Magistr Ruml, předseda Ekumenické rady církví, 20. června v pořadu Studio televize ČT 24 prohlásil, že církve jsou ochotny nechat přezkoumat znaleckým posudkem, zda není překračován 25. únor nebo dokonce Benešovy dekrety. Jsou-li k tomu církve ochotny, nevidím žádný důvod, proč bychom tak neměli učinit. A nejen, že na tuto námitku nikdo neodpovídá, to je samozřejmé, ale nikdo se tím nezabývá, i když samotné církve si tento problém uvědomují a jsou ochotny nechat toto přezkoumat. Samozřejmě bez jakékoli odezvy u zákonodárců.
Proč já vystupuji? Já už jsem svůj osobní názor na církev, církevní sňatek a víru řekl při druhém čtení. Já jsem se přihlásil a připravil si, bohužel písemně, jelikož jde o právní texty, vystoupení, protože jsem si přečetl před nějakými dny článek paní kolegyně Parkanové v Právu Cesta do pekel a Pandořina skříňka, ve které paní kolegyně tvrdí: "Proto tvrdím, že problém církevních restitucí ve skutečnosti není problémem právním. Ze všech těchto účelových právních posudků jako sláma z bot čouhá ideologická předpojatost, nechuť k církvím a k církvi katolické zvláště."
Na tu druhou část už jsem odpověděl, ale teď bych se chtěl zabývat otázkou právní a poukázat na některé argumenty pro to, že tento zákon má vážné problémy právní nejen z hlediska vnitřního práva, ale také práva mezinárodního evropského.
Ve smyslu původního zákona o soudních rehabilitacích a ve smyslu právních principů obecně platí, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno. Restituce mají znamenat návrat do původního stavu. Avšak v české realitě však tato obecně platná zásada je deformována skutečností, že celá řada subjektů, a to nikoliv nepodstatná část obyvatelstva, byla z tohoto očekávání již od samého počátku neodůvodněnými politickými rozhodnutími tohoto demokratického státu vyloučena. Přece nemůžeme popřít, že ze zásady - co bylo ukradeno se bude vracet - značná část lidí byla vyloučena a platí to jenom pro některé.
Proč tedy církvi bylo od počátku slibováno, že se s nimi stát vyrovná, ačkoliv vlastním občanům a jiným necírkevním subjektům toto stát odmítl. Na tuto otázku samozřejmě nikdo neodpovídal.
Dopusťme se zjednodušení, že církevní restituce jsou restitucí majetku římskokatolické církve. Nejen podle optiky je zahrnuto ostatním církvím do církevních restitucí ze strany římskokatolické církve krokem, kterým má dodat jejich nárokům legitimitu. Pro ostatní církve je to pak jediný zoufalý pokus dostat se ke svému bývalému majetku či spíše se jedná o jedinou možnost těchto církví, jak se zabezpečit do budoucna. Jejich spojenectví s římskokatolickou církví je spojenectvím z nutnosti, i když samozřejmě římskokatolická církev není jediná, které má být majetek vydán. Její převaha a převaha jejích zájmů na církevních restitucích je evidentní.
Pro to tvrzení je možno vycházet z vyčíslení náhrad stanovených v návrhu zákona, kde všem církvím dohromady má být vyplaceno 11,5 mld. korun a římskokatolické církvi 47 mld. Z hlediska právního je věc jednoduchá a z hlediska vnitrostátního světského práva je jakákoli církev právním subjektem na základě své registrace u příslušného orgánu státní správy, tedy Ministerstvem kultury. Z hlediska církevního práva však v České republice registrovaná církev spadá pod pravomoc římskokatolické církve, tedy Svatého stolce, zkráceným slovem Vatikán. Z tohoto hlediska na ni můžeme hledět jako na stát.
Fakt, že stát církevními restitucemi vstupuje do kontaktu se subjektem mezinárodního práva, nebyl dosud - aspoň pokud je mi známo - nikdy vážně zmiňován a ani se nad touto skutečností nikdo vážně nezamyslel. Přitom se jedná o moment, který je pro posouzení otázky církevních restitucí zcela zásadní. A staví římskokatolickou církev do zcela jiné pozice než k ostatním jiným subjektům. Tento fakt je však podle mého názoru důvodem, proč se opouští linie restitucí, to znamená vrácení toho, co bylo ukradeno, a toto vztahuje se jenom na církev. Ostatním občanům a ostatním subjektům to bylo odmítnuto.
