují, že zvýšené náklady mezi nabídkovými cenami a závěrečnou cenou projektu jsou způsobeny inflačním nárůstem a de facto tedy sumárně došlo k úspoře stavebních nákladů 14 sledovaných úseků s termínem zahájení v rozmezí 1993 -1995 a s dokončením 1997 - 2001 (studie státního fondu dopravní infrastruktury).
Studie cen dálnic od společnosti IBR Consulting (z. 30.9.2008) je v příloze.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální“ roční plat. Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na doručitele. Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.
Tyto výhrady mají společné to, že poukazují na možnou korupci. Tu je ale zapotřebí prokázat a poté následuje trestní odpovědnost. Tak to prostě v normálních státech chodí. Nad všemi těmito podezřelými skutečnostmi se ale média i opozice pozastavují, což je správné. K obvinění to ale nestačí.
Pokud jde o narozeniny úředníka, p odle médií se jedná o výkonného ředitele Ředitelství silnic a dálnic Michala Hala a jeho oslavu narozenin v prostorách pražské Občanské plovárny.
Peníze poskytli podle jeho slov přátelé a rodina. Mělo se jednat o dva rodinné příslušníky, dále dva podnikatele (jeden působí v oblasti zemědělství, druhý podniká v investiční oblasti) a dále několik spřátelených osob, které jsou v zaměstnaneckém poměru, přičemž jejich příjmy jim dovolují poskytnout příspěvek až v řádu několika desítek tisíc korun. Žádná ze zmíněných osob není závislá na veřejných zakázkách v oblasti dopravy, nečerpá prostředky ze Státního fondu dopravní infrastruktury. Pouze jeden ze sponzorů, českobudějovická stavební firma Edikt kdysi sponzorovala vůz, v němž Hala svého času závodil v rallyesprintu. Nevím co je na tom pravdy, ale pravdou je, že si ministr dopravy Gustáv Slámečka si nechal udělat audit, který trval dva měsíce a který měl posoudit, zda Hala neupřednostňoval své sponzory při přidělování zakázek. Audit nic závadného neodhalil. Audit prokázal, že žádná z firem, které se na oslavě podílely, nefigurovaly podezřele často ve veřejných zakázkách, o nichž Hala rozhodoval. Podílely se jen na dvou až třech procentech celkového objemu těchto zakázek, a navíc v konsorciích s jinými stavebními firmami.
Hala své místo opouští, bylo zrušeno. Takže není pravda, že se nikdo nepozastavuje - jak u tohoto, tak u následujících případů se pozastavovaly média i politici velmi silně. U tohoto případu pak i jeho nadřízený orgán, a přestože nebylo nic prokázáno, stačilo podezření a přišel o místo. Úvaha o nějaké nečinnosti tedy není na místě.
Pokud jde o náhlý nárůst obratu firmy, ve které měl dříve ministr (zřejmě předchozí min. dopravy) nějaký majetkový podíl, to je podezřelé. Předpokládám, že k nějakému šetření jako v předchozím případě dochází (tj. prověřování zda nedocházelo k manipulaci se zadávacími řízeními). Zatím ale máme informace jen z médií a to jednostranné. Vyčkejme, může to být také poněkud jinak, jako v předchozím případě.
Pokud jde o to, že jeden z bývalých premiérů - Gross vydělal desítky milionů na akciích, (železáren) kvůli dotacím, existují veřejně prezentované informace, že si dotaci vymohli odboráři kvůli zaměstnanosti. Možná, že ty akcie dostal za něco jiného, také podezřelého. Nemám nejmenší důvod se ho zastávat, ale opět platí jako v předešlých případech, je nutno přečin prokázat a teprve poté potrestat podle zákona (pokud existuje). Již se to občas i povedlo - např. socialistický ministr Svoboda šel do vězení za tunelování Liberty. Karel Srba (bývalý generální sekretář ministerstva zahraničí/ČSSD/) si ve vězení odpykává dvanáctiletý trest za přípravu vraždy novinářky. Bývalý úředník českého ministerstva financí Karel Ponocný byl v r. 2006 odsouzen za machinace s peruánským dluhem. Známá Grosse Libuše Barková, dostala za pojistný podvod s nemovitostmi v jihočeských Buzicích definitivně dvouletý trest vězení podmíněně .
Na druhé straně zde může být důkazní nouze, pak zbývá jen politická odpovědnost. Tzn., pokud se dotyčný neočistí, stane se jeho politická strana předmětem skandalizace a to obvykle přináší nějakou zpětnou vazbu z její členské základny, která bývá citlivá na zmenšení volebních preferencí. Tento mechanismus jej připravil o místo premiéra za daleko menší podezření (problémy se zdůvodněním prostředků na byt).
