Co po včerejším jednání poslanecké sněmovny o důvěře vládě Jiřího Rusnoka dodat? Bez ohledu na všechny ty přemnohé kritické komentáře, analýzy, rady a porady ze strany renomovaných médií, tzv. celebrit a až hysterické výkřiky mnohých čelných představitelů různých politických stran je vítěz celého klání zřejmý. Je to pan prezident Zeman, jinak i Miloš I. – jak jej „den poté“ údajně nazval jakýsi zahraniční plátek. Po 3 letech vlády této trapně opakovaně slepované nespolehlivé pravicové koalice a jejím náhlém skonu ve stylu kombinace akčního filmu a slaďáku z pera Rosamunde Pilcherové se konečně blíží konec celého tohoto politického marasmu. Naše oranžové opakované pokusy vyslovit jí nedůvěru byly vždy, bohužel, předem odsouzeny k neúspěchu. Svým počtem a efektem již spíše než jako politická bitva vypadaly jako pouhý kolorit.
Politická scéna se dostala do situace, kdy důvěra veřejnosti ve vládu klesla pod směšných 10%. Těžko jí však toto příliš vytýkat ze sněmovních lavic, kdy důvěra v parlament samotný je kolem procent 18. I tuto skutečnost by si předáci parlamentních stran, včetně těch opozičních, měli připustit. Upřímně řečeno, přívržencem přímé prezidentské volby jsem se stal spíše z povinnosti, než z přesvědčení. A bylo mi neskutečně smutno z toho, jak zvláště druhé kolo společnost i rozdělilo. Nejen tu, mocně pak politiky. Asi však stále platí, že „něco špatného pro něco dobrého“.
Ne, nejsem kaprálem, který se po bitvě snaží stát generálem. I já, prostý oranžový pěšák, jsem vnímal jisté obavy z toho, že nový pan prezident poněkud rozštěpí ČSSD. A upřímně řečeno, svým způsobem se stalo. I mne rozhodnutí o novém premiérovi a jeho vládě zaskočilo. Opravdu to nevypadalo jako tradiční parlamentní postup. Ale bitvy, natož ty velké a se silným soupeřem, se nevyhrávají zrovna obvyklou zažitou válečnou strategií. Ostatně my oranžoví jsme se hned pustili v zajetých cestičkách byť do historicky prvního pokusu o rozpuštění sněmovny. S komunisty – přesto to nepovažuji za ostudu i ohrožení demokracie - a veverčáky. Nerad bych je urazil, ale ti, soudím, měli moc dobře spočítáno, že to stejně nevyjde. Ve vší úctě, spočítat si to jistě mohlo i naše vrchní velení. Ale i snaha se přece, tu a tam, počítá. Bohužel, jenom vítěz však bere vše.
Kdo však tuto klasickou naprosto čistou parlamentní a i ústavní cestu naprosto prokaučoval a zazdil, byla TOP 09. Ta strana, co tak halasně tohle vše sice očividně planě vykřikuje, ale vidina dalšího skoro roku u moci byla pro ní daleko silnějším lákadlem. Bez ohledu na to, s jak úděsnými koaličními partnery. Pak si však položme otázku, zda jen vrána k vráně nesedá? Ne, není to vůči nim tvrdé. Právě oni z nás velmi často dělají pseudobolševiky, máme-li zrovna spolu s komunisty na jistý závažný problém společný názor a naše hlasování je shodné. Nicméně my s nimi nikdy v koalici nebyli, nejsme a ani zřejmě nebudeme. Navíc je to vše o to více překvapivé, že skutečný topácký šéf pan Kalousek je bezpochyby skvělý stratég a vždy byl minimálně o 2 tahy dopředu před všemi svými soupeři. Včetně, přiznejme si to, nás „socanů“. K rozpuštění sněmovny se připojil naprosto pozdě. Toto gesto je čistě vynucené, nikoliv chtěné. Oni nejsou, byť tak nyní vystupují, iniciátory. Jenom se snaží urvat poslední místa v záchranných člunech potápějícího se politického Titanicu.
