Právě skončil Klaus. A Petr Hájek bez cenzury mluví o něm, Kalouskovi i budoucnosti

V okamžiku, kdy rozhovor vychází, končí prezidentský mandát Václava Klause. Jako jeho dlouholetý spolupracovník, můžete na úvod shrnout, jak jste s ním to desetiletí na Hradě vnímal?

Neuvěřitelná zkušenost, neuvěřitelná příležitost být v klíčové chvíli vývoje tohoto státu tam, kde se dějiny dělaly a pocit vděčnosti nebesům, že mi to dovolila.

Je to epocha, která se prolnula s epochou Václava Havla ve fatálním okamžiku jeho smrti. Dokonce bych řekl, že smrt Václava Havla a odchod Václava Klause z Pražského hradu jsou dokonalými symboly konce této epochy, kterou jsme za a) ještě nedocenili, za b) nevíme, že vůbec epochou byla a za c), připravuje epochu novou. A z té epochy nové mám velké obavy.

Pokud se mám ohlédnout, je tam několik klíčových okamžiků. Chvíle, kdy jsme stoupali na Blaník při přistoupení České republiky k EU, zatímco na Staroměstském náměstí pan Špidla slavil. Je to určitě chvíle Lisabonské smlouvy a v závěru ta úžasná havlistická smršť, rozpoutaná kolem údajně kontroverzní amnestie. Ve skutečnosti ale to desetiletí, nebo spíš dvě pětiletí, bylo čtyřiadvacetihodinovou prací, 365 dní v roce na milionech věcí, které veřejnost neviděla buďto proto, že nejsou tak přitažlivé, anebo že byly mediálně utajeny.

Musím říct, že ParlamentníListy.cz byly po svém vzniku jedním z mála prostorů, kde se občas některé informace objevovaly a kde byly relativně objektivně viděny. A to teď neříkám proto, že tento rozhovor děláme právě pro ParlamentníListy.cz.

Je-li možné to takto zjednodušit, co během těch dvou pětiletí považujete za největší úspěch či případně neúspěch Václava Klause?

Nechci opakovat Václava Klause a jeho rozhovor v televizi, kde říkal, že se to strašně špatně vypichuje. Ale byly spíš okamžiky, kdy člověk cítil hrdost, a byly okamžiky, kdy cítil zoufalství. Hrdost jsem cítil, když jsem v OSN poslouchal jeho projev, který se vždycky lišil od těch nesmyslných žvástů, které v tom totálně vychlazeném baráku zaznívaly. A najednou mluvil člověk, který vzal to téma vážně a vážně o něm mluvil. Obdobnou hrdost jsem cítil, když promluvil v Evropském parlamentu a bolševičtí europoslanci se zvedali a odcházeli, zatímco ti nebolševičtí mu tleskali. To byly krásné okamžiky hrdosti na to, že ještě existujeme a že je Václav Klaus svorník na špičce pyramidy, který je samozřejmě mediálně proklínán, ale něco zásadního pro tu zemi činí.

Pak jsem měl ty okamžiky smutku, když jsem se díval, jak prezident otvírá desky a podepisuje Lisabonskou smlouvu, protože ho k tomu donutil Ústavní soud. V tomto slova smyslu mise Václava Klause jedno odhalila. Ústavní systém byl za pochodu revolučně změněn, a že to, co ještě na začátku jeho mise vypadalo jako demokracie, se během deseti let (právě proto, že tam byl on a s těmi institucemi se utkával) ukázalo, že to tak není. Klasický příklad je ta slavná kauza soudního čekatele Langra, kdy nakonec Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že prezident musí vydat rozhodnutí. Naprosto protiústavní akt! Protože se nemáte kde dovolat, protože Ústavní soud je v rukou levice, anebo havlistů, což je radikální typ levice, tak se to samozřejmě veřejnost nedozví, ale došlo k naprosto flagrantnímu porušení institutu prezidenta a všichni mlčí… A dokonce je to dnes obsahem žaloby!

