Zdeněk Jemelík: Nepoučitelný Machiavelli v OVM

Po nehorázném vystoupení v Interview ČT24 ze dne 28.května 2013 v Otázkách Václava Moravce dne 2.června 2013 opět zopakoval s naprostou jistotou, že postup ministra spravedlnosti při vydání ruského občana Alexeje Torubarova do Ruské federace byl nestandardní.

Nevěřím, že se ministr financí vyzná v trestním řádu lépe než ministr spravedlnosti, a že studoval předcházející případy vydávání běženců do země jejich původu. Pochybuji, že měl k disposici trestní spis Alexeje Torubarova a kdyby jej i měl, jsem si jist, že by jej neuměl objektivně vyhodnotit. Zřejmě nedbal přísloví „ševče, drž se svého kopyta“.

Ministr spravedlnosti v této věci jedná podle trestního řádu a hlavním vodítkem pro jeho uvažování je rozhodování soudů. V případě Alexeje Torubarova s vyhověním požadavku Ruské federace na jeho vydání souhlasily obecné soudy pravomocným rozsudkem, proti němuž se postižený odvolal k Ústavnímu soudu ČR. Ani tam se nedomohl zastání.

Žijeme ve státě, v kterém se justice vytrvale snaží o dosažení nadřazeného postavení nad ostatními složkami státní správy (podle Václava Klause o nastolení soudcokracie). Ministr má pravomoc v této věci soudních rozhodnutí nedbat, ovšem s vědomím, že bude okamžitě napaden pro nerespektování dělby moci mezi moc soudní a výkonnou a pro pohrdání nezávislými soudy. Proto by k nedbání stanovisek soudů musel mít velmi závažný politický, popř. lidskoprávní důvod. Ministr spravedlnosti ale není oprávněn odchýlit se od oficiální zahraniční politiky státu a dělat si svou vlastní. Pro posouzení jeho postupu v kauze Alexeje Torubarova by bylo na místě přihlédnout k tomu, zda naše ministerstvo zahraničí řadí Ruskou federaci mezi bezpečné státy.

V každém případě rozhodnutí ministra, které je v souladu s právním názorem obecných soudů a Ústavního soudu ČR, nelze považovat za protiprávní. Pokud se uplatňuje námitka, že podle mluvčí Nejvyššího správního soudu k vydání nemělo dojít, protože nebylo ukončeno azylové řízení, namítám, že mluvčí soudu není soud a není tedy normotvornou autoritou, dále je zřejmé, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jednání kohokoli (nejen ministra), kdo koná podle trestního řádu. Musím se ovšem pozastavit nad svéráznou úpravou právních vztahů, v které není institucionálně zajištěn souběh rozhodování ministerstva vnitra v azylovém řízení a ministra spravedlnosti v řízení vydávacím.

Jak je zřejmé z přehledu, uveřejněného na stránkách ministerstva spravedlnosti, pan Torubarov žil v České republice několik let a o udělení azylu požádal až poté, kdy se vrátil z výjezdu do Rakouska, kde zjistil, že je na něj vydán mezinárodní zatykač. Ministerstvu vnitra nestačil rok na vyřízení jeho žádosti, ačkoli zákonem stanovené procesní lhůty několikanásobně překročilo. Kdyby se chovalo racionálně, „problém Torubarov“ by vůbec nevznikl, nebo by se hněv občanských aktivistů obrátil proti „vládci nad uprchlíky“ Tomáši Haišmanovi, řediteli odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Toho kupodivu za průtahy azylového řízení ve věci Alexeje Torubarova nikdo nenapadá, ač by to zasluhoval.

Z výše uvedené zprávy ministerstva spravedlnosti lze vyvodit, že Pavel Blažek v daném případě postupoval stejným způsobem, jako jeho předchůdci, tedy standardně. Je třeba ovšem vědět, že ministrova rozhodnutí připravuje aparát, který má svou setrvačnost. Protože ministři spravedlnosti se střídají jako apoštolové na orloji, aparát si změn v čele úřadu příliš nevšímá a jede si po svém. Poměrně dlouho byl ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil, který měl čas na to, aby aspoň částečně přizpůsobil chování úředníků svým představám. Pavel Blažek není v úřadě dost dlouho na to, aby stopy jeho převážně neblahého (dle mého pohledu nezávislého laického pozorovatele zvenčí) působení zahladil.