Jeden politolog dnes až po bitvě napsal: „Mezi poraženými jsou prakticky všichni zúčastnění politici, protože se ukázalo, že sněmovna je ještě nepřehlednější než obvykle, že už neplatí žádná pravidla, podané sliby a že napětí a rozpad vzájemné úcty a respektu k politickému řemeslu je pryč.“ S těmi slovy lze částečně souhlasit. Až sem to dopracovala česká politika. Ve vší úctě – nikoliv od doby byť tolik kritizované Opoziční smlouvy. Přes negativa, která přinesla. Ona ostatně ani éra Vladimíra Špidly nebyla zcela ideální. Zde dokonce i náš současný panovník chybu udělal. Chybovat je prostě lidské. Ale panem politologem naznačený skutečný marasmus začal v době obhroublých soubojů pana Topolánka s panem Paroubkem a některých jejich zbrojnošů. Skutečně bylo na čase s tím něco udělat. Zájmy země zcela ustoupily politikaření, žvanění, intrikám a korupci. Křivdil bych svému vedení, zvláště po 3 letech strávených v parlamentních nepohodlných škamnách, že snaha nebyla. Aktivit a slov sice plno, konkrétní výsledek žádný.
Nyní jsme konečně zvítězili. Ne, nejsem neskromný. A již vůbec ne namyšlený. Ať si ti výše jmenovaní „moudří“ komentátoři budou říkat, co chtějí. Jistě, ČSSD si po jmenování vlády pana premiéra Rusnoka prodělala jistý „vnitřní vývoj“. Ano, zvítězila nakonec „proprezidentská“ část a udělali jsme ostrý obrat o 180 stupňů. To však snad je a zvláště pak v demokratické straně normální. A je moc dobře, že i v tomto bodě všichni naši poslanci nakonec vystupovali jako jeden muž, jedna žena. Jedině díky tomu včerejší boj dopadl tak, jak dopadl. Až překvapivě skvěle. Slib poslance nám ukládá hájit zájmy lidu České republiky. A většina si přála dát důvěru vládě pana Rusnoka. Stalo se, byť to nevyšlo. Ale ještě daleko více lidí si přálo předčasné volby. Zleva i zprava. Nu a jedině díky tomu prvnímu konečně budou.
Co tedy říci na závěr? Soudím, že ničeho netřeba. Jenom mi v té poslední kapitole Poslaneckého deníku dovolte položit možná jednu sice trochu palčivou otázku mířenou do vlastních řad. Pochopitelně ani ony nejsou zcela ideální. Jak by vše dopadlo, kdyby uvnitř ČSSD zvítězil názor pana předsedy a jeho křídla či spíše křidýlka? Za podpory zkušeného pana místopředsedy Zaorálka, pana expředsedy a nyní stínového ministra Špidly, pana senátora Dientsbiera aj.? Přitom tento nakonec velmi menšinový názor měl velice podpůrné komentáře v denním tisku. A to i vysloveně pravicovém! Mně osobně to pomohlo. Byť naopak. Jako „velmi vážné varování“! Naštěstí zvítězil názor opačný. Sluší se za to panu 1. místopředsedovi Haškovi poděkovat. On přece jenom hejtman má k lidem a konkrétní práci pro ně blíž. Rozdílný názor vrchního velení na zásadní problém ale přece není žádná ostuda. Ani hned nějaký pouhý boj o posty. Kapitán Titaniku - a hlavně pak osádka celé lodi – měl bezesporu smůlu, že jeho první důstojník si nedovolil ani zkusit změnit jím určený směr obrovské lodi. To my jsme nakonec dopadli podstatně lépe. Takto se prostě hned stalo realitou to, po čem jsme s našimi příznivci dlouhá léta snili. Takto jsme i my zvítězili. Proher už bylo mnoho. Vliv pana prezidenta na ČSSD, jak slyšíme zděšené varovné hlasy, tak bezesporu stoupne. Konečně však někdo rozehrál tu naši partii skvěle. Pak je to i trochu logické. Jsem rád, že jsem se vůbec něčeho podobného dočkal. 3 roky jsem si připadal úplně zbytečný. Proto jsem občas používal termín „pouhý podposlanec“. I kdybych již nikdy do poslanecké lavice nezasedl, tak alespoň tohle za to stálo.
Byl to totiž šach mat druhým tahem.
Praha, 8.8.2013
Jiří Koskuba