Avšak ani politická odpovědnost, ani nezjištění trestného činu (u Grosse to potvrdil dne 13.8.2008 mluvčí protikorupční policie) nemusí být dostatečná satisfakce pro rozladěné obyvatelstvo. Možná, že jsou zde nějaké systémové nedostatky tj. chybí nějaká další legislativní opatření, která by umožnila lépe odhalovat některé trestné činy (např. konflikt zájmů, nebo zneužití informace a postavení v obchodním styku), ke kterým směřuje intuitivní podezření. To ale nesvědčí o nějakém náhlém propadu politické kultury v současné době ale o tom, že máme před sebou ještě dost práce. Státy na západ od nás ke kultivaci politického prostředí a legislativy měly více času.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.
To je takový malý podraz. Až bude karet s čipem vydáno více, jejich průměrná cena se sníží. Vždy když do ceny prvních produktů zahrnu i náklady na vývoj nebo na uzpůsobení nějaké technologie dostanu na jednotku produktu startovací série nereálné částky. Takže pokud chci napadnout cenu, je dobré vzít pro návratnost jen jistý časový horizont a to ten, který se mi hodí, nikoliv ten plánovaný. Stejnou logikou bych mohl uvažovat např., na kolik přijde lístek do botanické zahrady, která byla zrekonstruována za stovky milionů, pokud vezmu horizont návratnosti jen např. rok poté; nebo na kolik přijde lístek na tramvaj bezprostředně po investicích do kolejí atp.
Tím ale nezpochybňuji možnost, že se může ukázat, že nějaký projekt (včetně tohoto) vycházel z chybné kalkulace a že může dojít k nehospodárnosti a ke ztrátám. Pokud rozhoduje zastupitelstvo, pak nastupuje politická odpovědnost a ta se ukáže v dalších volbách. Pozastavovat se nad tím je věcí opozice a ta to činí.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české.
Poslední dobou bývá zvykem, že se političtí oponenti uchylují k nepodloženým obviněním, k vypouštění polopravd, či přímo nepravd. Je to poměrně účinné a lze to zvládnout s minimálními náklady. Negativní informace se šíří samy a snadno. Média to přijímají s potěšením, dává jim to čtivou náplň.
Když se ale na takováto nepodložená obvinění aplikuje standardní dokazovací proces, ukazuje se většinou, že obvinění jsou na vodě. To je i případ uvedených úředníků. Jistou mediální vlnku rozpoutala zastupitelka ZHMP M. Reedová (SNK-ED) - myslela si, že by dva úředníci MHMP mohli mít podpisová práva k nějakým kontům ve Švýcarsku a sdělila to médiím (a ani se neobtěžovala uvést, kde tuto informaci vzala - řekla jen, že podle spekulací). Přestože žádné indicie neexistovaly, opisováním jedněch novin od druhých se postupně tomuto sdělení přidávala virtuální věrohodnost. Od opatrného sdělení o možnosti podpisového práva se přechází již k obviněním bez jakýchkoliv pochyb [např. Respekt]. Nakonec bublina praskla a ukázalo se, že šlo o lež. Natož aby uvízli dotyční úředníci v síti švýcarské policie (ale to je již přání autora, nikoliv skutečnost).
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten další.
Ano, pokud je to jen mediální bublina, lze ji ustát. Např. Čunek. Nyní se u soudu ukázalo, že korunní svědkyně Urbanová lhala (viz výše).
Pokud je mediální konzument měsíce masírován tím, že došlo k nějakému pochybení a poté se u soudu prokáže, že to bylo na základě falešných údajů či křivého obvinění, je pro něj z psychologického hlediska obtížné nové skutečnosti uvěřit. Slabší povahy si toto dilema pak řeší tak (aby si zachovali duševní zdraví), že si řeknou, že se v naší zemi všechno nějak skryje nebo dokonce, že jsou podplacení i soudci. To přináší úlevu namísto přemýšlení o tom, jak se dá člověk snadno médii zmanipulovat. A to je pocit, který autor tohoto spisku a jeho kolportéři sdílejí a šíří dál s pocitem, že konají nějaké dobro.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.
