Fotogalerie: - Vláda o hrozbách pro ČR
„Byl to šok. Za celých padesát let, co pracuji jako novinář, mě ještě nikdo nepodezříval ze špionáže, nikdy mi neodmítli dát vízum či udělit akreditaci. Navštívil jsem mnoho zemí, pracoval jako stálý zahraniční zpravodaj, dělal rozhovory s prezidenty, monarchy, šejky a dalšími vůdci, napsal více než desítku knih a vždy jsem měl bezúhonnou reputaci. Nejdříve jsem si myslel, že jde o nedorozumění, které se zanedlouho vysvětlí, ale běda,“ říká ruský novinář Vladimir Sněgirev, jehož po informaci, že mu zdejší ministerstvo zahraničních věcí neprodlouží akreditaci, některé média označila za ruského špiona. Stejný osud stihl i Alexandra Kuranova, jenž na volné noze pracuje pro ruskou státem financovanou agenturu RIA Novosti. ParlamentníListy.cz nicméně Sněgireva podrobily výslechu. Přiznal se k ledasčemu.
Paragraf první: Dopis pro BIS
„Nyní už to vnímám mnohem klidněji. Ukázala se šance na vlastní kůži poznat, jak v Evropě pracují instituce občanské společnosti, soudy a organizace, které se zabývají lidskými právy. To bude pro novináře úžasná zkušenost,“ podotýká s tím, že se uvidí, jestli v Evropě vládne opravdová spravedlnost, a jestli stát, který se nazývá demokratickým, bude schopen uznat chybu. Dušuje se, že za dva roky, co pracuje jako zpravodaj listu Večernaja Moskva v Česku, do své redakce neposlal ani jeden kritický či propagandistický článek. Všechny prý byly prodchnuty láskou k Česku, jeho historii, kultuře a tradicím. Z Moskvy ho občas kvůli tomu pošťuchovali, že je ke svému Česku, které označuje za druhý domov, příliš loajální. A právě proto neprodloužení akreditace považuje za obrovský paradox.
Jak sám říká, nachází se v situaci, v níž za jediné možné východisko považuje obranu své novinářské cti a reputace. Chce satisfakci za způsobenou morální a profesionální újmu, ale nechce se stát příčinou ochlazení vztahů mezi Českem a Ruskem. „Nemohu přeci nyní všechno hodit za hlavu a vrátit se domů s cejchem špiona,“ říká s tím, že uvažuje o možnosti bránit se u soudu. Nejdřív ale nejspíš pošle otevřený dopis řediteli zdejší kontrarozvědky, tedy Bezpečnostní informační služby (BIS) Jiřímu Langovi. V něm mu chce položit několik dotazů.
Například, jestli není divné, že se do podezření dostal člověk, kterému je skoro sedmdesát let, je invalidou a neumí česky? Jestli si nemyslí, že u ruských tajných služeb by se nenašel mladší a zdravější člověk pro plnění důležitých úkolů na teritoriu jiného státu? Dále by chtěl Sněgirev Langovi otevřeně říci, že sice nejspíš má právo neposkytnout informace opertivního charakteru, ale pokud nejde o provokace, falzifikáty či podvrhy, tak žádné informace o jeho podvratné činnsti BIS nemá. Scházel se s mnoha osobnostmi veřejného života, například s poslanci, úředníky, podnikateli, novináři či historiky, což je ale součástí jeho práce. „Jestliže je některá z těchto osob nebezpečná pro český stát, tak jde o starost BIS a policie, aby se s tím popasovaly a ne o starost mou. Zadržte ji, předejte soudu, odsuďte,“ dodává.
Paragraf druhý: Protiruské síly nebo knihy?
Reportér ParlamentníchListů.cz se zeptal, v čem si on myslí, že by mohla být příčina neprodloužení akreditace. „Nyní s vámi přecházím do oblasti dohadů a různých verzí. Je možné, že se příčina nachází v tom, že v Česku fungují síly, které nechtějí mít dobré vztahy s Ruskem. Není tajemstvím, že ve vašem politickém vedení kvůli tomu často vznikají spory. Prezidentovi vyčítají, že jakoby sympatizuje s Moskvou. On nicméně hlavně tvrdě kritizuje ty, kteří slepě následují prozápadní kurz. Česko je názorově rozdělené. Může to být tak, že jsme se já i můj kolega Kuranov z RIA Novosti stali nevinnými oběťmi tohoto názorovéhoo střetu,“ vysvětluje.
