doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.

  • KSČM
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,84. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

29.04.2015 13:27:44

O vás běží, vy dnešní, vy příští

O vás běží, vy dnešní, vy příští

Ne, mládí není nikdy dost připraveno na pasti života a nechápe, že zejména ty černé blesky vůbec nežertují.

 Patřím k těm, kdo od dětství obdivují rozmanitý a divukrásný svět přírody. Kolik pozoruhodných živých tvorů a rostlin, kolik barev, vůní a zvuků v sobě skrývá!
Připouštím ovšem, že teprve poté, co mne zasáhla slova jistého Richarda Máchy, objevuji a prožívám tuto krásu a život vůbec mnohem intenzivněji.
Richard Mácha se narodil 6. září 1913 v Klenčí pod Čerchovem, ale mládí prožil v Mikulově, tedy v blízkosti Pavlovských vrchů. V Mikulově poznal i Stanislava Živného, který se mu stal věrným kamarádem od dětských let. Spojovala je nejen láska k přírodě, ke sportu a turistice, ale i zájem o levicové myšlenky. Většina komunistické a sociálně demokratické mládeže v Mikulově byla německé národnosti, ale vcelku ochotně přijali mezi sebe i dva nerozlučné přátele české národnosti.
Levicové smýšlení neopustilo Richarda Máchu ani při studiu právnické fakulty v Brně, kde se pak od roku 1939 ubytoval v Plotní ulici. Byl zaměstnán v pojišťovně naproti brněnského nádraží v právním oddělení.
„Já pocházím z chudých poměrů a mám jasné třídní uvědomění,“ napsal o tom Mácha v motáku ze dne 28. ledna 1944, „moje místo bylo a je po boku nemajetných pracujících. Když jsem se stal doktorem, mnozí si mysleli, že tím zapadnu do horních deseti tisíc. A podle toho se mnou jednali. Docházelo tím k nedorozumění. K těm horním jsem nechtěl a ti druzí mi zprvu nedůvěřovali, až později mi porozuměli a pak mne teprve práce těšila.“
15. březen 1939 byl signálem ke zvýšení činnosti ilegálního vedení Komunistické strany Československa v Brně, v jehož čele stál již zmíněný Stanislav Živný. Jeho úspěšná ilegální činnost se opírala o pochopení a nezištnou pomoc desítek spolehlivých vlastenců. Mezi ně patřil i Živného spolužák a nejlepší přítel z klukovských let JUDr. Richard Mácha. Ten byl zatčen již v říjnu 1939, ale po týdnu jej gestapo propustilo, protože nemělo důkazy o jeho protifašistické činnosti.
O téměř tři roky později, 25. září 1942 byl však zatčen znovu. A 18. června 1943 jej odsoudila II. komora zvláštního soudu při německém zemském soudu v Brně k trestu smrti. Dne 19. června téhož roku odvezli pak nacisté Richarda Máchu do Prahy na Pankrác, kde byl umístěn na oddělení smrti IIa v cele číslo 41.
Richard Mácha se stal brzy ústřední postavou pankrácké sekyrárny. Bylo mu necelých třicet let, ale dokázal formovat v lidech uvědomění a optimismus. O jeho inteligenci a charakteru vypovídají i mnohé motáky.
„Jednoho krásného dne nás ráno zavolají a ve čtyři hodiny odpoledne bum a je to. To bum máme hned naproti přes chodbu,“ napsal Mácha 3. července 1943, „už jsem tu mnohý z těch slavných dnů zažil. To je trochu neveselé i pro nás chlapy, ale člověk si zvykne na všechno. Než o tom jsem nechtěl psát, o tom se dočtete až po válce z románů, škoda že je nebudu moci sám psát, látky bych už měl dost…“
„Víš, Liduško,“ napsal Mácha manželce dne 26. července 1943, „když už člověk stojí tak na prahu smrti, dívá se docela jinak na život a je zajímavé, jak se různí lidé s touto skutečností vyrovnávají. Někteří se té sekyry bojí, jiní to berou klidně… Věřila bys tomu, že někdo před smrtí může ještě lpět na majetku, na něčem tak pomíjivém?“
„Zatím žiji,“ cituji Máchovu škrabku manželce ze dne 8. srpna 1943, „a dokud budu žít, není důvodu pro předčasné truchlení ani u mne, ani u Tebe. Vidím vše raději lepší než horší a i v nejšerednější tmě hledám paprsky světla… Kdykoliv jde o mne samotného, vždycky si uvědomím, že je tisíce lidí se stejným i horším osudem… Mám-li zemřít, vzpomenu si na své univerzitní profesory, kteří zemřeli loni ve stanném právu, a na všechny ostatní a vidím, že můj osud je jen částí osudu národa a lidstva. Proto jsem klidný, jen vzpomínka na Tebe a na Vás mě rozesmutní, neboť si dovedu představit ten smutek, který bys pocítila, kdybych se nevrátil… V tom případě by to muselo přebolet. Vzpomeň na Lidice!“.