Boj s korupcí je běh na dlouhou trať a laciné proklamace, které stejně k ničemu nevedou, jsou zbytečné. Ty se sice dobře poslouchají, ale to je tak všechno. Jednou z příčin korupce je bezpochyby ohromné a narůstající přerozdělování na kterém se podílejí tisíce úředníků i zástupců samospráv a to ať již jde o vnitrostátní či evropské peníze. Proti tomuto přerozdělování hlava státu ve velkém počtu svých vystoupení ale přeci bojuje. Např. na http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=BWDQ1W1HDQqs
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost.
Pokud má autor na mysli lenost při prosazování některých jemu blízkých cílů (které se objevují v této proklamaci) pak má do jisté míry pravdu. Ano nestačí totiž jen kritizovat, ale je zapotřebí si jakýkoliv záměr odpracovat. Tj. nejen vydávat prohlášení do novin, ale komunikovat s odbornou veřejností, s politickými stranami, spolupracovat, vytvářet návrhy, hledat kompromisy atp. To, že lze dosáhnout hodně i z pozice relativně nevýznamné, ukazuje např. O. Kužílek a jeho úspěšné tažení za informační otevřenost, které vedlo k zákonu o p oskytování informací (zákon 106/99 Sb.).
Problémem je spíše to, že ti, kteří mají nějaké politické cíle, a nedaří se jim je prosazovat, tj. např. malé politické strany (v jejichž prospěch lze tuto proklamaci také vnímat) se samy nedokáží sjednotit. Problémem je jejich malá pokora a snaha aby každý z jejich náčelníků ihned zaujmul nějakou důležitou pozici. Tady žádnou lenost nevidím (např. Lukáš Macek, Hybášková /ED/, Pajerová /cesta změny/, Hammerský /Lira .. nyní Liberálové/, Havlík /Občané.cz/, Mach /Svobodní/, Bobošíková /Suverenita/, Železný /Libertas.cz/, Cibulka /Pravý blok/, tři strany zelených /Strana zelených, Demokratická strana zelených, Zelení/, John /věci veřejné/, ... ). Většina z nich má podobné politické myšlení (ne levicové) a podobnou rétoriku k té, která je uváděna v této proklamaci. Jejich problém je však "hodně náčelníků a málo indiánů" a "hodně řečí a málo práce".
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce.
Jak kdo.
Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.
Domnívám se, že toto tvrzení je nesprávné. nebo přinejmenším nemístně zobecňuje. Např. zelení si prosadili tolik věcí, že je již obtížné postavit nějakou infrastrukturní stavbu. V současné době existuje přes 1600 předpisů regulující život a podnikání z hlediska životního prostředí a oni ji dovedou tvůrčím způsobem využívat. Ekologická legislativa je již díky nim tak komplikovaná, že již není možné neudělat v nějaké projektové přípravě chybu (cituji z důvodové zprávy jednoho zákona). Ta umožňuje, že např. tři lidé někde od Brna dokáží zastavit na rok výstavbu dálnice na severu Čech. I jejich další aktivity (nesouvisející s právní povahou, tj. plněním např. zákonů při výstavbě) jsou úspěšné, např. 92 aktivistů si dokázalo koupit 250 m2 pozemku na plánované trase dálničního obchvatu Plzně (na každého tak připadlo něco přes 2 m2 plochy). Úspěšně tím zdrželi stavbu. Pokud jde o prosazování si vlastního názoru občana, např. při bránění nějakým infrastrukturním stavbám, zde je vůle a míra prosazování svého názoru (za silné podpory médií) značná.
Pokud jde o lenost informovat se, zde ta situace také není špatná. Existuje právo na informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Lidé jej spíše využívají jen když se jich to bezprostředně dotýká, pak zde vůbec nejsou líní (at' již se jedná o výstavbu něčeho nějak blízko k něčemu jinému, kamiony, hluk, atp.).
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
Někoho to prostě baví, to je svoboda. To, že si lidé nepřisouvají další informace a nezpracovávají je, nebo že je nezajímají zprávy nebo názory, to bych si netroufal zobecňovat.
Navíc, jak již bylo zmíněno výše, tam kde existuje něco, co se týká osobního zájmu občanů opak je pravdou. Vím to z vlastní zkušenosti, jak si lidé dovedou najít a zpracovat informace a to velmi profesionálně.
Lidé nemají zájem jenom o "stupidní" seriály. Pokud jde o zájem o politiku, pak průzkum veřejného mínění CVVM z února 2009 ukazuje následující:
zájem o politiku: velmi a spíše se zajímá
o politické dění v naší zemi 59%
o politiku obecně 46%
o politické dění ve světě 45%
o politické dění v EU 35%
Pokud se tedy přes polovina obyvatel zajímá o domácí politiku, tak zřejmě musí číst zprávy a názory, nebo je sledovat v TV nebo v rozhlase.
