Rudá armáda nás dobyla, nešlo o osvobození, řekl Tomáš Klvaňa, mnozí mu nadávali, a on se nevzdává: Zaslal nám další zásadní argumenty

25. 3. 2015 13:16

Rudá armáda má lví podíl na porážce nacismu a sovětští vojáci pravděpodobně zabránili vyhubení českého národa. Jednoznačně to říká Tomáš Klvaňa v reakci na kritiku své osoby za výroky, že Rudá armáda ČSR v roce 1945 neosvobodila, ale dobyla. Nicméně si trvá na tom, že se Rusové chovali jako dobyvatelé. Klvaňa odmítá, že by byl rusofob, ruskou kulturu podle svých slov obdivuje.

Rudá armáda nás dobyla, nešlo o osvobození, řekl Tomáš Klvaňa, mnozí mu nadávali, a on se nevzdává: Zaslal nám další zásadní argumenty
Foto: Archiv TK
Popisek: Jeden ze studentských vůdců Tomáš Klvaňa

Nedávná slova novináře a hostujícího profesora New York University Tomáše Klvani o tom, že Rudá armáda v květnu 1945 naši zemi neosvobodila, ale dobyla, vyvolala ostré reakce z řad některých politiků. Podle Klvani v tom však zaznělo mnoho nepravd a spekulací. Tomáš Klvaňa se proto rozhodl obsáhle reagovat a podrobněji svá slova uvést na pravou míru.

Kritici prý Klvaňovi podsouvají něco, co vůbec neřekl, a sám by se podle svých slov nedivil, kdyby zmiňovaný rozhovor ani nečetli celý a reagovali pouze na titulek.

„Nezpochybňuji lví podíl Rudé armády na porážce nacismu. Tento podíl mají Rusové společný se západními Spojenci, československým domácím a zahraničním odbojem (včetně toho komunistického), Ruskou osvobozeneckou armádou pod velením generála Vlasova a dalšími,“ píše v reakci pro ParlamentníListy.cz Klvaňa.

Stejně tak prý nezpochybňuje, že Rusové a další národy Sovětského svazu tak zachránili český národ před záhubou. I přesto si však Klvaňa musí trvat na tom, že se Rusové chovali jako dobyvatelé a ne jako osvoboditelé.

Tomáš Klvaňa: Nejsem rusofob a nezpochybňuji podíl Rudé armády na porážce nacismu. Nepoužívám však slovo „osvobození“. Neodpovídá realitě.

Říci, že můj rozhovor pro Parlamentní listy o mezinárodně-politické situaci vzbudil rozruch, by bylo zlehčováním divočejšího tónu, k němuž některé respondenty vyprovokovala následující slova v jeho závěru:

Říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech: posílení komunistů, podrývání demokracie a nakonec puč nastolující totalitu. Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla. Jeden totalitní režim byl v krátké době nahrazen jiným.

Nechci nikomu sahat do svědomí, ale je možné, že někteří z těch, kteří mě teď posílají zpátky do školních lavic a nálepkují jako zběsilého ideologa (což jsou asi nejmírnější z laviny epitet, vržených mým směrem), snad ani celý rozhovor nečetli a orientovali se podle titulku. Podsouvají mi totiž něco, co jsem nikdy neřekl a ani si nemyslím. Tak tedy: 

1.    Nezpochybňuji lví podíl Rudé armády na porážce nacismu. Tento podíl mají Rusové společný se západními spojenci, československým domácím a zahraničním odbojem (včetně toho komunistického), Ruskou osvobozeneckou armádou pod velením generála Vlasova a dalšími.

2.    Neumenšuji tudíž ani zásluhu padlých ruských vojáků na porážce nacismu. Patří jim naše úcta, modlitby, poděkování jejich rodinám – každý, ať reaguje dle vlastního ustrojení.

3.    Tím, že se Rusové (a další národy Sovětského svazu včetně Ukrajinců) podíleli na porážce nacismu, velmi pravděpodobně zachránili náš národ před vyhubením, nebo přinejmenším výrazným oslabením a téměř trvalým poškozením. I za to jim patří dík a úcta. Je tedy normální, když se čeští politikové účastní každoroční recepce na ruské ambasádě, kde tento dík vyjadřují.

Zároveň trvám na tom, že Rudá armáda Československo „neosvobodila“, neboť nám jednoduše nepřinesla svobodu. Ona nás zbavila nacistů, ale zároveň pomohla nastolit poměry, které vedly jen k vystřídání jedné totalitní moci jinou. Už v prvních poválečných letech došlo k okleštění svobody a demokracie, které vyvrcholilo nastolením totalitního režimu v roce 1948.

Komunistická strana Československa, tato pátá kolona Moskvy, věděla, že se vždy nakonec bude moci spolehnout na Stalinovu hrubou sílu, bude-li to nutné.  Osvobození vypadá jinak: západní spojenci osvobodili Francii a velkou část západní Evropy. Tyto země se staly skutečně demokratickými, svobodnými a prosperujícími.

