Čili takové falešné a prázdné bis písničky „Svatý Václave…“, kterou pamětihodně pěl, když ho ostře kritizovali dva funkcionáři Evropského parlamentu. Hystericky tehdy burcoval proti napadání českého státu… V politických luzích a hájích se jinak převalují zvěsti, že vyreklamovaných zločinců mělo být relativně málo. Chycená slina však přilila inkoustu pro kamarády kamarádů a známé známých, až soudci přerušili dovolené, aby vůbec stihli předsedou vlády a prezidentem nařízenou práci.

Slovenský tisk pak tyto události užitečně srovnává s amnestií Vladimíra Mečiara z roku 1998. Nacionalistickou, protizápadní kartou hrající a dlouho polobožský autoritář jí zahlazoval stopy svého „železného kancléřství“ na nově navezeném „písečku“. Čerstvě vytvořené geopolitické periferii. Dopad Klausovy amnestie je do té míry drtivý, že zasáhl i myšlení krajanů, kteří předtím doslova desítky let nechápali, odkud a čí péčí vzalo počátek systematické tunelování republiky nebo glorifikování neúcty k právu.

Nejen tito „ideální voliči“ by si měli důkladně uvědomit – aby na to nikdy nezapomněli – podstatu Klausova dějinného vystoupení. Především jeho nevybíravé nástroje, včetně čilého porušování ústavnosti. Jen za prezidentské etapy (boje se „soudcokracií“) vyprodukoval hned pár vyvedených kousků. Úmyslně nedoplňoval Ústavní soud ČR. Nejmenoval desítky řádně navržených soudních čekatelů. Šikanoval vysloveně kvalitního uchazeče o talár, jenž odvozenou při s Hradem vyhrál u městského i Nejvyššího správního soudu. No jak jinak: bez efektu!