Celou touto proklamací se line zobecňování, známý to nástroj demagogů a bulvárních médií. Pokud by se formulace jenom trochu upřesnily, ihned by ztratily na naléhavosti. Např. pak by zněly třeba takto: cca x% [statistiku nemám] lidí má rádo stupidní seriály v TV, a cca 60% lidí se zajímá o politické dění v naší zemi. A každý pátý je v nějakém občanském nebo zájmovém sdružení [viz níže]. To nezní nijak děsivě.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Zajímavé, přesně toto dělá tato proklamace - sděluje jak hrozné panují poměry a autor zůstává prozíravě v anonymitě. Jsou dvě polohy pocitu z poměrů. První je mediální. Ten se skutečně vyžívá v negativech a je to přirozené, lépe se prodává. Druhou rovinou je realita. Pro její popis se stačí podívat do průzkumů veřejného mínění.
Např. CVVM (duben 2009):
a) Spokojenost s životem v místě bydliště
velmi spokojen 15%, spíše spokojen 54%, ani spokojen ani nespokojen 22%, spíše nespokojen 7% velmi nespokojen 1% neví 1%, takže téměř 70% spokojeno rozhodně a spíše, nespokojeno 9%.
Detailněji: pokud jde o infrastrukturní služby el., voda, kanalizace, dále svoz odpadu, sousedské vztahy, obchody [přes 76% rozhodně a spíše spokojeno], čistota ulic, životní prostředí, školy, zdravotní péče [přes 66% ..], možnost odpočinku, sport, bezpečnost doprava kultura [přes 57% ..]
Minimálně 70% lidí je spokojeno se svým životem v místě bydliště a nevyžívají se v "hrozných poměrech"
K tvrzení "sami neděláme nic" přikládám jednu statistiku:
Pokud jde o účast na společenských činnostech v místě bydliště (CVVM 2009)
sportovní organizace 27%
občanská (zájmová) sdružení 20%
nadace, charitativní organizace 9%
profesní sdružení 7%
obecní samospráva 7%
politické strany 4%
Je to málo nebo hodně? Pokud je každý pátý v občanském nebo zájmovém sdružení, každý zhruba desátý v nadaci, nebo charitativní organizaci, pak je to velmi slušné zapojení lidí do komunity. A každý třetí ve sportovní organizaci, to je pozoruhodné.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že „jsou stejně všichni stejní“ případně „tihle budou ještě horší“. Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu.
To je burcující sdělení, které říká, že málo bojujeme proti korupci a že pro to máme dělat víc. To, že korupce prodražuje investice, není nic nového. Důležité je jak konkrétně postupovat. To již vyžaduje jisté úsilí ve srovnání s prázdnými proklamacemi. Náš právní řád v tomto směru stále kultivujeme. Oproti západu máme zpoždění 40-ti let, díky jinému systému., který neznal podnikání, nebo svobodnou samosprávu atd.. Zákon o boji se špinavými penězi již existuje. Jedním z jeho důsledků je, že každá bankovní transakce přes 500 tis. Kč je registrována a v případě pochybností hlášena na analytický odbor ministerstva financí. Žádné transakce nad 15 tis EUR (cca 400 tis. Kč) nesmí být v hotovosti (až na výjimky dané zákonem). Existuje podrobný zákon o veřejných zakázkách. Existuje zákon o střetu zájmů. Dochází k výrazné elektronizaci některých úkonu veřejné moci a správních agend (např. datové schránky úřadů od. 1.11.09). Provedly se zákonné úpravy vedoucí ke zjednodušení, vetší transparentnosti a jednotnosti správních řízení, vláda má návrh věcného záměru úpravy tzv. legitimního lobbingu, spouští se (nebo již jsou spuštěny) elektronické registry informací související s veřejnými zakázkami, dražbami. Na základě novely zákona o obcích nemůžou obce ručit svým majetkem za závazky fyzických anebo právnických osob, jejichž nejsou zřizovatelem. Nedávno přijatý trestní zákoník dále zmenšuje prostor pro korupci, upravuje např. porušení povinnosti učinit prohlášení o majetku, zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, atp.
