V době komunikačního minima to byl pro zaměstnance přínos, pro zaměstnavatele práce navíc.

Z dobrovolnosti se stala zákonná a zaměstnavatele zatěžující povinnost.

 Narodily se pojmy zaměstnavatel a zaměstnanec. Pojem závislá činnost je fenomén současnosti, který začíná likvidovat ekonomiku.

 Opatrovnický archaismus, v současné době bleskové komunikace s kýmkoliv a kdykoliv na celé planetě, zůstává v České republice pečlivě chráněn.

 Lidé v pozicích zaměstnanců si dovolují uzavírat bez vědomí zaměstnavatelů osobní i majetková pojištění, uzavírají leasingové, nájemní a komunikační smlouvy (telefon, internet, facebook, twitter...) a nepotřebují vodit za ručičku.

Přesto se o těchto lidech pochybuje!

Zákon předpokládá jejich neschopnost samostatně si sjednat a zaplatit zdravotní, důchodové či sociální pojištění. Pro takové úkony zřejmě nemají lidé v pracovním dostatečnou inteligenci!

 „Závisláci“ čekají (a současně vyžadují) až jim někdo práci vymyslí, dá nářadí, prostory a pokyny (vše na jeho náklady). K tomu samozřejmě i zaplacení prvních dvou týdnů (zatím s výjimkou prvních tří dnů) nemoci a k tomu nejméně měsíc dovolené.

„Závisláci“ se nemusí o nic starat, zaměstnavatel za ně zaplatí pojištění, odvody i daně.

„Závisláci“ jsou zákoníkem práce vedeni k tomu, že smějí téměř vše, včetně využívání pracovní doby k úplně jiným věcem, než za co dostávají peníze. A zaměstnavatel? Je obětí svých pijavic!

 „Závisláci“ čekají od státu, že jim zajistí zaměstnání nebo podporu v nezaměstnanosti. Stát proto ždímá lidi, kteří ještě mají odvahu podnikat. Postupně se však tito kaskadéři stávají úpadci a končí jako bezdomovci. Zvyšuje se nezaměstnanost, zvyšují se dávky pro nezaměstnané, zvyšují se úřednické platy, zvyšuje se zadlužení státu.

 Pracujícím bez pracovní smlouvy v kapse hrozí vysoké pokuty, a těm, kdo práci objednali mnohdy i likvidace. Přesto kvete černá i šedá ekonomika.

 Stát přichází o obrovské částky na daních, obrovské částky vyplácí na podporách a dalších programech pro nezaměstnané, evidované na úřadech práce. Ti si však vesele melouchaří a smějí se těm, kteří na ně vydělávají.

 Je zcela jednoduché postavit všechny osoby do rovného postavení. Jak? Dát lidem stejná osobní práva i osobní odpovědnost. Nechť si každý zaplatí to, co se jeho osoby týká a své závazky plní s plnou odpovědností. Není ale možné, aby odpovědnost skupiny (party jedinců) osob, která si říká právnická osoba měla jinou odpovědnost, než ostatní jedinci. Velké firmy nemusí být právnické osoby, mnoho jedinců takové firmy má jako fyzická osoba – OSVČ.

 A pracovní vztahy? Každý sám za sebe, samostatná svobodná „obchodní ujednání“ o prodeji a nákupu práce. Stejně jako u jiných typů obchodních vztahů.

 Obchod je základem všech vztahů! Vždy se řeší „co za co“.  V manželství, politice, podnikání...

Vztahy každého jedince ve společnosti řeší „osobnostní ekonomika“ (www.privatismus.eu).

 Jde to jinde ve světě, proč to nejde v ČR ??