Jestliže dojde k přijetí církevních restitucí,
zůstane zde z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva
problém selektivní spravedlnosti. A vyvstane zásadní rozpor na zvláštním
zacházení. Jestliže by totiž církvi restitucí, byť by nedošlo
k prolomení 25. února, byl vrácen majetek, je neospravedlnitelné, aby
všechny ostatní subjekty, kterým bylo politickým rozhodnutím, byť by se
muselo zdůvodnit z právního hlediska, zcela určitě nestačí, že církve
jsou hodné a že pečují o duši a že si to zaslouží.
Nedostatečnost této argumentace o hodných církvích občané podvědomě cítí, a proto se v poslední době i na této Sněmovně projevuje značné množství argumentů, které mají prokázat údajnou negativní úlohu církví v českých dějinách, tedy argumentů směřujících k limitaci odůvodnění tohoto rozdílného zacházení mezi církevními a necírkevními subjekty. Přitom není nutno se dohadovat o tom, jaká byla role církví v České republice. Je nepochybně složitá, ale jistě i kladná. Ale stačí připomenout, že žádný ze spolků, jimž bylo znárodněno, neměl ve svém statutu předmět činnosti nějaké rozvracečství nebo negativní činnost. Všechny chtěly postupovat negativně a chránit zájmy svých členů, ať se to týkalo pojišťovacích spolků, lidových družstev, podpory veřejných zájmů, spolku přátel žehu a všech dalších. Ale těmto lidem, těmto spolkům byla spravedlnost selektivně odmítnuta. Na ty neplatilo, že, co bylo ukradeno, se má vracet.
Rozdílné zacházení ve stejných případech je vnímáno jako zcela zásadní průlom do funkčnosti pilířů právního státu. Jak všechny evropské ústavní soudy, tak i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, vnímají takové zacházení velmi negativně, a tím pádem by státu mohly hrozit značné škody restituovaného majetku. Do této situace je možné zakomponovat dle mého názoru velmi nešťastné stanovisko Ústavního soudu, dle kterého této bohulibé instituci došla trpělivost a prohlásila, že když odmítá konat Parlament, musí konat soudy, a že tedy církvím bude vrácen jejich majetek na základě žalob. K tomuto značně spornému usnesení Ústavního soudu se pak druží neméně netaktické a netaktní prohlášení římskokatolické církve, že se bude svého majetku skutečně domáhat právní a soudní cestou.
Je tady ovšem třeba zdůraznit, že je třeba osvědčovat, jakým způsobem církev o majetek přišla, protože se jednalo o subjekty, které mohly mezi sebou volně prodávat, nabývat majetek, pozbývat ho, aniž by ten majetek musel být ukraden. Zdaleka není pravda, že všechno, o co církev přišla, bylo zabaveno komunistickým režimem. Lze připomenout třeba Dürerovu Růžencovou slavnost (?), která byla od státu koupena, od církve Řádu premonstrátů. Zcela mimořádně spornou otázkou je otázka finančních kompenzacích za dobu, kdy církev nemohla se svým majetkem nakládat. O žádném oprávněném očekávání nemůže být řeči, neboť žádný z dosavadních restituentů nejen, že nebyl kompenzován, ale naopak museli po faktickém vydání věci nést značné omezující ustanovení se svým právem. Některá tato omezení byla zakotvena přímo v zákonu o mimosoudních rehabilitacích, jmenovitě § 12, podle kterého oprávněná osoba dnem převzetí nemovitosti vstupuje do práv a závazků pronajímatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru převzaté nemovitosti.
Tady se opět velmi významně odlišují církevní subjekty od necírkevních subjektů. Za této právní situace požadavek kompenzace za léta minulá je z hlediska restitučních zákonů neoprávněným zvýhodněním církví a z titulu restitucí nejsou takto vznesené požadavky církví jakýmkoliv způsobem oprávněné. Právě v tomto aspektu se dle mého názoru jednoznačně projevuje speciální postavení církve a využití jejího postavení jako subjektu mezinárodního práva. Z čistě utilitárního hlediska pak přijetím restitučních zákonů i s úroky z prodlení se otevře další Pandořina skříňka, totiž otázka náhrady za ušlý zisk, ztracené obchodní příležitosti vůči dalším subjektům, což tento stát může přivést k bankrotu.
Za těchto okolností se domnívám, že existují vážné právní argumenty pro nepřijetí tohoto zákona, a proto podpořím všechny návrhy, které vedou k jeho změně nebo zániku. Děkuji. (Potlesk zleva.)
