Pane doktore, děkanka Fakulty humanitních studií Věra Sokolová si stěžovala na demonstraci za práva Palestinců, která se konala před sídlem fakulty. Akce dle děkanky byla neohlášená, organizátory nebyli vyučující ani studující FHS UK, hluk prý rušil výuku a student, který šel kolem a s akcí nesouhlasil, dostal přes ústa. Děkanka prý respektuje akademickou svobodu, ale toto se jí nelíbí. Co o tom soudíte? Jak v takovém případě postupovat?
Prospěla by české demokracii korespondenční volba občanů ze zahraničí?Anketa
Viděl jsem v ČT vystoupení nejvýznamnějších magnificencí českých univerzit po té nešťastné události na FF UK v Praze. Musím se přiznat, že mne překvapila intelektuální, ale vlastně i morální úroveň všech, kteří v tomto pořadu, který připomínal pokleslé talk-show produkce České televize. Stejně ale i mnoha ostatních. Ti, v těchto pořadech „účinkující“, nedokázali veřejně demonstrovat svou akademickou úroveň, ani se zbavit tíhy své politické orientace. A předváděli se jako nikoliv autority, které mají kořeny své nezávislosti nejenom ve velikosti svého v tomto případě filozofického poznání a jeho reflexe. Proto jsem se rozhodl, že nebudu reagovat na stav akademické obce a jejího, podle mého názoru, vzdávání se teze „učení a učení se“. To bylo na Pražském vysokém učení jednou ze zásad života žáků a jejich mistrů už od založení univerzity. A protože, jak k údivu jejich dnešních kritiků opakují exprezidenti České republiky různými slovy, ale se stejným důrazem, „protože nemohu říct nic chvályhodného, raději mlčím“.
Přesto si ale dovolím, jako už dávno nepraktikující akademik, se zkušeností vysokoškolského studia doma i v zahraničí, tvrdit, že i ti nejvznešenější učitelé a mistři by měli začínat uvažovat sami o sobě a nikoliv o „těch druhých“. V tomto kontextu jakýchsi neznámých. Nestačí jen „respektovat akademickou svobodu“, ale pokusit se společně v rámci celé akademické obce pochopit, co se děje nejenom na FHS UK, ale i na prestižních a bohatých univerzitách ve Spojených státech. A dnes už i v Evropě. Viděl jsem, jak se u dnes zapomenutého německého protestantského filozofa Goldwitzra rodilo radikální studentské hnutí v Berlíně. Jak se z něho rodilo násilné zneužívání nejen akademických, ale i občanských svobod. Jak se jeho jménem nejdříve demonstrovalo, později stavěly barikády a zapalovaly budovy v Paříži a v Berlíně. Ani dnes nejde o nic menšího než o existenciální problém a všichni akademici, kteří nedokázali zvednout hlas proti snad konspiračnímu heslu My to zvládneme!, by měli alespoň vysvětlit jak a proč se tak fatálně mýlili.
Fotogalerie: - Tichý nesouhlas
Co se týče propalestinských demonstrací, v Evropě se množí, a třeba v Německu se jich zhostily poněkud radikální živly. Máme se bát jakési páté kolony, která by palestinskou věc chtěla otočit proti nám a jejím prostřednictvím si to s námi „vyřizovala“?
„Pátá kolona“ je strašidelné pojmenování něčeho, co má právě v Německu svou historii vyvolávající vzpomínky na doby, které se právě v této zemi po léta považovaly za tabuizované. Dokonce zasuté tak hluboko, že se od sedmdesátých let minulého století státními autoritami doporučovalo neužívat pojmenování nacismus, nacionální socialismus pro „levicová“ politická hnutí. Dodnes se jim proto říká pravicový extremismus, a my to, skloněni před německým majestátem, opakujeme.
Jsem přesvědčen, že pozvání Angely Merkelové, které se obracelo k občanům chudých zemí, mělo současné německé a částečně i evropské ekonomice nabízet levnou pracovní sílu. V druhém plánu i spotřební lidský materiál pro předpokládanou militarizaci. Nejen Německa. Kdysi se tomu říkalo – Dnes Německo, zítra celý svět!