Nicméně k dobrému dává ještě jednu verzi: „Mnoho let jsem se zabýval objasňováním vojenských konfliktů v různých zemích, psal jsem reportáže z Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Libye, Egypta a Palestiny. Mám za sebou také řadu publikací o činnosti tajných služeb, válce rozvědčíků, zrádcích a dvojitých agentech. Třeba v tomton roce mi v Moskvě vyšla kniha o jednom z hlavních hrdinů studené války, který je již dávno po smrti. Byl to generál rozvědky Boris Solomatin. Kniha se nazývá Generál neviditelného frontu. Ještě jsem ji sám neviděl, ale z Moskvy mi píší, že má úspěch. Nejde o nějakou oslavnou ódu na generála, ale o čestný pokus popasovat se s naší minulostí. Kdyby tato verze byla opravdu příčinou ztráty akreditace, tak nevím. Když budeme vycházet z takové logiky, každý novinář, který píše o válce s drogami, je automaticky narkomanem anebo dealerem. A novinář, který se snaží rozplést síť korupce, přičemž její aktéry přivádí k odpovědnosti, je taky zločinec. Dohadovat se můžeme, jak se nám zlíbí. Ale v mém životopise není ani nejmenšího stínu.“
Propagandistické soupeření nabylo na síle s událostmi na Ukrajině. „Bohužel musím přiznat, že propagandu nyní velmi agresivně uplatňují obě strany. Čestní a objektivní žurnalisté se nyní mohou stát rukojmími nesvědomitých politiků. Já s Kuranovem jsme toho důkazem. Zaznamenal jsem, že ruské ministerstvo zahraničí ohledně toho činí také některé kroky. Vím, že přislíbilo neprodloužení akreditace českých novinářů v Moskvě. Jestli tohohle chtěli vaše ministerstvo zahraničí a lidé, co zůstali ve stínu, dosáhnout, tak je pozdravuju. Jejich tajná operace se završila skvělým úspěchem. Je mi z toho špatně, když vidím, že se svět vrací do časů studené války a na obou stranách vítězí jestřábi,“ doplňuje.
Paragraf třetí: Vztahy se Štětinou
Rozvádí svůj vztah se současným europoslancem za TOP 09 Jaromírem Štětinou, jenž v jednom rozhovoru označil Rusko za „říši zla“. Na začátek vzájemných setkání vzpomíná takto: „Ještě na začátku osmdesátých let Jaromír Štětina přijel do Moskvy, vypátral mě a poprosil, jestli bych mu nemohl pomoci v organizaci cestování po řekách na Sibiři. Nejdřív jsem pomáhal zařizovat jeho plavbu po řece Ob, to už jsem byl šéfredaktorem časopisu Sobesednik. Pak jsem přidal ruku k dílu při organizování plavby po řece Jenisej. Ostatně mě tehdy právě kvůli Štětinovi hodně dusili lidé z KGB. Vyčítali mi, že se stýkám s disidentem. Sám jsem nadšenec pro daleké cesty a proto vždy rád pomůžu podobným entuziastům.“ Ostatně v češtině mu vyšla kniha Na lyžích k severnímu pólu, do níž mu předmluvu napsal právě Štětina.
Vzájemná setkání zesílila: „V roce 2013, když jsem se připravoval na svou budoucí práci v Praze, jsem se s ním setkal a udělal velký rozhovor, který byl publikován v Rossijskoj gazetě, což je úřední list vlády Ruské federace. Pili jsme pivo, besedovali, přičemž Štětina mluvil zcela otevřeně o tom, co si myslí o Rusku, jeho politice a jeho představitelích. Publikoval jsem to pod titulkem „Po usazení pěny“. U nás měl článek obrovský ohlas, protože šlo prakticky o první publikované názory oponenta Kremlu, jemuž byl zakázán vstup na území Ruské federace. Za ty dva poslední roky jsme se viděli mnohokrát a u piva a slivovice vzpomínali na roky našeho přátelství, někdy se i tvrdě hádali. To je ale normální, když spolu lidé komunikují a mají v něčem rozdílné názory.“
Nakonec si trochu posteskne. „K mému velkému zklamání se se mnou přestal Jaromír stýkat poté, co se ven dostala informace, že mi neprodlouží akreditaci. Přestal mi brát telefon, neodpověděl ani na mé dopisy. Co za tím je, netuším. Mohu si jen něco namlouvat. Zůstala hořkost,“ líčí a při tom si vzpomene na jednu historku ze vzdálené minulosti: „Vzpomínám si, když jsem sem přijel po dlouhé době v polovině devadesátých let a šel se svým známým, jiným českým novinářem, po Praze. Upozornil mě: ‚Jen nemluv rusky. Mluv anglicky. V současnosti u nás Rusy nemají moc v lásce.‘ To bylo, dnes už to takové není, ale uvidíme.“
Paragraf čtvrtý: O Česku
Když se novinář Sněgirev zamyslí nad Českou republikou, tak ho prý těší, že není tuzemská společnost tak zpolitizovaná jako ta ruská. „Je mi symptaické, že si Češi více než všeho jiného cení svého rodinného života, dobře pečují o děti, domov, zdraví a tak dále. Toho se bohužel moc nedostává mým spoluobčanům v Rusku. U nás je pořád na přetřesu válka. Ta za postavení komunismu, ta proti komunistům, ta za perestrojku, za přátelství se Západem, proti Západu a podobně. Lidé nežijí, ale jen zápasí a jsou pořád v napětí. Za poslední dva roky jsem se zde ani jednou nesetkal s protiruskou náladou. Vím, že ohledně Česka nezahořknu, nepřestanu milovat tuhle zem,“ vyznává se.