Kdyby Eisenhower nedodržel slovo dané Rusům a došel až do Prahy, je možné, že bychom dopadli lépe. Že bychom také byli osvobozeni. Že by komunisté v roce 1946 třeba nevyhráli poslední jakžtakž svobodné volby. A můžeme spekulovat ještě dál – kdyby prezident Beneš nenavštívil během války Moskvu a nepodepsal československo-sovětskou smlouvu… O tom může každý z nás přemýšlet donekonečna. Je jisté, že jsme si k totalitě dopomohli sami chybami a vlastními góly. Bez Rudé armády (nemám samozřejmě na mysli její fyzickou přítomnost, ale latentní hrozbu jejího návratu) by však u nás ke komunistické totalitě nedošlo.

Co spekulace nejsou: 

Rusové se tu od počátku chovali jako dobyvatelé, nikoliv jako osvoboditelé. Od počátku považovali toto území za dobyté, za svou válečnou kořist. Já vím, pro lidi vychované propagandistickými pohádkami („Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik… teď sedí v hloučcích u harmonik…“) je těžké strávit, že ruská vojska tu loupila a kradla ve velkém a že znásilňování nebyla z jejich strany ojedinělými výstřelky válkou zhrublých vojáků, ale patřila k jejich chování jaksi běžně. Nejen zde, ale všude tam, kam tato vojska dorazila. Nešlo jen o okřídlenou větu: „davaj časy“ z úst vojáků, jejichž předloktí zdobilo několikero náramkových hodinek. Když po válce Rudá armáda táhla domů, její dlouhé kolony byly plné povozů naložených po okraj cennostmi, nábytkem a vším, co zde její vojáci ukradli. Ti, kteří nevěří, mohou konzultovat dobové prameny a vzpomínky pamětníků. Z učebnic dějepisu psaných komunistickými propagandisty se to nedozvědí.

Dějiny jsou sám život. Jsou komplikované, zaneřáděné tvrdošíjnými událostmi a nepohodlnými fakty, které by nejeden z nás ať už z ideových, politických nebo komerčních důvodů chtěl umést a splácat do hezkého příběhu o dobru a zlu. Ne, pane poslanče Berkovče, nechyběl jsem tedy v hodinách dějepisu, nepotřebuju zpátky do lavic. Můžu vás ale pozvat do svého semináře na New York University, kde právě probíráme, jak se pro ideologické, případně komerční účely leckdy přičísnou nepohodlně rozcuchané dějiny třeba ve filmu. Přijďte a zapojte se do diskuse, je-li vaše angličtina na dostatečné úrovni.

Ten, koho zajímá skutečná historie, musí být jistým způsobem dospělý a autonomní; nesmí se bát dívat na věci, které se mu nemusejí líbit; může chápat složitou pravdu tohoto světa: Ano, Rudá armáda nás zachránila před nacisty (díky jí  za to), ale neosvobodila nás. Její dobytí Československa vedlo nikoliv ke svobodě, ale jen k jinému druhu zotročení. Anebo – jak ve své polemice-nepolemice říká Karel Schwarzenberg (nechápu, s čím vlastně polemizuje – leda s něčím, co jsem neřekl): bylo to osvobození a dobytí zároveň.

Teď budu muset říci cosi, co je trapně základní a za co se inteligentnímu čtenáři, který ke mně nechová a priori zlou vůli, omlouvám:

Nejsem rusofob. Obdivuji ruskou kulturu. Jen si pod ní představuji něco jiného než ti, kteří mě z rusofobie obviňují, hlavně komunisté a členové putinské páté kolony. Ruská kultura, to není jen Putin nebo Brežněv. Je to Stravinskij, Tolstoj, Bulgakov, Nabokov, Kandinskij, Chagall nebo Čajkovskij; dodnes si pamatuju některé Puškinovy verše v originále (kolik si jich pamatuje soudruh Filip?);  můj román se jmenuje Marina. Ruský příběh (Paseka 2011) a jeho podstatná část se odehrává v Rusku. Mezi Rusy mám dlouhodobě celou řadu přátel. Uvědomuji si, jak absurdně tato slova znějí, ale jak jinak odpovědět na absurdní, z prstu vycucané, neopodstatněné obvinění?

Nekritizuji Rusy za to, že jsou Rusové, ale pro politický šovinismus a imperiální rozpínavost jejich současné politické reprezentace. A právě proto by prezident Zeman neměl v květnu do Moskvy jezdit. Oslavy konce války totiž Putin zcela jistě zneužije k propagandistickým účelům a Zeman mu u toho bude asistovat. Jako prezident země EU dodá této akci na jisté legitimitě. Chce-li Zeman uctít památku padlých Rusů, ať jde poděkovat na velvyslanectví v Bubenči. Nebo ještě lépe, ať položí květinu na hrob jednoho z těch mrtvých.

Tomáš Klvaňa

Autor je hostující profesor na New York University


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Schwarzenberg: Víc sankcí proti Rusku! Francie, to je jak v pohádce, tolik mladých lidí, taková porodnost. Havel, to byl plachý, skromný člověk

13:31 Schwarzenberg: Víc sankcí proti Rusku! Francie, to je jak v pohádce, tolik mladých lidí, taková porodnost. Havel, to byl plachý, skromný člověk

REPORTÁŽ Korejský Kim do péče doktora Chocholouška, větší sankce vůči Rusku či Mirek Topolánek jako …