Když jste zmínil havlisty... Václav Klaus byl terčem jejich útoků po celou dobu a neustalo to ani v den jeho odchodu, kdy velkolepě „slavili“ ať už koncertem v Lucerně nebo jakýmsi jeho symbolickým shazováním do Vltavy. Jak na to vůbec reagovat?

Je to dobře, že to tak je. Že je to trapné a primitivní, je jiná rovina té věci. Ale že tito lidé zoufale odpočítávali a čekali, kdy skončí druhé prezidentské období Václava Klause, to je dobře! Znamená to, že to dělal správně a nenechal je ani chvíli vydechnout. Jestli tím ovšem oslavují odchod Václava Klause, pak se mýlí.

Radují se z toho, že opouští tu ústavní funkci. Já bych ale ve shodě s Ondřejem Hejmou řekl, že teď to opět dává Václavu Klausovi křídla k tomu, aby rozjel nějakou další věc. Na jednu stranu mu prezidentská funkce něco umožňovala a na druhou stranu ho nesmírně svazovala. Vždycky byl konzervativní prezident a žvásty o tom, že byl na hraně ústavnosti a podobně, jsou opravdu lži. Kdybychom měli nekonečný prostor, mohl to jedno za druhým z ústavy dokázat. Byl to konzervativní prezident s velmi silným názorem jak na Českou republiku, kterou ve svých aktivitách absolutně primarizoval, tak s názorem na její začlenění v širší evropské okolí.

Proto myslím, že ti lidé slaví zbytečně a předčasně. Víte, revolucionáři vždycky rádi slaví, je to takové stalinské. Ale Stalin nedopadl dobře a oni také nedopadnou dobře. Svoboda je nezničitelná.

V jaké době byl Hrad z těchto zmiňovaných struktur nejvíc pod palbou? Během boje o Lisabonskou smlouvu, po smrti Havla…?

Byl často pod tlakem nejen mediálních, ale i různých diplomatických míst. Jednou z nejdramatičtějších věcí bylo vypuknutí války v Iráku, kdy došlo k drobné diplomatické zápletce s Američany a nakonec se jako vždycky ukázalo, že holt ten Klaus měl pravdu. Ty tlaky jsou ale přirozenou věcí. Pokud není na Hradě prezident – kladeč věnců, ale výrazná osobnost, která má vliv na celé politické spektrum, tak je přirozené, že je předmětem obrovských útoků.

Z těch nejvážnějších věcí bych opět viděl právě ten Lisabon. To, co se dělo v celé Evropě, a u nás páky Ústavního soudu a Senátu… museli ho k tomu dotlačit. Nejcharakterističtější je ta slavná Klausova výjimka, za kterou tu smlouvu podepsal, a která dodnes nebyla ratifikována, protože těmhle lidem nelze věřit. Jsou to pokrytci a lháři.

V úvodu jste mluvil o konci jedné a začátku další epochy. Jak byste charakterizoval to, co přichází? Co můžeme čekat a čeho se případně obávat?

Je to éra ne-politiky. Politika byla v posledních letech a měsících dokonale zničena. Nejvíc je to vidět na ODS, ale jen proto, že je na ni upřena největší pozornost. Na TOPce to nemůže být vidět, protože TOP 09 za prvé není stranou a za druhé dnes vidíte, když si pan předseda Schwarzenberg vytváří jakési fórum, že to je přesně ta nepolitická politika! Přesně proti tomu Václav Klaus na začátku 90. let šel a přesně to se teď opět stává. Nejen havlistické spektrum, ale i spektrum hlavních sil v Evropě přechází do aktivní fáze nepolitické politiky, kdy už jen diktuje, co se stát má a nemá. Zničením politického spektra se ničí demokracie jako taková a naprosto natvrdo nastupují jiné síly, které mají v moci veřejnost ovlivňovat, anebo jí něco diktovat.

