Premiér Nečas: I když vztahy v koalici nejsou idylické, daří se nám

Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, když jsme se na tomto místě sešli při podobné příležitosti hlasování o důvěře vlády v dubnu loňského roku, tak jsem tady řekl, že teprve čas ukáže, zda se jedná o vážně míněný pokus nebo spíš o jakýsi politický seriál, který jsme zažívali i v minulém volebním období.

Dnes se ukazuje, že se jedná o seriál. Já jsem nikdy nezpochybňoval legitimní právo opozice, vyvolat hlasování o nedůvěře, nicméně i dnes je vidět, že ani dnes opozice nemyslí tento krok politicky vážně. Spíše jde o snahu se zviditelnit a zvýšit společenské napětí.

Když opozice vyvolala hlasování o nedůvěře vládě před 11 měsíci, byla politická situace, to přiznávám, uvnitř koalice dramatičtější než dnes. Přesto od té doby koalice mnohokrát prokázala svoji soudržnost, což bylo nesmírně důležité pro pokračování našich reforem. Koalice přesto, že její spolupráce není idylická a ostatně žádná koaliční spolupráce nikdy idylická nebude, obávám se, že ani v naší zemi, ani v zahraničí nenajdeme pozitivní případ idylické koalice, tak jsme dokázali vždy najít vnitřní energii a sílu a prosadili jsme celou řadu důležitých kroků, na které scházela síla v minulosti.

Daří se nám prosazovat programové prohlášení vlády, z programu jsem zrealizovali téměř již 50 %. Základní části většiny reforem jsou dnes již schváleny. I díky tomu umožňují relativně dobré proplouvání naší země složitým ekonomickým obdobím v porovnání s řadou některých jiných evropských zemí.

Ano, říkám naprosto otevřeně, že na koaliční vládnutí není často hezký pohled a někdy zbytečně pokoušíme trpělivost svých voličů. Jako bychom občas nebrali na vědomí, že voliči rozdali karty tak, že od poloviny 90. let tady poprvé vládne výrazná vládní většina po dlouhém období menšinových křehkých a nestabilních vlád. Tady máme každý z nás svůj díl odpovědnosti a ani já se ho jako předseda vlády nezříkám.

Na druhou stranu jsem přesvědčený, že právě proto, že máme silný mandát, nakonec zvítězí profesionalita a především odpovědnost a přes všechny problémy dokážeme najít společnou řeč.

Před rokem a půl jsme schválili první variantu rozpočtu. Od té doby jsme korigovali nebo schválili tři reformní úsporné rozpočty, znamenající mj. i výrazné zvýšení výdajů státního rozpočtu. Dnes v této rozpočtové trajektorii pokračujeme i za tu cenu, že neprovádíme zrovna populární kroky a že nám veřejnost za mnohé z nich netleská. Nejsou však projevem nějaké asociálnosti, ale snahy o eliminaci budoucích mnohem větších potenciálních problémů v případě, kdybychom neudělali nic, zkrátka kdyby se dnes neprováděly reformy, kdybychom dnes nespořili, za několik let by ty kroky musely být podstatně dramatičtější a také tvrdší.

Co se také dramaticky mění, je samozřejmě situace i kolem nás, především v Eurozóně. Nikdo dnes neví, v jaké podobě bude Eurozóna existovat za několik let. Zotavení především evropské ekonomiky došel bohužel dech. Eurozóna, se kterou jsme velmi silně ekonomicky provázáni, má v roce 2012 podle odhadů zpomalit růst na 0,2 %.

Česká republika není izolovaným ostrůvkem v rozbouřeném moři a vývoj v Eurozóně se nutně musí na naší ekonomice projevit. Pokud chce vláda v letech 2012 až 2014 snížit schodky o 150 miliard korun, není to z nějakého našeho plezíru nebo z toho, že nemáme tzv. co dělat. Reagujeme tak na celoevropský vývoj, který vyžaduje pružnou a operativní adaptaci na nové podmínky.

Samozřejmě že nejdříve musíme hledat úspory na vládní úrovni, tedy na provozních a mzdových výdajích státu. Na slučování státních agend a rušení nadbytečných úřadů, na levnějších veřejných zakázkách. Musíme také narovnat čerpání z evropských fondů, přestože se potýkáme s mimořádně neefektivním, komplikovaným a v minulosti špatně nastaveným systémem operačních programů.

Další prostředky samozřejmě ušetříme tím, že budeme důsledně implementovat do života novou verzi zákona o veřejných zakázkách, např. plošným uplatňováním elektronických aukcí, kde se jednoznačně ukázalo v celé řadě úřadů a v celé řadě resortů, že to skutečně vede k úsporám nejenom o procenta, ale v některých případech až o desítky procent.