Vláda ODS také vytvořila zásadní novelu zákona o soudech a soudcích, která zavádí časově omezené mandáty pro předsedy soudů, zpřísňuje kárnou odpovědnost soudů a přenáší ji na smíšené senáty působící u Nejvyššího soudu. Významnou novinkou je i to, že v případě, že soudce spáchá přestupek, bude s ním vedeno správní řízení a ne kárné. Soudce je tedy nyní před zákonem na stejné úrovni jako ostatní občané. Vláda ODS také schválila založení Generální inspekce bezpečnostních sborů – nezávislé kontroly bezpečnostních sborů jako záruky spravedlivého vyšetřování i ochrany před korupcí. Tento návrh nebyl dosud současným ministrem vnitra realizován.
Existuje zvláštní policejní služba, zodpovědná za odhalování nejzávažnějších případů korupce - Služba pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti (SPOK) http://www.policie.cz/clanek/policie-ceske-republiky-utvar-odhalovani-korupce-a-financni-kriminality-sluzby-kriminalni-policie-a-vysetrovani-pcr-uokfk-skpv.aspx. Existuje program vlády pro boj proti s korupcí obsahující řadu legislativních návrhů http://www.mvcr.cz/boj-proti-korupci.aspx. Na řadě radnic v Praze jsou protikorupční výbory a linky, atd.
Je zapotřebí si dále uvědomit, že se rozměry korupce v myslích lidí rozrůstají i v důsledku vypjatých a někdy přehnaných zpráv o různých podezřeních, která se pak později často ukáží jako neprokázané. To, že není tolik odsouzených, kolik je mediálních obvinění, zřejmě vytváří u některých lidí napětí a vede k podobným pocitům, jako jsou v této proklamaci.
Pozn.: Mezinárodní studie poukazují na to, že podmínky pro korupci klesají tam, kde lidé mohou s větší mírou vlastním přičiněním spoluvytvářet svůj osud. Korupci nahrává kolektivismus, byrokratický systém, zákazy, příkazy a povolování.
Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.
Nejvíce ukrajuje z šancí našich dětí zadlužování státu vládou - a zde je zapotřebí rozlišovat, socialisté se na něm podílejí největší měrou. viz. http://www.skaloud.net/clanky/kam-az-mohou-vest-rozpoctove-schodky-21-9-2009/. Tuto výši lze dobře zmapovat, na rozdíl od spekulativních odhadů, kolik odnáší korupce.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat.
To, že se ustálily na politické scéně dvě velké strany, je naprosto obvyklé a fungující schéma v celém demokratickém světě. Vyjadřuje to realitu, kdy se hlavní linie při vytváření společenských kompromisů formuje na pravo-levém rozhraní. To ale neznamená, že se nemohou uplatnit i jiné strany a že bude kdokoliv muset volit jen jednu ze dvou. To je nesmysl. Možnost dostat se do sněmovny mají přece i minimální další dvě, nebo tři. Navíc, i kdyby tu byla dominantní jedna strana, v demokratickém režimu to není nikdy na věky.
Pokud jde o " přezírání voličů", dá se předpokládat, že zde existuje jistá část obyvatel, které jsou sympatické některé často trvale zmiňované mediální požadavky např. zrušení imunity, větší zastoupení žen v politice, apod., popř. rychlé řešení některých konkrétních kauz. Tyto požadavky se mohou zrealizovat až poté co se na jejich konkrétním způsobu řešení shodne většina. V současné době je řada návrhů zákonů řešících uvedené požadavky některými poslanci předkládána a to ať již z vlastního přesvědčení, nebo z populistických důvodů. Avšak i zákonodárství je řemeslo a je zapotřebí zajistit aby negativní důsledky nepřevýšily nějaký užitek. Nehledě na to, že řada z takovýchto požadavků jsou pseudoproblémy, např. výše uvedená imunita a podíl žen v politice.
Pokud jde o jiný typ "přezírání", např. kdy voliči jedné velké strany chtějí něco a voliči druhé velké strany chtějí opak, tak zde se jedná spíše o to, že síly k prosazení těchto zájmů jsou vyrovnané (a tak to v našem parlamentu již chodí téměř od jeho začátku) a nikoliv o přezírání - viz níže.
Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.
Nikoliv, technika vládnutí nevylučuje rychlý posun v jednom nebo druhém směru. Je to demokracie a vůle voličů, kdy rozložení jejich preferencí je v podstatě půl na půl. Asi by se autor nestačil divit, k jaké legislativní smršti by stávající (standardní) technika vládnutí vedla, pokud by měla nějaká strana majoritu v parlamentu. To, že je někdy obtížné dosáhnout nějakého posunu někam, pokud půlka voličů chce spíše "sociální jistoty" a druhá menší spíše "svobodu, příležitosti a nezadlužování se" a podle toho také volí, může být pro někoho deprimující, ale spravedlivější systém zahrnující zájmy maximálního počtu lidí neexistuje. Za této konstelace se musíme smířit s pracným a pomalým nacházením kompromisů jako kdekoliv jinde, kde jsou síly vyrovnané.
