V rozhovoru mluví o nestabilních vládách, přeběhlících, nezodpovědnosti politiků, stranické oligarchii či korupčním propojení exekutivy s podnikatelskou sférou.

Lékem na tyto problémy má být kromě jiného také hmotná odpovědnost soudců. Soudní moc nám u nás podle jeho slov údajně zvlčila. Když jsem v rozhovoru společně s redaktorem pátral, jak si tento a další své návrhy představuje v praxi, bylo to tak trochu jako „hledat jehlu v kupce sena“.

To je problém všech dnešních „reformátorů“. Dokáží hodiny mluvit o tom, co je v naší zemi špatně. Dokáží efektně jmenovat a následně pospojovat všechny možné politické, ekonomické a v případě pana Okamury soudní „aféry, kterými spolehlivě získají kladné body u veřejnosti. Dokáží udělat právní, politologické, historické či ekonomické „výlety“ do jiných zemí, kde to údajně funguje a kde bychom měli hledat inspiraci. Ve svých vyjádřeních se dokáží tisíckrát odvolávat na hlas a vůli lidu. Často také používají „konkrétní případy“, ve kterých ale jen účelově vytrhávají věci z kontextu a uplácávají je tak, aby se jim hodily do krámu. A tím to končí. Když jsou ale donuceni mluvit o detailech, stanou se z nich spíše tiskoví mluvčí, kteří musí něco říct, ale nesmí nic prozradit.

Mám trochu obavu, že pan Okamura vůbec netuší, na co ve svých postojích navazuje a co svými postoji může ve společnosti probudit. Z jeho slov přímo kape naštvanost a zároveň velké sebevědomí. To ale není dobrá kombinace. Ne pro zásadní reformy politického a soudního systému.