Všechny evropské země, Českou republiku nevyjímaje, jsou přitom nuceny přijímat nepopulární změny na straně výdajů i na straně příjmů, a to musím říci bez ohledu na to, zda v nich vládnou levicové nebo pravicové vlády. A mimochodem, ta opatření se od sebe příliš neliší. V této chvíli se nemusíme obávat dramatických propadů ekonomiky jako v roce 2009, což je relativně příznivá zpráva, nicméně je zde riziko dlouhodobější stagnace nebo dokonce ekonomického poklesu.

Na druhou stranu si ale nemůžeme namlouvat, že existují jednoduché recepty, jak dosahovat trvalého hospodářského růstu, přestože vláda pod mým vedením hodlá uplatňovat i prorůstovou agendu.

Skončilo zkrátka období žití nad poměry v celé Evropě. Celá Evropa procitá ze snu o ničím neohrožené prosperitě do tvrdé reality. V řadě zemí dochází ke snižování sociálních dávek, důchodů a platů ve veřejné sféře.

Mění se důchodové systémy, prodlužuje se věk odchodu do důchodu. V řadě těchto zemí veřejnost protestuje, ale tamní vlády bez ohledu na to, zda jsou pravicové nebo levicové, nemají na vybranou. My se nechceme dostat do stejné situace, jako např. Španělsko nebo Řecko, kde nezaměstnanost přesahuje 20 % a u mladých lidí do 25 let dokonce více než 50 % nebo prakticky 50 %. Jsou to čísla, která jsou mimochodem zhruba trojnásobně vyšší než u nás. Tam jsou mladí lidé nejenom bez práce, ale i bez perspektivy.

My máme mimochodem osmou nejnižší nezaměstnanost mladých lidí do 25 let v celé Evropské unii. Naše nezaměstnanost je šestá nejnižší, náš veřejný dluh je sedmý nejnižší, náš rating je devátý nejlepší v rámci Evropské unie podle Standard and Poor´s. A také máme devátý nejnižší deficit veřejných financí v loňském roce.

Z relevantních zahraničních institucí, které nemají na politickém zápase v České republice žádný zájem, dostáváme potvrzení, že jdeme správnou cestou. V srpnu loňského roku došlo ke zvýšení ratingu České republiky agenturou Standard and Poor´s o 2 ratingové stupně. To v době, kdy od roku 2010 došlo v Evropě k 70 snížením ratingu a pouze ve 12 případech ke zvýšení ratingu. A pouze v případě České republiky a Estonska o 2 ratingové stupně. Konec konců na nedávné návštěvě v České republice generální tajemník Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD, pan Guria, upozornil, a cituji: "Všichni si toho všímají. Trhy jdou dolů a vaše hodnocení nahoru. I tyto vlivy se přinášejí a je třeba je brát v úvahu," uvedl.

V současné době je Česká republika pro finanční trhy důvěryhodnou zemí, což potvrzuje i nedávná zpráva agentury Moody´s, která pozitivně hodnotí záměr rozpočtových úspor v nejbližších letech. Bagatelizovat tyto signály nelze, ale mohou se změnit ze dne na den.

V těchto souvislostech opozice hraje nebezpečnou hru s důvěryhodností naší země. Právě důvěryhodnost či kredibilita je dnes důležitější než kdy jindy. Nesmíme dělat žádné úhybné manévry. Tady se ukazuje, kdo myslí slova o rozpočtově zodpovědné politice vážně.

Sociální demokracie verbálně podporuje smlouvu o fiskální odpovědnosti na evropské úrovni, která vyžaduje směřování k vyrovnaným rozpočtům. Svým voličům přitom zatajuje, že s přísnými fiskálními pravidly na evropské úrovni je její domácí program absolutně neslučitelný.

Na domácí půdě ovšem reformy torpéduje, obstruuje, vyvolává kvůli nim hlasování o nedůvěře vládě či neustále žaluje u Ústavního soudu. Hraje si s ohněm jako malé dítě, které sedí na sudu s prachem a škrtá sirkami. Neznalost opozici neomlouvá. Cena za tento hazard s deseti a půl miliony našich spoluobčanů je příliš vysoká. Co tato země opravdu nepotřebuje, co nepotřebují její obyvatelé, je politická nestabilita a změna reformního kurzu. Balancujeme jako provazochodci nad propastí a opozice v této chvíli chce přeseknout provaz.

Vůbec si nepřipouští, že na tom provaze chodí s námi a že tam s námi chodí deset a půl milionu obyvatel této země. Naší opozici je to jedno. Stačí málo, aby finanční trhy změnily svůj pohled na naši ekonomiku. (Výkřik z levé strany sálu: Fuj!) To by se projevilo prodražením dluhové služby, ztrátou dosud relativně vysokého kreditu České republiky v zahraničí a zvýšením tempa zadlužování především prostřednictvím dluhové služby.

Sklouznout do dramatické, nazvěme to diplomaticky eufemisticky jižní reality, tedy do reality státu, který v podstatě řízeně bankrotuje pod dohledem mezinárodních institucí, je snazší, než si mnozí uvědomují či si chtějí připustit.