Pozn.: jaký byl podíl poslanců ve sněmovně podporujících vládu při jejím ustavení (z 200 křesel).
první vláda V. Klause 105
druhá vláda V. Klause 99
vláda M. Zemana (menšinová) 74
vláda V. Špidly 101
vláda S. Grosse 101
vláda J. Paroubka 101
vláda M. Topolánka (menšinová) 81
druhá vláda M. Topolánka 100
Pozn.: připomínám, že i Senát jistě zpomaluje posun směrem, který prosazuje ta či ona strana, je-li u moci. Pokud bychom jej zrušili (jako zlepšení techniky vládnutí), jistě by došlo k urychlení přijímání legislativy, ale po dalších volbách by s největší pravděpodobností nastal o to rychlejší posun jiným směrem. Zřejmě bychom oscilovali kolem stejného směřování jako nyní, pouze bychom vykazovali větší výchylky a zákony by byly zapleveleny více "pragmatickými" paragrafy.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou.
Střídavá vláda koalic obvykle s majoritou jedné z větších stran je fungující schéma v demokratickém světě (viz výše). Srovnávat stávající střídání koalic s monopolem jedné strany, která to měla dokonce i v ústavě, je hloupé a účelové.
I na komunální úrovni vznikají koalice podle volebních výsledků. Je-li možné uskutečnit koalici stran podobného ražení, uskuteční se. Poslední komunální volby byly v r. 2006. Na radnicích okresních měst byla situace následující 34 pravostředové koalice, 8 levicové, 28 velká koalice s účastí ČSSD a ODS, 7 koalice bez velkých stran. To odpovídalo rozložení sil v zastupitelstvech. Viz
http://www.cevro.cz/cs/cevrorevue/aktualni-cislo-on-line/2006/10-11/193757-vysledky-senatnich-komunalnich-voleb.html. To je prostě realita. Navíc na komunální úrovni bývají koalice širší, komunální problémy nejsou tak politicky vyhraněné. Malé strany se obvykle málo uplatní, protože mají v zastupitelstvech obvykle velmi málo členů a navíc také často zcela nepředvídatelných a to jim dále snižuje možnost jejich koaliční spolupráce. Občas se tedy uchylují k podobným proklamacím, aby si zdůvodnili svůj menší vliv.
Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální „fanoušky“, ochotné jim odpustit úplně cokoli.
Přestože se tato věta týká jiných nežli velkých stran, implicitně předpokládá, že velké strany mají většinu zaslepených a loajálních "fanoušků". To je ale nesmysl, podívejme se na fakta. Míra odpouštění, nebo neodpouštění se také dá kvantifikovat. Např. V posledních krajských a senátních volbách v r. 2008 došlo k přesunu voličů podle volby z r. 2006 následovně: ČSSD volilo jen 70% voličů, kteří je volili v r. 2006 (ČSSD si ale polepšila z kategorie nevoličů, prvovoličů a z jiných stran). Pokud jde o ODS, tu volilo jen 50% voličů, kteří je volili v r. 2006 (část nepřišla, část volila jiné strany). [zdroj: Z analýzy volebních výsledků, Media Tenor].
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.
To také není pravda, politickým stranám nemůže být jedno, zda je bude volit jen 50% resp. 70% voličů z předchozích voleb. Nezíská-li ale daná velká politická strana i s nějakou blízkou koalicí alespoň jednou za čas drobnou většinu ve sněmovně, nemůže efektivně plnit své předvolební záměry a řada voličů se od ní odklání. Někteří pak jsou na rozpacích i s pocitem, že jim nic nezbývá kromě buď ztráty hlasu daného neúspěšné malé straně, nebo než zvolit oranžovou či modrou košili. Tyto rozpaky nejsou na místě, dané strany se snaží svým voličům vyjít vstříc, ale kompromisy jsou obtížné a vedou k pomalým výsledkům. Např. ODS se podařilo zvýšit daňové paušály, ČSSD zase šrotovné.
Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit“, mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený“? Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
" Není koho volit" obvykle vyjadřují ti, kteří si neuvědomují, že se hlavní linie při vytváření společenských kompromisů formuje na pravo-levém rozhraní a že k tomu je politická nabídka dostačující. Někteří si ji možná i uvědomují, ale při stávající medializaci byť i virtuálních prohřešků politiků je obtížné nalézt "slušného politika" (z těch, kteří jsou mediálně známí) - a tedy i politickou stranu, kteří by stáli za to, aby byli "hodni" jejich hlasu". Možná, že kdyby si uvědomili, že v politických stranách je daleko více lidí, než těch pár z obrazovek, a ti také představují nějaké směřování, možná, že by nebyli tak na rozpacích.
Volit některou z větších stran, nebo případně dvě tři další, které mají šanci se do parlamentu dostat, není přeci vyhozený hlaa. Tyto stany pokrývají v podstatě široké spektrum možnosti směřování společnosti a mají dostatek slušných lidí. Proto, pokud chtějí ti nerozhodnutí věci nějak ovlivnit, je důležité si alespoň zvolit směr, kterým by podle nich společnost měla směřovat.
Pozn. 1: Jak bylo zmíněno výše je proklamace " nemám koho volit" odrazem toho, že ve vedení politických stran jsou někteří mediálně "profláknutí" politici a to některým občanům s volebním právem neumožňuje volit ani politickou stranu, která by jim jinak možná vyhovovala.
Zde je ale vhodné připomenout několik okolností,
- ti, kteří se dopustili morálního pochybení ať již reálného (např. J. Morava) nebo fiktivního (např. V. Doležal) odstupují, o trestných činech nemluvě.
- pokud by se politické strany rychle zbavovaly, každého politika, který se nějak vypracoval, kvalifikoval, získal podporu členské základny, a který se dostal pod palbou opozice pomocí neprokázaných a nevěrohodných informací, tak by z žádné strany nic nezbylo.
Pozn. 2: " nemám koho volit", protože přezírají voliče - viz výše
Pozn. 3: Možná, že mezi ty, kteří " nevědí koho volit" patří také ti, kteří chtějí rychlá, spravedlivá, dokonalá avšak neexistující řešení. Těm však není pomoci.
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké.
To je pravda. Ukazuje to již nyní např. nezanedbatelný korupční potenciál zelených, který spočívá v prosazování byrokratického systému zákazů, příkazů, žádostí a povolení a transferů peněz podle nejasných ekologických klíčů. Konkrétnější případ je výpalné 20 mil. Kč prostřednictvím "ekologického právního servisu" na "budování občanské společnosti" při vyjednávání s automobilkou Hyundai v Nošovicích.
Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.
To je citát, ty nikdy neuškodí. Až na to, že absolutní moc malé strany asi mít nebudou, takže je to taková rádoby chytrost, co míří vedle.
Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích.
Nyní již šance června 2010 nebo tak někdy. Slovo "změna" je velmi účinné, vždy ve volbách zabírá, jenom je zapotřebí také říci které změny chci prosadit a jakými prostředky, jinak je to plácání. Konkrétněji se vyjádřila iniciativa "Inventura demokracie", která požaduje regulaci lobbingu, nezávislost mediálních rad, zrušení imunity a přílepků. To je věcnější. K těmto požadavkům se vyjádřím na jiném místě. Výše uvedenou větu z proklamace lze také přeložit "volte malé strany, nedělám si o nich iluze, ale dáme tím alespoň průchod nespokojenosti, i kdybychom na to měli doplatit". To je legitimní, ale neprozíravé.
Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch.
Tato věta v podstatě říká "možná, že nám pravé, nebo levé směřování stran vyhovuje, ale strany by se měly obrodit, protože mají arogantní chování. Ke slušnosti je donutíme malým volebním ziskem". Je to alternativa k volbě malých stran.
Ano politici by se měli chovat slušně, ale těch "arogantních" politiků v pravém smyslu slova "arogance" (tj. drzost, domýšlivost a zpupnost) je maximálně co by na prstech jedné ruky spočítal. Ty "arogance", kdy někdo někoho urazí ve sněmovně, nebo zvedne prostředníček, nebo se oboří na neodbytného redaktora, tak ty naše směřování vůbec neovlivní, ani nás nepřipraví o nějaké prostředky, ani nám nezvýší plat, jsou to banality.
Možná, že autor má také na mysli pod "arogancí" i to, že politik nevyvodil důsledky (tj. neodstoupil) poté, co se dopustil nějakého morálního prohřešku, např. překročil rychlost s vozidlem na silnici, nebo si služebním letem zaletěl jinam, než bylo původně plánováno a dostatečně to nevysvětlil. To je jistě poněkud vážnější, protože tím ostatním dávají negativní příklad. Odhlédnu-li od toho, že odstoupení z funkce (což je jediné přijatelné řešení pro média za jakýkoliv prohřešek) je mnohdy neadekvátním požadavkem, je přirozenou sankcí snížení volebního zisku. To funguje již v současné době.