Máme vůči Rusku cítit vděčnost za osvobození od německého nacismu?Anketa
V tom je celé nebezpečí současného demografického a politického vývoje Evropy. Zatím to v jejích dějinách vypadalo vždy tak, že někdo chtěl jenom bohatnout, proto rozdal zbraně najatým armádám. Pak nad nimi ztratil kontrolu a skončilo to Velkou revolucí. Jestli byla francouzská, ruská nebo německá nebylo příliš zajímavé. Důležité bylo to, že si to někdo s někým chtěl „vyřídit“.
Proběhly jisté oslavy 20 let našeho členství v EU. Porovnáte-li svá očekávání před 20 lety a dnešní realitu, co vidíte? A jak dlouho dle vás ještě unie přežije v současné podobě?
Nedělal bych z toho velkou vědu. Prý Hérakleitos říkal „Pánta rei!“ Anebo mu to někdo vložil do úst. S tím asi nic nenaděláme a kdo sleduje předvolební evropské klání, jistě chápe, že se s tím ani nic už udělat nedá. Současná politická reprezentace Evropské unie žije uzavřená ve svém Babylonu a mluví jazyky, kterým sama přestává rozumět. Každým dnem se propadá do stále hlubší pasti své bezvýznamnosti, která ale, nenechme se mýlit, přitahuje stále větší počet tvorů, připomínajících jepice z divadelní hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Vzpomeňme na kroužení jejich rojů okolo světla a bzučících „Něco velkého se stane! Já se narodím!“ Jejich velký život pak netrvá ani jeden celý den.
Je to krásné proroctví, které se asi za našich životů už nenaplní. Ty dnešní jepice a můry, jakkoli jsou nepatrné a ubohé, disponují takovými materiálními zdroji, že se jistě pokusí „unést Evropu“ (tu východní i západní) do tak velkého zapomnění, že by to Milana Kunderu nikdy ani nenapadlo.
Fotogalerie: - Mimořádná s přílepkem
Slavné knihy o „zániku“ Západu nebo Evropy psali autoři, o kterých jsme se my šťastnější, ještě učili ve škole. Snad proto jsme se nemuseli skrývat za reklamní slogan o vítězství pravdy a lásky, který dodnes mají na svých transparentech válkychtiví hrdinové, kteří mluví o našem tažení na Západ. Že to bude ale oklikou přes Ukrajinu mne ani před dvaceti lety nenapadlo. Dokonce ani tehdy, když se moc předávala celé „generaci politické průměrnosti“, jak se o ní dnes přednáší na amerických univerzitách.
A koneckonců, kdo má velká očekávání v zemi, kde se o historii jako magistra vitae, starají komise a komisařky pro „uvádění historických událostí na pravou míru“ (o kterých psal ve svém Saturninovi už dávno Zdeněk Jirotka), nemusí se budoucnosti příliš obávat. Jak říkal můj česko-německo-americký dávný přítel H. J. Benda – kdo by se měl budoucnosti obávat, když ne právě my!
Dle vyjádření některých vládních stran to vypadá, že bez EU by u nás nebyla demokracie. Jak to chápat a co si vlastně pod tou „demokracií“ představují? Za nedemokratického považují tito představitelé i Viktora Orbána a zřejmě už i Roberta Fica, kteří vyhráli volby, jež nebyly zpochybněny jako nedemokratické.
S demokracií je to u nás trochu obtížné. Jednou je lidová, podruhé liberální a dnes už začíná být opět vnitrostranická. Paní exmistryně pro vědu a inovace Helena Langšádlová by mohla vyprávět. Byla, podle svých kolegů, ta nejlepší, nejpracovitější a, pokud šlo o vědu a její inovace, nejvzdělanější. Alespoň tak to demonstrovali její kolegové z vědeckých ústavů a univerzit při loučení s jejím nezapomenutelným působením ve vládě. Trochu sice připomínala příběh Klementa Gottwalda, který podle svých životopisců přečetl ve Vídni a pod lampou celého Marxe. Paní Helena zvládla bakalářskou hodnost na VŠPSV v Kutné hoře také docela rychle, ale demokraticky byla odvolána za podezřelého údivu vědecké a akademické veřejnosti.