V tomto případě aparát ministerstva mimo jiné často formuluje postoje k zemím, žádajícím o vydání svých občanů, podle informací z diplomatických zastoupení, ačkoli ministerstvo zahraničí takový postup oficiálně označilo za nesprávný (na druhé straně ale nedokázalo zajistit, aby diplomaté požadavky ministerstva spravedlnosti na poskytnutí informací důsledně odmítali). Může se tak v jednotlivých případech odchýlit od oficiální zahraniční politiky státu. Je pravděpodobné, že pod vlivem poprasku kolem případu Alexeje Torubarova si ministr Pavel Blažek udělá pořádek v úřadě. Aféra by měla ale být také popudem pro ministerstvo zahraničí, aby vydalo jasné stanovisko k podobným požadavkům nástupnických států po zaniklém Sovětském svazu.

Domyšleno do důsledků, kritici rozhodnutí ministra Pavla Blažka (jehož správnost nehájím, ani nehodnotím) se dožadují, aby každý příchozí z nástupnických zemí po Sovětském svazu, který je v zemi původu trestně stíhán nebo dokonce pravomocně odsouzen, měl téměř jistě zabezpečenu beztrestnost, ať již něco spáchal či nikoli. To je požadavek, který tvrdě kontrastuje s faktickým postavením českých občanů, kteří se stali obětí justičních přehmatů českých orgánů, jako například pan Jan Šafránek, který si odseděl několik let za trestný čin jiného pachatele. Dostal sice téměř 5 milionů Kč jako odškodné, ale to mu ztracené roky života nevrátí. Jsem si jist, že Jan Šafránek není zanedbatelnou výjimkou mezi odsouzenými.

Nelze očekávat, že by se kvůli nepravostem, páchaným orgány činnými v trestním řízení na českých občanech, vzrušovala původkyně zuřivého útoku na Pavla Blažka, fanatická aktivistka Hana Demeterová, představitelka občanského sdružení Help a man, zaměřeného právě na pomoc běžencům z území bývalého Sovětského svazu, zvláště ze Zakavkazska, o které jsem se blíže vyjádřil jinde.

Nezaznamenal jsem ale, že by kvůli „brutálnímu selhávání justice“ někdy hřímal kvůli bezpráví na českých občanech ministr Miroslav Machiavelli Kalousek. Netuším ostatně, co ho k přimělo k tak intenzivnímu vystupování právě ve věci Alexeje Torubarova.

Jsou-li pravdivé zprávy, které s odvoláním na Hanu Demeterovou uveřejnily 27. května 2013 Lidové noviny, pak zřejmě ve snaze vyjít vstříc hysterické aktivistce zašel až na hranu zákona, ne-li za ni. Ve výše zmíněném Interview ČT 24 se hrdinsky pochlubil, že kvůli „manévrům na letišti“ čelí asi padesáti trestním oznámením. Tvářil se přitom bohorovně, jako by chtěl říci, že na něj jsou policejní plukovníci stejně krátcí (vážnost jeho vzkazů přece na vlastní kůži pocítil bývalý policejní prezident Petr Lessy). Nicméně jeho úporná snaha vyvolat dojem, že vydáním Alexeje Torubarova do Ruské federace bylo porušeno právo, a zpochybnit jednání ministra spravedlnosti není jen pouhým podpásovým usilováním o hlasy voličů, ale spíše „útěkem vpřed“, připomínajícím přísloví „zloděj křičí chyťte zloděje“. Jeho jednání ze dne 2. května 2013 a následná mediální vystoupení lze skutečně poměřovat paragrafy trestního zákoníku a vůbec není jisté, že ho postavení nejsilnějšího muže vlády ochrání před všetečností orgánů činných v trestním řízení za jakýchkoli okolností.