Je tedy normální, že se pocity voličů transformují do změn volebních preferencí a to i z důvodů prohřešků individuálních politiků. Nedomnívám se ale, že je to ale ten nejdůležitější problém, který by nás měl pálit. Daleko podstatnější než náprava některých "arogancí" politiků jsou potřebné reformy sociálního a důchodového systému, zamezení deficitů rozpočtů, konkurenceschopnost, energetická bezpečnost, průhledný výkon veřejné moci, míra regulací atp. To bude určovat, jak nákladně budeme v budoucnu žít my i naše děti a zda při první další živelné pohromě, nebo krizi (ať již finanční, energetické, ropné či jiné), nebo jen s postupem času, se budeme moci těšit nadále ze svého životního standardu.
Ještě poznámka pro ty, kteří si zakládají na hodnocení politiků z hlediska jejich přístupu k řešení našich pseudoproblémů (registrované partnerství, eutanazie, lidská práva, rasismus, zastoupení žen v politice, lobbing, poslanecká imunita, občasná neslušnost nebo "arogance" politiků atp.) .. následuje citace z článku Petra Fialy: Politika jaká nemá být (Revue politika 14.9.2009):
Souběžně s tím, jak politika přestává řešit problémy podle ideových konceptů (např. díky opakované rovnováze sil v parlamentu) začala se řídit neustále zjišťovaným údajným názorem veřejnosti. ... Takováto politika, v níž o všem stále rozhodujeme, nebo si to alespoň myslíme, jež je založena na slibech všeho pro všechny a je součástí velké reality show, v níž všichni hrajeme a současně hlasujeme o protagonistech. Ta začala postupně proměňovat i politiky ... Z téměř tří set členů českého parlamentu se na veřejnosti objevuje neustále stejných asi třicet tváří. ... Morální autoritou být nemusí (to je nudné), spořádaný osobní život není důležitý (herci ho také nemají), ale je důležité, aby nevlastnil nic, na co dobře nevidíme. Proto je stále více kontrolován a vymysleli jsme různé mechanismy k tomu, aby bylo vidět na jeho peníze (jsou to přece naše peníze) a byl neustále sledován ... Politici, které jsme si takto vytvořili, zařadili je do televizní show a učinili je součástí „zábavy", nás nakonec nebaví. Není to jen jejich chyba. Je to problém systému, který spoluvytváříme, a našeho nezájmu o skutečnou politiku.
/konec citace
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: „A proč jste s tím tehdy něco neudělali?“ Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.
To co má asi autor na mysli, jak je patrné z předchozích odstavců, je zřejmě následující: "nepůjdeme k volbám" nebo "budeme volit jiné nežli velké strany" a "tím se zasloužíme o obrodu politické scény a budeme mít čisté svědomí před našimi dětmi". Možná, že to pro ty, kteří se otázek dětí obávají, tak jednoduché nebude. Možná, že to jejich zvídavým dětem nebude stačit, když děti budou znát ty proklamace, ke kterým se jejich rodiče přihlašovali. Např. "Nechci chodit jenom jednou za čtyři roky k volbám, aby se něco změnilo". Možná že budou muset také pro tu svou zamýšlenou obrodu před svými dětmi i něco udělat.
Co je tedy mohou udělat užitečného? To obtížnější je např. vstoupit do nějaké strany a zkusit se spolupodílet na výběru důvěryhodných osob. To by bylo velmi odpovědné. Ale asi také moc pracné. Komunikovat po večerech, popř. o víkendech s desítkami osob, jen abychom se více poznali a mohli lépe vybírat ty důvěryhodné, nebo abychom zformulovali a podpořili nějaké programy a reformy. Umět si obhájit názor veřejně, nikoliv anonymně na diskusním fóru. Bez nároku na odměnu, nebo na funkci. To asi nebude vyhovovat každému příznivci takovýchto obav.
To jednodušší je pro začátek zkusit alespoň na jedno období práci na komunální úrovni. Např. v různých komisích, nebo výborech. Tam se členství ve straně ani nepředpokládá. Spíše ochota zabývat se věcmi veřejnými. Přestože se tam neprojednávají státoprávní otázky, byla by to nejlepší příprava na zodpovězení budoucí otázky "Co jsme s tím tehdy udělali?" (tedy pro ty, kteří se té otázky obávají).