Jste rádi, že v USA prošel balík pomoci pro Ukrajinu?Anketa
S těmi „demokraty“, jako jsou Robert Fico nebo Orbán Viktor, je to podobné. Když je doba jejich „nehájení“, volají čeští politici a političky přes hranice, aby je maďarští nebo slovenští voliči „vyhnali“. Bez ohledu na to, zda vyhráli, nebo nevyhráli volby. A když to nejde, usadí se svými nevoliči vypuzení Slováci v Praze. Třeba jako poradci českých politiků, kteří v zahraničí otevřeně připravují sesazení legitimní vlády. Někdo to mohl nazývat „pátou kolonu“ v Čechách a na Moravě, někdo bratislavskou formou „řízené demokracie“. Možná alespoň částečně financované ze zahraničních finančních zdrojů. Když jde navíc o třetí liberální demokracii v posledních dvou stoletích, mohli by se její stoupenci porozhlédnout, zda ta jejich „liberální“ není už spíše tou „lidovou“. Protože ale víme, nejen ze zemí, kde je „demokracie s přívlastkem“ tak trochu „řízená“, a podle klasiků evropského politického myšlení že se zvrhává v tyranii, despocii nebo ochlokracii, není o co stát.
Francouzský prezident Emmanuel Macron opakuje, že Francie by mohla přímo vojensky zasáhnout na Ukrajině. Teď to upřesnil: Mohlo by se tak stát, pokud by Rusové učinili veliký průlom. Když Macron toto říká opakovaně, má pro to vlastně podporu u francouzského obyvatelstva a armády?
Jestliže si myslíme, že v tzv. evropské politice chybí velké politické osobnosti, pak totéž můžeme tvrdit o změnách ve Francii v posledních desetiletích. Dva prezidenti (Jacques Chirac a Nikolas Sarkozy) už byli vláčeni po soudech, jeden z nich dokonce podivně odsouzen a ví Bůh, jak dopadne Emmanuel Macron. Osud jeho předchůdců varuje, že nestačí mít jenom nadnárodní „finanční krytí“ a dobré vztahy s Washingtonem. Panská láska po zajících skáče, a i když demonstrace francouzských zemědělců jsou divočejší než na českém agrárním rynku, ještě to neznamená, že prezidentova kamarila nemůže mít, dokonce v nejbližších týdnech a měsících, celou řadu jiných problémů. Budou, samozřejmě, specificky francouzské, ale Macronova na dvě strany cílící zahraniční politika se může setkat s neporozuměním. Řečeno slovy amerického prezidenta, Francouzi nejsou Anglosasové a ani v indickém Tichomoří nemají dobrou pověst. Macron si myslí, že Francie je „pevně zakotvena“ (řečeno slovy paní komisařky Jourové) v euro-atlantických strukturách. Ale, co jsou struktury, když jde o peníze? To se začnou ozývat hlasy dokonce i penzistů z Légion Étrangére.
Fotogalerie: - Blaník s Klausem
Mezitím za Macronem míří čínský prezident Si Ťin-pching. Macron ho dle odhadů chce přesvědčovat, ať „domluví“ Moskvě. To se asi nepodaří, ale co od setkání čekat? Čínský prezident je v Evropě poprvé za pět let.
V poslední době se zejména v českých médiích objevují silácká slova o tom, kdo a jak naléhavě, někdy dokonce výhružně, domlouvá čínskému prezidentovi, co má dělat. Kdo je ochoten nahlédnout za intelektuální limity českého pravidelně nejméně o tři dny se zpožďujícího zpravodajství, s úžasem zjišťuje, že je to všechno trochu jinak. Prezident Si Ťin-pching nejede „na koberec“ za Macronem, ale reaguje na poníženou žádost francouzské strany. Možná i vysvětlit, jak se to má se svrchovaností a čínskými investicemi ve Francii. Třeba dojde i na otázku, zda je možné ve Francii objednat, podobně jako před lety učinila Ruská federace, bojová plavidla, která byla vládou Spojených států „v zájmu euroatlantického spojenectví“ Francii zakázána.
