Nejen přítomnost nám ukazuje, že sociální stát je k zániku odsouzenou historickou anomálií. Čím později však k tomuto nezvratnému kroku dojde, tím déle se bude natahovat jeho bezvýchodné léčení. Sociální politika, jež rozděluje reálně neexistující statky, je logicky rozporná již od své primární premisy a pokusy vydávat ji za humánní solidaritu jsou nesmyslné a lživé. Vždyť kde není odkud brát, tam není z čeho dávat.

 

Ale závazky se aspoň zdánlivě plnit musí, jinak by hlasy do uren nenapadaly. Ta tímto účelem existují dva populární recepty na látání sociálních děr, způsobených populistickými sliby, a zvýšení objemu finančních prostředků určených k redistribuci v okamžiku, kdy likvidní kapitál dochází: zvednout daně nebo si půjčit. První varianta je nepopulární, hlasy nepřináší a brzdí ekonomický růst. Druhá naproti tomu vypadá panensky nevinně. Peníze jsou k dispozici okamžitě a splatné v daleké budoucnosti. A politik myslí především přítomností, funkčním obdobím a nejbližšími volbami. Úspěšní dlouhodobí vizionáři se v praktické politice příliš nevyskytují. V okamžiku splatnosti už navíc původci dluhů v odpovědných funkcích obvykle nesedí. A tak se vesele půjčuje. I proto v tomto roce vládní závazky zemí eurozóny pravděpodobně dosáhnou devadesáti procent jejich ročního HDP.

 

Jenomže kde je vysoká poptávka a nízká nabídka, tam se zvyšují ceny. A tak i úroky budou růst. Za předpokladu, že zemím někdo půjčí. Neboť hledá-li půjčku jedna, zřejmě ji dostane. Hledá-li ji desítka, šance, že se na jednu nedostane, se rapidně zvyšuje. Pak nastává krach, neboť z nových půjček se dnes už obvykle platí úroky plynoucí z půjček minulých. A insolvence a neschopnost dostát svým závazkům vede ke státním bankrotům. Těch jsme za uplynulé desetiletí viděli až příliš.

 

Ale i když bankrot nepřijde, dluh nemizí. Jistě, lze se jej zbavit inflací, znehodnocením měny, ale důsledky takové politiky, zejména je-li příliš radikální, jsou alarmující.

Za chyby socialisticky vedeného státu tak budou platit ti, co přijdou po nás. Ti nenarození. Pokud přijdou, protože porodnost klesá. A za půl století má podle demografického vývoje připadat na jednoho občana v produktivním věku trojice důchodců. Těžko si představit, jak tento systém udržet. Nelze, penzijní systém v každé zemi pomalu ale jistě krachuje. Jeho smrt však byla jistá už v okamžiku jeho narození, když jej jako výsadu prominentních zaměstnaneckých pozic zavedl Bismarck. Ani on však zřejmě netušil, že přijde doba, kdy si ji budou nárokovat všichni.

 

A tak lze pouze vzkázat současným důchodcům, stěžujícím si na nízké penze: „Buďte rádi za ty, co máte. Až my budeme v důchodu, žádné peníze na důchody již nebudou."

 

Díky socialistické politické filosofii, jež nám v posledním století zhoubně vládne.

 

Tomáš Váňa je členem Strany svobodných občanů