Hovořím-li na jedné straně v politice o typu jako je antistrana TOP 09 a její předseda Karel Schwarzenberg (figura, kterou vodí Miroslav Kalousek, havlista par excellence), tak na druhé straně v mediální oblasti (což je dokonale viditelné na České televizi) ta schopnost generovat moc ze sebe sama uvnitř nevolených elit, které nemají žádný mandát, protože nikdy neprocházejí žádným volebním střetem, to je přesně ten typ nepolitické politiky, která nás čeká. A do které (jakkoli k němu mám výhrady téměř na sto procent) nezapadá nový prezident Miloš Zeman, to je pořád ještě politika. Je jen otázkou času, kdy ho zmáknou a udělají z něho nepolitického politika, protože jinak nepřežije.

Na závěr bych se zeptal na vaši budoucnost. Kam budou vaše kroky směřovat do budoucna?

Nemohu opustit Václava Klause, takže z části s ním budu dál spolupracovat. Už to nebude sice dvacet čtyři hodin denně, ale tak dvacet tři a půl. Jednak v jeho institutu, kde budu ředitelem pro humanitní a mediální studia. A jednak v té půlhodině, která mi bude zbývat, si musím rozvrhnout spánek, jídlo, rodinu a ostatní aktivity. Za tu hlavní pokládám, že se v jistém smyslu chci vrátit do médií, protože jen v uvozovkách s nimi bojovat a říkat, co ne, je geniální a krásná pozice, která je ovšem pro mě příliš snadná.

Chci také říkat, co ano. V jistém smyslu právě proto, že tu epochu pokládám za zlomovou a možná dokonce zlomovější, než byl rok 1989 (jen to ještě není vidět, protože nám to média neříkají), chci zkusit úplně nový projekt, který bude stát na počátku dalších mediálních projektů.

V tuto chvíli, kdy vychází rozhovor, se objevuje stránka s názvem Protiproud. Každý, kdo si klikne na protiproud.parlamentnilisty.cz, tak uvidí odpočítávání do okamžiku rozjetí celého projektu. Jak bude vypadat, o tom se bavme až později. To je docela podstatná část, kterou v té zbývající půlhodině musím zvládnout.

Obsah tohoto webového projektu bude zajišťovat sám, anebo půjde o širší spektrum lidí? A budete přímo vlastníkem?

Sám to určitě dělat nebudu. Je na to založená společnost, která mi samozřejmě patří. Bude to mít podtitul „kontrarevoluční magazín Petra Hájka“. Proč kontrarevoluční, to se čtenář dozví. Ale vycházím z toho, že havlistická revoluce zvítězila a pravici (ať ji jakkoli definujeme a nemyslím jen pravici politickou) sluší pouze kontrarevoluce, navracení věcí do původního stavu, které revoluce zničí. Hodnotově, myšlenkově, ideově, lidsky, vztahově a tak dále. Revoluce jde proti svobodě, kontrarevoluce jde ke svobodě zpět.

Nebudu to dělat sám, to by bylo absurdní. Tvoří se kolem toho poměrně široká skupina lidí z různých oborů. Od politiky, přes kulturu, byznys, ale i například zdravotnictví, tedy všech oblastí života. Důležité je, že to nebude pražská kavárna. Budou do toho zapojeni lidé z řady regionů, kteří mají výrazné názory a, i když o nich málo víme, stojí v kontrarevolučních řadách. Vedle toho postupně budou přibývat i významné postavy ze zahraničí, z Německa, Británie, z Ruska, protože protiproud a kontrarevoluce tohoto typu není omezena na naše nevelké území, právě naopak.

Ambicí je vytvořit názorový a ideový základ čehosi, co v budoucnu něco možná může znamenat jistý typ hnutí a to ne v primárně politickém, ale širokém společenském slova smyslu. Kdysi v šedesátých letech Barry Goldwater otevřel dveře takzvané konzervativní revoluci, na které po dvaceti letech vyrostl Ronald Reagan. Nejsme Amerikou a doba je jiná, daleko horší. Pro představu řekněme, že tehdejší pojem konzervativní revoluce (což je zdánlivý nonsens, protimluv) je pro mě obrazem této kontrarevoluce.