Česká republika dnes patří mezi země s nejnižšími úroky desetiletých dluhopisů. Portugalsko je má téměř čtyřikrát dražší, Maďarsko a Irsko dva a půlkrát dražší, Polsko a Španělsko je mají dražší o 50 %. Jsme zhruba na úrovni Belgie. Jenom pro srovnání. Maďarsko má úroky 8,6 %, Irsko 8,2 %, Polsko 5,5 %, Španělsko 5,2 %, sousední Slovensko 5 %, Itálie 4,9 %, Česká republika 3,7 %, Belgie 3,3 %. Francie například 3 %.

Místo aby sociální demokracie v praxi prokázala své evropanství a podporovala v praxi principy v Evropě dnes vyžadované dluhové brzdy, stává se naopak společně s komunisty ve skutečnosti brzdou reforem a brzdou zvyšování zadlužování. (Hluk v levé straně sálu. Výkřik zleva: Ať žije Nečas! Potlesk. Předsedající vyzývá ke klidu.) To si nemůžeme dovolit a nesmíme strkat hlavu do písku před problémy, se kterými se dnes potýká celá vyspělá Evropa. Ať už jsou tam u moci vlády pravicové nebo levicové.

Sociální demokracie zná na současné problémy jeden jednoduchý recept. Masivně zvyšovat daně, zvyšovat sociální výdaje a zastavit reformy. Tento smrtící koktejl si naše země nemůže dovolit. Nemůžeme podvázat výkon podniků a neúměrně zvyšovat nezaměstnanost. Znovu připomínám, máme ji šestou nejnižší v rámci celé Evropské unie. V době sociální demokracie jsme byli až na patnáctém místě. To ukazuje, kdo to s nezaměstnaností umí a kdo ne.

V tomto kontextu bych se ještě vyjádřil k tomu, že opozice spolu s odbory viní vládu z tak zvaných asociálních reforem. Opakovaně uvedu několik skutečností vyvracejících podobné mýty.

Rodiny s dětmi u nás platí podle OECD, čili nikoli podle nějaké domácí instituce, nejnižší daně z příjmu v celé Evropské unii. Daňová reforma s daňovými bonusy a slevami byla mimořádně výhodná především pro nízkopříjmové rodiny s dětmi. Jejich příjmy byly po odpočtu všech daňových slev zatíženy nízkou až nulovou daní. Bezmála čtvrtina rodin s dětmi dosáhla na tak zvaný daňový bonus, takže jim byly vypláceny různě vysoké částky z titulu daňového zvýhodnění na děti. Tyto domácnosti tak v řadě případů měly vyšší čistý příjem, než byl příjem hrubý.

Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, kde rodina s dvěma dětmi a jedním zaměstnaným členem a druhým například na rodičovské v průměru v souhrnu se stejně vydělávajícím jednotlivcem, který žije osaměle, od státu více získává, než do něj vkládá.

Peněžní dávky jsou v tomto případě vyšší, například v podobě bonusu a daňových slev, než daň z příjmu zaměstnanců a příspěvek na sociální zabezpečení. Náš systém prorodinné politiky patří při zohlednění délky pobírání mateřské a rodičovské i výše těchto dávek v poměru k průměrné mzdě mezi vůbec nejvstřícnější v Evropě. Ať se to někomu líbí nebo ne.

Průměrná reálná výše důchodu byla v loňském roce nejvyšší od pádu komunismu a dosahovala 114 % výše roku 1989. V roce 2010 byla reálná výše důchodů o více než 12 % vyšší než v roce 2005. Jak jsem již řekl, nezaměstnanost je šestá nejnižší v Evropské unii. Jistě tato fakta nejsou žádný důvod k jásotu a k nějakému zbytečnému sebevědomí, ale také ne k defétismu, který šíří oponenti vlády.

Závěrem bych se ještě strašně rád zmínil o tak zvaném protikorupčním étosu sociální demokracie, který tady zmiňoval i s odkazem na různé odposlechy pan předseda Sobotka. Myslím si, že ve svých vlastních řadách, a připomenu případy jejich pardubické organizace, nebudu připomínat onen vybraný slovník pana poslance Váni, který na těchto odposleších slyšíme... Můžu uvést příkazy jejich jihočeské organizace a blízkého spolupracovníka hejtmana Zimoly, který činí nátlak ve prospěch konkrétních projektů na ředitele regionálního úřadu.

Mohu tady připomenout roztomilé odposlechy z Prahy 9, kde je hned více než desítka sociálních demokratů obviněných z korupce. Když je tady taková bohatá debata, oblíbená debata o obálkách, chci připomenou bývalého předsedu Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka. Pravda, ten peníze nenosil v obálkách, ale v umaštěném sáčku, mám na mysli papírovém sáčku. Dnes je to kandidát sociální demokracie, pokud se nepletu, do Senátu. Takže chce-li někoho moralizovat sociální demokracie, chce-li někoho mistrovat, nechť si, prosím, v prvé řadě zamete před svým vlastním prahem. Děkuji. (Potlesk zprava.)