Říká se, že jedním ze základů motivace jsou potřeby. Jsme motivováni k práci, k činnosti, k výkonu, říkejme tomu, jak chceme, tím, že se snažíme uspokojit některou svou potřebou. Potřeb máme mnoho, a jsou složité. Na začátku potřebujeme, aby nám bylo teplo, a abychom neměli hlad, pak abychom byli v bezpečí … nakonec, abychom se realizovali. Pokud není uspokojena potřeba „nižší“, neprojevuje se hlad po vyšší. Jinými slovy, pokud máte pocit nejistoty v práci, kariérní růst vás nezajímá. Možná si toto dělení, jehož autorem je americký psycholog Abraham Maslow pamatujete ze školy. Je asi nejužívanější, a funguje jako základ mnoha dalších, není ovšem jediné.
Jak to souvisí s politikou? Bez pochyby žijeme v době a v místě, kdy máme to štěstí, že nemusíme uspokojovat většinu svých základních potřeb. Máme co jíst, máme kde spát, je nám teplo a většina z nás se ani (pokud nebudeme brát v potaz virtuální realitu médií) nebojí. A tak cítíme nedostatek z vyšších potřeb. A jsme motivováni k tomu, abychom je uspokojovali.
Nemohu vládnout já? Tak ti ostatní to dělají špatně!
Ne všechny ale uspokojit lze. Starost o Zemi naplňuje mnoho těch, kteří jí pociťují, dobrovolnickou prací, nebo nákupem „eko, bio, zkrátka green“ výrobků. Touhu po vyšších světech realizujeme prostřednictvím wellness, kurzů souznění s vesmírem, všeobjímajícím duchovnem a podobně. Potřebu realizovat se, nejde-li to v práci, uspokojujeme prostřednictvím více, nebo méně módě podléhajících hobby. Trochu zjednodušující, ale myslím, výstižné.
Jak to souvisí s politikou? Jsou potřeby, které uspokojit nelze. Jejich realizace by totiž vyžadovala buď velké úsilí, nebo velkou změnu života (pro lidi v Evropském kulturním okruhu platí, že jakákoli změna je nepříjemná, dokonce i když je k lepšímu), nebo zde existuje jiný subjektivní nebo objektivní faktor, který nám jí blokuje. Takovou potřebu cítíme jako prázdno, jako frustraci. A protože ve stavu frustrace nechceme, a nemůžeme žít, snažíme se ji substituovat. Nahradit něčím jiným.
Potřeba vlády nad lidmi vzniká nejméně dvěma způsoby. Buď jako součást seberealizace se (když máme vše ostatní), nebo právě substitut (když nejsme schopni dosáhnout některé z nižších potřeb a nedochází k ohrožení na životě). V obou případech, pokud se ji nepodaří naplnit, je lokálně, pro nás logickým řešením to, že budeme kritizovat ty, kteří jí disponují. Nemohu vládnout já? Tak ti ostatní to dělají špatně! (možná jste to zažili v práci). Nemám rozhodovací pravomoc? Pak ti, kteří ano jsou všichni zkorumpovaní! Lidé mne neposlouchají? Je tady všude nepořádek? Nerozumím složitosti světa? Naše demokracie je v troskách!
Kritici se snaží zchladit svou touhu po něčem, co je pro ně nedosažitelné
To, co je takto kritizujícím vyčítáno, tj. „když jsi tak chytrý, běž to dělat sám“ je pro ně nepřijatelné. Jednak to znamená velkou změnu; a my nemáme rádi změny. Jednak pokud by se touto změnou vydali, došlo by k tomu, že by se sami „namočili“, stali objektem cizí kritiky. Takže se snaží svou frustraci nakazit, jako virem, co nejvíce ostatních. Kritizují, nadávají, obviňují, hledají skryté smysly, mafie a konspirace ve věcech, které jsou často pouze přirozeným chodem věcí. Snaží se zchladit svou touhu po něčem, co je pro ně nedosažitelné, jako když liška vidí kyselé hrozny. Paradoxně tak mohou dosáhnout jisté známosti, slávy. A dočasně dokonce moci, ovšem není to moc skutečná.
Neříkám, že všichni věční kritici jsou motivování touto vazbou. Ale jsem přesvědčen, že určitá část ano, a že je to část těch nejhlasitějších. Demokracie se musí vybudovat. Vypiplat. Postavit z mnoha jednotlivých cihel dílčích kroků a prošlapat mnoha slepými cestičkami, z nichž každá se chvíli jeví jako ta správná. Nelze si ji koupit, ani ji importovat třeba ze Švýcarska jako sýr. A nelze se k ní dobrat tím, že budeme svůj vlastní neúspěch vykřikovat jako její selhání.
Autor je firemní sociolog.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jih
