Ta už dnes neexistuje, prostory slouží zcela jiným účelům. V řece je ale stále speciální vpusť. Kusy ledu se vozily výtahem a házely se do lednice, což byl obrovský prostor, který přesahoval tři současná patra budovy stojící na Podskalí. Budova byla od té doby několikrát přestavěna. Jen pamětníci ví, jak byla tehdy uspořádána. Ale tam kde byla lednice, jsou dnes například pivovarské tanky, kde zraje uvařené pivo nebo sklady.
„Lednice měly pět na pět a vysoké asi 12 metrů. Led se tam dostával po šupnách, kam padal z kapsových výtahů. Po celou zimu byly plné ledu, který se tam neustále dodával. Led byl v pivovaru po celý rok,“ popisuje Jan Musel, který v pivovaru pracoval na různých pozicích od padesátých let do nového tisíciletí. S ledováním pomáhali jak zaměstnanci pivovaru, tak sezonní pracovníci zemědělských družstev z okolí, kteří v zimních měsících neměli takové vytížení.
Z dnešního pohledu se to zdá neuvěřitelné, jak mohl led vydržet i v největších mrazech, vše je dílem starých strakonických právovárečníků, kteří navrhovali architektonickou podobu budovy pivovaru. „Vnější hlavní stěna je na dřevěných pilotech, stojí totiž na tekutých píscích. A ta zeď je dvojítá. Navíc u řeky stojí stromy s velkými korunami, které na pivovar vrhají stín do dnes,“ vysvětluje Musel, který je autorem mnoha historických fotografií. Led následně sloužil k chlazení piva přímo při vaření, odváželi si ho ale i hospodští, kteří ledem chladili svoje sudy.
Jednalo se o práci velice náročnou, kterou vykonávaly dělníci pivovaru v těch největších mrazech. Ty byly v polovině minulého století naprosto běžné a trvaly často i celou zimu. Každé ráno se musel výtah vysekávat z ledu. Nejhorší bylo, když zamrzl i speciální řetěz z pásové oceli a kulových čepů, který táhl plechové kapsy s ledem. Kapsa měla rozměry 80x50x50 a měla díry. Výtah měl asi 18 metrů na výšku a zvenčí byl obedněný prkny. Nad stropem lednic byl pracovník, který posouval led po dřevěných šupnách do vyústě.
„Noční vrátní měli za úkol po určitých časových intervalech výtahy pouštět, aby nezamrzly,“ uvádí Musel s tím, že nejhorší byly pondělky. Přes víkend výtahy po každé zamrzly, spodní části se musely vysakávat z ledu a nahoru se lezlo po zamrzlých kapsách po celé výšce výtahu a kladivy se otloukali vodiče řetězu od ledu a rozmrazovali se autogenem. Na bezpečnost práce se nijak nekoukalo. Zajímavostí je, že v dnešní době mají ve vpusti výtahu vodáci zaparkované své lodě.
Sekera, která se používala při vysekávání měla dlouhé a úzké dno, to kvůli snazšímu dělení kry. Topůrko sekery bylo dlouhé, uzpůsobené sekání ve stoje. Vpustě do výtahů měly po obou stranách chodníčky, po kterých chodili dělníci, kteří postrkovali led. Na sobě museli mít dlouhé nepromokavé kabáty s kapucí, protože z výtahu tekla pořád voda. Občas se prý stalo, že někdo spadl do vody, šel se osušit do kotelny a vrátil se znovu do práce. K neštěstí prý nikdo nedošlo.
S ledováním pomáhali i zaměstnanci zemědělských družstev z okolí. Ledovalo vždy tak zhruba 15- 20 lidí. „Přes zimu měli mnohem méně práce, tak chodili k nám. Na pivo byli jako dělaní. Byla to práce náročná, ale v pivovaru byla výborná parta a pořád legrace,“ shrnuje Musel.
Přímo na Otavě se řeka prořezávala speciálně upravenou cirkulárkou na benzínový dvoutaktní motor, která byla posazená na kovových lyžinách. Díky nim jezdila po ledě. Řeka se pomocí kotouče cirkulárky přeťala napříč a pak se ledy vyřezávaly po produ a proti proudu.
Kry se posouvaly příčným kanálem, kde se sekerami dělil na takové části, aby se vešly do „kapes“ výtahu. Ve sklepě bylo 6 lednic o rozměrech asi 5x5 metrů a výšce 12 metrů. Lednice od řeky byly chráněny dvoudílnou kamennou zdí o šířce jeden metr.
Lednice pak sloužila k chlazení sudů s pivem. Sudy byly tehdy ještě dřevené. Led se také používal při chlazení piva, když se vařilo na spilce. „Spiláci si nakopali led a v putnách, které se používali na uhlí je nanosili do obrovských plováků na spilce, kde se chladila mladina,“ uvedl Musel. Plováky byly kulové nádoby na led.
Ledování zmizelo ze strakonického pivovaru v polovině 60.let s rozvojem moderních technologií a moderního čpavkového chlazení. Svou roli hrálo i počasí, již nebyly takové mrazy na jaké byli lidé zvyklí. Naposledy se ve Strakonicích ledovalo v roce 1966, tehdy už ale nebyla na Otavě taková vrstva ledu a tak ho museli zaměstnanci strakonického pivovaru nakutat na jednom z blatenských rybníků. Do Strakonic ho pak dopravili nákladními vozy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