Možná, že více než debata o francouzských názorech na dodávky zbraní Ukrajině, bude zajímavější debata na téma, jak daleko má dnešní Čína k Evropské unii. Snad by ani čeští zpravodajové a zpravodajci neměli přehlédnout, jaký význam má zastávka čínského prezidenta v Bělehradu v den 25. výročí bombového útoku na čínskou ambasádu a jak čínská diplomacie zachází se symboly, které jsou evropské diplomatické aroganci cizí. Možná i na ty rudé koberce dojde, ale královský korunovační kočár, kterým vozila prezidenta Si po Londýně britská královna Alžběta, asi zůstane v nějakém depozitu. Odhaduji, že by ale mohlo jít o nahlédnutí obou stran do čínského seznamu dnes odhadem nejméně dvaceti tisíc uloupených uměleckých předmětů a archiválií. Byly ukradeny v letech „otvírání Číny“ v 19. století. Dnes je o tyto věci ve „všech Čínách“ mimořádný zájem a stát i soukromníci investují do čínské tradice obrovské peníze.
Jste rádi, že v USA prošel balík pomoci pro Ukrajinu?Anketa
TOP 09 zažila blamáž s výměnou ministra pro vědu a výzkum. Ministryně Langšádlová odešla, či dle jistých hlasů spíš byla odejita, a její náhradník byl poněkud ztrapněn. Jednak publikoval v „predátorských“ časopisech a jednak se ukázalo, že jeho anglickojazyčné práce byly psány dosti slabou angličtinou. Co všechno se nám tím ukázalo?
Přiznávám, že termín „predátorský časopis“ jsem slyšel v této souvislosti poprvé v životě. Považuji jej za jakési diminutivum (zdrobnělinu), které má zakrýt, anebo třeba jen oddálit, porozumění tomu, že někdo na akademické nebo jen vysokoškolské úrovni nedodržuje základní pravidla psaní odborných textů. Alespoň tak, jak se tomu vyučovalo na školách humanitního směru před rokem 1989 v proseminářích, které byly „cvičením v odbornosti“ hned v prvním semestru. Kdo se tomu nenaučil, nedostal zápočet a nemohl dál studovat. Samozřejmě si asistenti, a někdy i docenti, přivydělávali psaním různých textů, ale nikdo si nemohl dovolit vyvdávat je za vědecké. Pokud slouží této „chlebařině“ fejetony, glosy, sloupky aj., není to žádná tragédie. Dělá-li to děkan VŠ a tvrdí, že to přehlédl, je to téměř za hranicí podvádění. Odpovědnost pak nese nejenom on a ústav, ve kterém působí, ale samozřejmě i ten, kdo jej doporučil do funkce ministra, která je, zdá se, nějakými mimikry pro jinou, možná i nezákonnou, činnost.
Fotogalerie: - Konvoj svobody
Je mi žinantní se na to ptát, ale i to je politika: Starosta Řeporyjí Pavel Novotný pod fotografii předsedkyně KSČM a hudebníka Felixe Slováčka napsal, že dotyčná politička je dámské přirození, mírně řečeno, a hudebníkova dcera brzy umře na rakovinu. Novotný se omluvil, ale např. dlouholetý senátor ODS Jiří Oberfalzer řekl, že se za ODS v tomto směru stydí a Felixi Slováčkovi a jeho rodině se omlouvá. Premiér Fiala, který se s Novotným kdysi fotil, mlčí. Jak se vám to celé jeví?
Je to, jak někdo psal na novinkách.cz dno nevychovanosti a vulgarity. Dnes se nenosí slovo způsobný, které se používalo u nás ve školách snad už od doby Marie Terezie, pokud tomu tak nebylo ještě dříve. To hlavní ale přece jenom je, že na fotografiích s panem Pavlem Novotným pózoval nejen Petr Fiala, ale i v rámci své předvolební kampaně dnešní prezident Petr Pavel. Dokonce i pan poslanec Pavel Žáček, jinak přísný vymetač nepravostí a všeho ruského z našich životů. A dokonce i dvě usměvavé dámy, nikoliv politické začátečnice, jejichž jména se zde stydím uvádět. S panem prezidentem Pavlem pózovaly na fotografiích z Pražského hradu nejen osoby světské, ale i duchovní, a tak by se snad mohli v kostele sv. Salvatora v Praze o něčem podobném zmínit. Když to dokázal pan Jan Graubner, arcibiskup pražský, v situaci pro něho ještě obtížnější, jistě by to šlo i někomu jinému. Hlavně snad těm, co se tak rádi ukazují na televizních obrazovkách.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
Banjo123