Také se mu líbí tuzemský ateismus: „Česko je jednou z nejvíce, jestli ne absolutně nejvíce, ateisticku zemí na světě. Vždyť náboženství je jedním z nástrojů ovlivňování člověka. A Češi se nechtějí smířit s žádným násilím, nechtějí být někým ovlivňováni. Nikomu se do života nemíchají, ale chtějí, aby do toho jejich také nikdo nelezl. Když se odhodlám napsat knihu o Česku, tak v ní hodně stránek zasvětním tomu, jak se Češi chovají ke své přírodě a svému životnímu prostoru. Lesům, řekám, městům. To je pro nás Rusy velmi poučné.“
O současném prezidentu Miloši Zemanovi hovoří také pozitivně. „Napsal jsem o něm dva velké články. Jeden publikovali ve Večernoj Moskvě a druhý v Rossijskoj gazetě. V nich jsem se snažil rozebrat, jaký je to vlastně člověk, který dráždí nespočet politiků. Můj závěr byl takový, že se nestaví ani za Rusy, ani za Američany. Je pragmatik a tak se chová podle toho, co je výhodné pro Česko. Nicméně se ve mně nakupilo mnoho otázek na vašeho prezidenta. Několikrát jsem se obrátil na jeho tiskové oddělení s prosbou o rozhovor. Nedávno jsem dostal zprávu, že jsem první na seznamu žádostí o setkání a rozhovor. Možná, že to konečně vyjde. V Rusku je totiž zájem o Miloše Zemana obrovský,“ vysvětluje.
Paragraf pátý: Rozhovor s Havlem
Otevřeně přiznává, že byl za časů SSSR členem tamní komunistické strany, jako všichni ostatní novináři. Prý to byla pravidla hry. V srpnu roku 1991 ale stál u stěny ruského Bílého domu a bránil před pučisty Borise Jelcina, čímž skončilo jeho členství ve straně. „Poprvé jsem přijel do Prahy na světový šampionát v hokeji, což byl nejspíš rok 1977. Tehdy jsem pracoval v oddělení sportu Komsomolskoj pravdy. Pyšním se tím, že jsem byl na čtyřech olympiádách. Třech zimních a jedné letní. Měli jsme s českými kolegy opravdu přátelské vztahy. Když jsem na konci osmdesátých let pracoval jako šéfredaktor týdeníku Sobesednik, naším partnerem v Praze byl týdeník Mladý svět. Vyměňovali jsme si články, pořádali novinářské výjezdy a organizovali fotbalové turnaje,“ vzpomíná.
V roce 1988 vypravil do Prahy svého zástupce Aleksandra Kuprijanova s úkolem, aby udělal rozhovor s Václavem Havlem. Budoucí prezident se tehdy ještě nacházel pod přísnou kontrolou StB. „Hodně jsme riskovali, ale byla to vysoká hra. Bylo jasné, že se Havel může velmi brzy stát hlavou státu. Když se Kuprijanov vrátil s rozhovorem, silně na mne tlačily naše bezpečnostní orgány, vyhrožovaly výpovědí, ale naštěstí se události rychle pohnuly, takže byl rozhovor v SSSR publikován. Šlo o první rozhovor Václaha Havla v sovětském tisku,“ říká Vladimir Sněgirev, který od jara 2014 pracuje jako zpravodaj Večernoj Moskvy v Česku.
A proč pracuje pro Večernuju Moskvu? „Jde o jedny z nejvíce se rozvíjejících novin v naší zemi. Mají velké náklady, mnoho vedlejších projektů, internetové stránky, rádio i televizi a plánují síť korespondentů po celém světě. Mne vyzvali, abych se stal zpravodajem v Praze a podle možností informoval o životě zemí střední a a východní Evropy. To dělám. Například píšu velké rozhovory se starosty významných evropských měst, jako jsou Záhřeb, Milán, Vídeň a tak dále. Píšu také o problémech s běženci a pracuji na mnoha dalších tématech,“ dodává. Ostatně šéfredaktorem Večernoj Moskvy je nyní ten Aleksandr Kuprijanov, který byl kdysi jeho zástupcem v Sobesedniku a udělal vůbec první rozhovor s Václavem Havlem, který v SSSR vyšel.
Uvidíme, jak se celá kauza vyvine. Možných důvodů zaznělo nespočet. Například, že jde v případě Sněgireva a Kuranova o ruské spící agenty, ale i to, že tímto způsobem neschopná BIS vykazuje alespoň nějakou činnost. Vypovídat novináře ze země a neříct proč, to nicméně svědčí o tom, že je něco shnilého ve státě českém.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
_profil_top.jpg)
