Těmi mohou být ovšem jen zákonodárci, kteří tak jako tak se budou muset zamyslet nad tím, jak odpovídá změněné situaci naše Ústava.
Ona změna ve vrcholné státní funkci bude totiž určitě znamenat jinou pozici České republiky v Evropě, čili určitě ovlivní zahraniční politiku státu. Zatímco dosavadní prezident a premiér byli v podstatě zajedno ve svém europesimismu, prezident budoucí – soudě alespoň dle jeho dosavadních projevů – by měl reprezentovat politiku budoucí federalizace Evropy. Bude to alespoň jedna ku jedné, protože lze předpokládat, že premiér zůstane u své, vůči Evropě, zdrženlivé pozici. Vzhledem k nejasnosti Ústavy byla ovšem i moc, zákonodárci zvoleného prezidenta, značná. Vzpomeňme jen na onu nesmírně dlouhou dobu, než prezident Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu a na různé právní výklady, jež vysvětlovaly onu větu, uvozující článek šedesát tři Ústavy o pravomocích prezidenta.
Teď to bude ovšem víc než jedna ku jedné, ale v opačném gardu. Vznikne totiž velmi zajímavá konstelace, kdy proti premiérovi bude stát nejen prezident, ale i jeho vlastní ministr zahraničí, shodou okolností závěrečný sok onoho budoucího prezidenta v přímé volbě. Tedy osobnosti, mající náhodou právo i povinnost do zahraniční politiky mluvit: prezident, předseda vlády a ministr zahraničí. Osobnosti, jejichž role a akce nebyly vždy ani za prezidenta Havla přísně vyrovnány a koordinovány. Institucionálně ovšem nejzajímavější bude asi v současné situaci vztah premiéra k ministrovi zahraničí, kritizovanému mnohdy za vnějškově indiferentní vztah k zahraniční politice, na niž má diametrálně odlišný názor než premiér.
Stanovisko, že je lepší být koncepční nulou jako ministr zahraničí v konzervativní vládě, než připustit vládu levice, je sice legitimní, ale zároveň poněkud kontraproduktivní. Nyní by tedy měl získat Schwarzenberg ve své evropské politice mocného spojence v prezidentovi státu, nebude-li ten ovšem zároveň tlačit na užší vztah s Ruskem.
Současně s volbou prezidenta a zčistajasna se objevivší zásadní rozpor mezi našimi oběma pravicovými stranami ve věci fiskálního kompaktu není tudíž asi náhodný. Topka, již vede Schwarzenberg, ale za níž velmi často mluví její architekt, ministr Kalousek, je pro připojení k němu, kdežto ODS, věrna svému europesimismu, je zásadně proti.
Oč jde? Signatáři se mají zavázat k limitům za státní dluhy a za porušení je může pokutovat Evropský soudní dvůr. Ke smlouvě se připojila celá Evropská Unie s výjimkou Velké Britanie a České republiky. Pikantní na celé záležitosti je právě ono ideologické vidění a ne vlastní meritum věci. Občanští demokraté totiž podali již před mnoha lety v našem parlamentu návrh zákona o vyrovnaném státním rozpočtu, který však nebyl nakonec přijat. Když něco podobného navrhuje Evropská unie, tak je ODS zásadně proti a to nikoliv proto, že jí je sama záležitost proti mysli, ale proto, že zákonodárná iniciativa pochází z Evropské unie. Oficiální odůvodnění ovšem zní, že se to týká jen zemí eurozóny – což je sice pravda - ale normu přijaly z jakési solidarity i všechny země Evropské unie mimo eurozónu, kromě zmíněné České republiky a Velké Britanie.
Domnívám se ovšem, že naše spojenectví s Velkou Britanií je velmi podivné, protože neodpovídá ani našim dějinám, ani podobnosti v mezinárodní pozici obou zemí, tak zvaným hojně zneužívaným a vykřičeným národní zájmům. Mnoho konzervativců ostrovní země sní dosud svůj sen o imperiálním postavení Velké Britanie, které je však už pouhou nostalgickou vzpomínkou na minulé časy. Chápu, že ministerskému předsedovi České republiky muselo dělat dobře, když jel vlakem z Londýna do Bruselu spolu s premiérem bývalé koloniální mocnosti, ale příliš politického realizmu v tom – podle mého názoru nebylo.
Období, které je před námi, ukáže, půjdeme-li spolu s Evropou, nebo, takzvaně samostatně se budeme snažit, se svými deseti miliony, konkurovat ekonomickým kolosům Asie a obou Amerik.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