Neznám důvody, pro které Pavel Blažek rozhodl o vydání Alexeje Torubarova, proto se zdržím hodnocení. Nemám ale pochyb o tom, že na útoky na svou osobu reagoval nepřiměřeným útokem na obhájce Milana Hulíka. Čtenáři se mohou snadno přesvědčit, že ve sporu o amnestii jsme s Milanem Hulíkem stáli proti sobě, dokonce ho mé články opakovaně provokovaly k jedovatým výlevům na mou adresu. Můj postoj k němu určitě není nekritický. Na druhé straně jej znám řadu let, a to jako kvalitního právníka a slušného, mimořádně vzdělaného člověka.

Považuji proto za nekorektní vyjádření, které podle tiskové mluvčí ministerstva ze dne 31. května vyslovil pan ministr : „Zásadní rozdíl mezi případy A. Torubarova a Z. Nadiradzeho představuje mimo jiné fakt, že pan Nadiradze měl to štěstí, že ho nezastupoval advokát Hulík. Pro faktický výsledek případu totiž není rozhodující mít mediálně zdatného advokáta, ale kvalitního právníka“.

Věci se mají poněkud jinak. Především oba zmíněné běžence zastupoval stejný obhájce. Teprve po neúspěchu ústavní stížnosti se s ním rodina Torubarova rozloučila a uchýlila se do péče Milana Hulíka, který do té doby o věci nic nevěděl. Advokát pak poslal 26. dubna 2013 na ministerstvo žádost, aby pan ministr zrušil rozhodnutí o vydání, o němž v té chvíli věděl jen z doslechu. Až 2. května, tedy v den vydání, dostal vyrozumění referenta ministerstva, podle něhož pan ministr rozhodl 16.dubna 2013 o vydání a ke změně jeho stanoviska není důvod. Kritika proti Milanu Hulíkovi spočívá na zjištění, že se pokusil zabránit vydání Alexeje Torubarova zasláním Ústavnímu soudu ČR návrhu na předběžné opatření, které ovšem bez souběžné ústavní stížnosti bylo nepoužitelné. Ústavní stížnost ovšem podat nemohl, protože dopis referenta není dokumentem, jenž by bylo možné napadnout ústavní stížností. V této souvislosti se pozastavuji nad tím, že písemné vyhotovení ministrova rozhodnutí z 16. dubna 2013 neměl v rukou Alexej Torubarov ještě 30. dubna v pozdních večerních hodinách a nedostal je do dnešního dne ani bývalý, ani současný obhájce.

Nemohu vyloučit, že takový postup se považuje za normální na ministerstvu, jehož někteří úředníci pečlivě dbají a udržování totalitních administrativních nešvarů, ale nepovažuji jej za správný. Podobně se ostatně ministerstvo chovalo při vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, kdy texty stížností před stěžovali utajovalo. Tuto totalitní praxi zvrátil až Pavel Blažek, takže dnes mají stěžovatelé možnost přesvědčit se o kvalitě zpracování podnětů ministerskými úředníky.

V každém případě Milan Hulík nemohl podat ústavní stížnost, protože neměl v ruce rozhodnutí, jež by mohl napadnout. Ke všemu měl právo si myslet, že její předložení ani není nutné, protože 1. května v dopoledních hodinách jej údajně telefonicky ujistil pan ministr Karel Schwarzenberg, že k vydání nedojde, a to s odvoláním na sdělení pana ministra Pavla Blažka. S ohledem na zkušenosti z dob působení předchůdců pana ministra Pavla Blažka připouštím, že jde o další případ, kdy ministr sice něco mínil, ale jeho úřad mu klidně podstrčil k podpisu něco úplně jiného.

Domnělé selhání advokáta tak ve skutečnosti není důkazem jeho profesní nedostatečnosti, ale svědčí o podivnosti administrativního postupu ministerstva nespravedlnosti.