„Jsem tu za stejnou věc jako Vy,“ napsal Mácha ženám z cely číslo 38, „také jsem pomáhal kamarádovi – komunistovi, je rovněž odsouzen na smrt, žije-li totiž ještě… Teď čekáme všichni na nepěknou věc, ale když člověk ví, že nic zlého neudělal, za co by se musel sám před sebou stydět, dívá se i do tak smutné budoucnosti klidně… Tak jen hlavy vzhůru a ještě doufat!“
„Byla jsem celý život duševně činná,“ napsala 5. října 1943 Vídeňačka Marianne Goltzová, „a pokouším se i zde nežít úplně jako zvíře… Potom zde «miluji» mladého doktora a on mne. Neznáme se, viděli jsme se jen jednou, ale on potřebuje mou obrazotvornost a já jeho, abychom ty příšerné dny přežili. Přikládám Vám několik těch dopisů, které si spolu denně vyměňujeme. V něm ztratí český národ velmi mnoho…“
„Stovky mladých životů padají denně za oběť šílené myšlence,“ píše 18. října 1943 Richard Mácha, „jejíž konečný osud je již dnes zřejmý. A přece svou setrvačností bije slepě kolem sebe a způsobuje škody nenahraditelné. Tak bych mnohdy v zoufalství zakřičel své Zastavte!, když počítám těch sedm vteřin, jež dělí bouchnutí dveří od temného zadunění sekery. Sevřenou pěst si člověk vrazí do úst a necítí, jak se mu zuby zatínají do kůže…“
O týden později píše Mácha manželce: „Cítím svou duševní převahu nad ubohostí jejich bláznivé myšlenky, vím, že já a můj svět podrží pravdu, vývoj půjde tak, jak jsem to očekával, dnes už je to zřejmé, vláda tmy ustupuje… Zabijte si ještě jednoho nebo sto lidí, nic vám to nepomůže, pravda zvítězí…“
Za zmínku stojí i Richardova škrabka ze dne 14. listopadu 1943: „Nikdy jsem snad neměl tak jasné a čisté myšlenky, jako zde, uprostřed všeho toho smutného i strašného. Chápu jasně člověka, jeho život, jeho touhy i vášně, jsem jako by nad životem. Kdyby se jen podívali ven na oblohu, tak jak jsem se na ni podíval dnes ráno já, a viděli svět tak, jak jsem ho já viděl, v tom okamžiku by bylo po válce. Modrá obloha s hradbou malebných skupin mraků, se všemi odstíny jemných barev, co krásy je na světě zadarmo pro všechny, a přece lidé sahají po zbraních, vraždí se navzájem a mění si ten nádherný svět v peklo.“
Kritický přístup zaujal Mácha i k předválečnému Československu: „Dnes jsou ty chybné poměry naší bývalé republiky dokonale vymazány a rodí se nová budoucí vrstva těch, kteří takřka nemají ani život, kteří nemohou nic ztratit, protože již vše ztratili, ale kteří do smrti nezapomenou, co bylo toho příčinou, a až ti začnou, až my začneme budovat, to už si nenecháme foukat do kaše pro nerušené blaho několika sobců, bezohledných sobců, jimž bída a utrpení statisíců byly lhostejnou samozřejmostí. Netoužím po slávě ani po zisku,“ pokračuje Mácha v citované škrabce ze dne 28. ledna 1944, „ale můj Mirek nesmí ve svém životě poznat krize, nezaměstnanost, bídu, hlad, koncentráky, sekeru. A kdybych přitom padl kulkou zezadu, i to je lehce možné, nu pak vím, zač umírám.“
V jedné ze svých škrabek píše Richard Mácha, že kdyby si mohl vybrat způsob popravy, pak by jistě volil smrt zastřelením pod širou oblohou. Toto přání se mu nesplnilo. Z přípravné cely byl 6. dubna 1944 odveden do popravčí místnosti. Tam seděl mimo jiné i zapisovatel. Poslední slova dr. Máchy: „ Pane státní zástupce, se mnou to již nevyhrajete.“ Za Richardem se rozhrnula opona a dva katovi pomocníci jej uchopili za vzadu spoutané ruce. Kat mu pak položil zezadu ruku přes obličej, zakryl mu oči a následovalo několik rychlých kroků do druhé místnosti. Tam porazili doktora Máchu na lavici a gilotina byla spuštěna. Hlava přesahovala přes okraj lavice, čelo podepíral kožený pásek a krk sevřel „španělský límec“. Následoval dopad nože. Celý akt trval přes minutu. Zapisovatel zapsal přesný čas – 16 hodin 22 minut. Mrtvolu odnesli katovi pacholci na nosítkách do třetí místnosti, kde nebožtík dokrvácel.
Ne, mládí není nikdy dost připraveno na pasti života a nechápe, že zejména ty černé blesky vůbec nežertují. Richardu Máchovi však zavelel osud, rozhalil hruď a někde na konci viděl zářit na stéble naděje kapičku rosy vítězství. Pro syna Miroslava, pro nás dnešní i pro ty příští.


Publikováno v deníku Haló noviny 27. dubna 2015

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama