Začneme překvapením týdne v mediálním světě, kterým se určitě pro mnohé stal podcast Čestmíra Strakatého, v němž zpovídal novinářku Danielu Drtinovou. „Tato žurnalistka, kterou si mnozí spojujeme s jejím angažmá v televizní vzpouře roku 2000, je osobností mnoha tváří. Poznal jsem ji jako profesionálku, která se snaží dodržovat základní profesní pravidla své práce, z nichž nejdůležitější je asi, banálně řečeno, ‚padni komu padni‘. Pamětníci si připomenou její poměrně dlouhé období v roli zpravodajky ČT v Poslanecké sněmovně. Měla pak několik ‚svých‘ diskusních pořadů. Řada jejích rozhovorů byla na vysoké informační úrovni. Na druhou stranu ani ona se důsledně neubránila tomu, aby se jako novinářka zapojila do štvanice na vybraného ‚nepřítele veřejnosti‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Má na mysli dění počátkem dubna 2003, kdy premiér Špidla odvolal protizákonně (jak se později soudně prokázalo) členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. „Drtinová to, k mé velké lítosti, byla, kdo moderoval naprosto nehorázný diskusní pořad na to téma, kam pozvali samé příznivce toho nezákonného odvolání (pamatuji třeba na Pavla Dostála), a proti nim jako na pranýři byl usazen předseda té odvolané vysílací rady Martin Muchka. Celé to balábile bylo jen zdrcující štvanicí na tohoto muže, který se ničím neprovinil, avšak dopředu byl odsouzen. A na tom procesu se podílela, žel, i Daniela Drtinová. A neomlouvá ji zaujetí atmosférou okamžiku či slepá víra ve svou pravdu. Prostě nekočírovala tu řež, v níž pravda dostala – i díky ní – náležitě na frak, a zbyla jen propagandistická mlha. Což je ostatně pro ČT dlouhodobě typická věc,“ připomíná mediální analytik.
Fotogalerie: - Česká cesta z covidu
V prezidentské volbě prohráli novináři
Jenomže byl také členem té odvolané vysílací rady. „A za pomoci aktivit lidí, jako je Drtinová, jsem se musel podrobovat veřejné štvanici, dvacetiletým tahanicím po soudech (až do toho posledního definitivního vítězného), a to jen proto, že jsem vyfasoval, stejně jako ostatní mí kolegové, nějakou politickou nálepku či psí hlavu. Tehdy paní Drtinová jistě nepochybovala o správnosti svého činění. Snažím se uvěřit, že dnes – aspoň podle toho rozhovoru s Čestmírem Strakatým, už je přece jen trochu dál. Protože, jak správně říká, ti, kdo prohráli v této prezidentské volbě nejvíce, jsou novináři, ty služky jednoho zájmu, doslova ‚užiteční idioti‘. Zlatá slova, měla by se tesat,“ uznává mediální odborník.
Jourová obhajuje cenzurní úpravy i nepravdami
Přechází k úžasnému rozhovoru, který Lidovkám poskytla Věra Jourová a jehož hlavní téma byly její věhlasné cenzorské aktivity. Jourová se zde dopouští až bizarně trapných proklamací. Na margo připravovaných mediálních regulací s výmluvností chytré horákyně například sděluje: „Zákon má média před cenzurou chránit. Zakazuje státní cenzuru. Černé na bílém se v něm píše, že členské státy budou respektovat redakční svobodu médií a nebudou zasahovat ani se snažit jakýmkoli způsobem ovlivňovat redakční zvyklosti a rozhodnutí médií. Cenzura je totiž moment, kdy se někomu zakáže něco říkat nebo projevovat názory. Mediální zákon je toho opakem. Má vytvořit prostor a větší ochranu pro média, aby mohla psát to, co uznají za vhodné, aby byl prostor pro svobodu slova. Je tedy opakem cenzury... Potřebujeme svobodná a nezávislá média, aby se ve veřejném prostoru udržela mnohost názorů.“
Psali jsme:
„Dobrá. Tak se ptejme: bylo státem podnícené vypnutí několika zpravodajských a názorových webů loni v únoru cenzurou, nebo ne? Čím tento protizákonný akt přispěl ke svobodě slova a k prosazení práva názory vyslovovat a šířit? A dále: je, nebo není cenzurou skutečnost, že nositelé jiných než státem prosazovaných názorů mají dlouhodobě zamezený přístup do vysílání veřejnoprávních médií? Kdy jste na obrazovce ČT viděli naposledy Jana Schneidera, Jaroslava Štefce, Zdeňka Zbořila, Martina Kollera a mnoho dalších? Kde je ta kýžená ‚mnohost názorů‘? Jourová cenzurní úpravy obhajuje také doslova nepravdami. Například říká, že ‚pro vydavatele je to nová situace. Naopak audiovizuální sektor se reguluje dlouhodobě na úrovni EU i na úrovni států, jenže vydavatelé to zatím neznali‘. Ale samozřejmě, že znali, paní Jourová,“ ujišťuje eurokomisařku Petr Žantovský.
Médiím chtějí vnutit jednostranné politické balení
Připomíná, že tiskový zákon z přelomu století upravuje základní povinnosti vydavatelů, včetně artikulů vztahujících se ke zveřejnění nepravd či pomluv. „Mohu to potvrdit z vlastní paměti: byl jsem u toho, když tento zákon Pavel Dostál připravoval, a dobře pamatuji, co v něm akcentoval. Takže není pravda, že vydavatelé, na rozdíl od broadcasterů, žijí v právním vakuu. A rovněž není pravda, že by audiovizuální zákon (č. 231/2001 ve znění pozdějších úprav) zohledňoval nějaké cenzurní praktiky. Jen jasně definuje, kde a jak se broadcaster dopouští porušení zákona. Smyslem vysílacího zákona není stranit jedné nebo druhé politické straně či zájmu, potlačovat svobodné vyjádření lidí a tak dále, nýbrž hlídat porušení především trestního zákona, například ohrožení mravní výchovy dětí a mládeže, šíření rasové a jiné nenávisti a tak dále,“ vysvětluje mediální analytik.
„To až Jourová a spol. chtějí mediálnímu sektoru vnutit jednostrannou politickou ambaláž a podřídit je dirigenci eurounijních či jakých ještě ‚elit‘. A to, prosím, opravdu není nic jiného než cenzura,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Propaganda EU proti Rusku za veřejné peníze
Za možná nejzajímavější pasáž rozhovoru považuje část, kdy Jourová odpovídá na dotaz týkající se jejího návrhu na spuštění jakési eurounijní vlnky s názvem Rádio Svobodné Rusko. Doslova říká: „Na území Unie máme spoustu novinářů, kteří prchli, protože nesouhlasí s Putinem. A rádi by pracovali pro ‚Free Russia‘. Moje představa je, že by jim nějaká organizace, která zastřešuje práci médií, poskytla platformu, brand, zázemí. EU by pak dala pro začátek nějakou finanční injekci, alespoň pro letošní rok. Organizace, která by to zastřešila, by vyhledala správné technologické cesty, jak informace dostat na ruské území. Je to otázka několika týdnů a měsíců, abych měla zajištěno financování, a může se to spustit.“
„V odpovědi lze najít několik zajímavých podtextových informací. Předně vytvoří se další úžasná instituce – jak jinak, za evropské, tedy naše, veřejné peníze, jejímž úkolem bude provozovat propagandu vůči Rusku. Jako by nestačily americké, Kongresem financované stanice RFE/RL. Tato nová instituce bude pochopitelně velice drahá, protože vysílat na území Ruska je nákladné, a navíc to vyžaduje velice specifické zázemí – od novinářů po techniky,“ upozorňuje mediální odborník.
Česká eurokomisařka zadělává na problém
Na otázku, proč to všechno, má jednoznačnou odpověď. Proto, aby Evropská unie konkurovala USA v jejich propagandistické válce s Ruskem. A nejen to, každý, kdo aspoň lehce přičichl k podobným institucím, ví, že to zpravidla jsou také aktivní delegatury zpravodajských služeb. Čili nám tu Jourová za naše peníze jménem Evropy zadělává na mnohočetný problém, který může ještě více zkomplikovat jakékoli budoucí vztahy a jednání s Ruskem. To rozhodně není dobrá zpráva. Připomíná 50. léta, kdy došlo k podobnému šponování propagandistické války Západu a Východu. Naše smůla je, že stojíme přesně na hraniční čáře,“ konstatuje Petr Žantovský.
Třetí téma začíná postesknutím, že často zapomínáme, že svět nezačíná a nekončí jen hranicemi Prahy. „I mimo ni žilo a žije mnoho mimořádných osobností, kterým ovšem většinou my, pražští přezíravci, věnujeme pramálo pozornosti. A nezaslouženě. K takovým jistě patřil dlouholetý novinář z Brna Luboš Petřík. Zemřel 17. února ve věku 79 let. Původně studoval na herce. Dokončil JAMU v roce 1965, dvě sezóny byl členem tehdejšího Divadla bratří Mrštíků. Objevil se i ve filmu Komu patří pohár (1960), v Prázdninách s Minkou (1962) ztělesnil jednu z hlavních postav. Byl pak na ‚volné noze‘, uplatnil se i jako spíkr v rozhlase. V srpnových dnech 1968 se zapojil do vysílání Československého rozhlasu ze zimního stadionu za Lužánkami. Přešel do brněnského studia Československé televize, byl redaktorem, pak dramaturgem. V roce 1973 musel odejít. Následující rok nastoupil jako technický redaktor do pražské, pak brněnské redakce Svobodného slova,“ rekapituluje mediální analytik.
Média zůstanou o odcházející osobnosti chudší
Ve své publicistice se zaměřoval na sociální oblast a kulturu, pozornost věnoval samozřejmě divadlu. „Kdo zažil dnes už neexistující deník někdejší Čs. strany socialistické Svobodné slovo, může potvrdit, že v něm rozhodně nepanovala ona sekernická praxe jako třeba v Rudém právu. Naopak, do Svobodného slova – a do lidovecké Lidové demokracie – se stěhovali často lidé nepohodlných názorů, a byli zde aspoň trochu pod ochranou před útokem politických vichrů zvenčí. Ostatně na mnohá jména z těch listů a dob můžete narazit dodnes. Napadá mě třeba filmová publicistka Mirka Spáčilová, kterou jsem jako studentský kandrdas potkával právě v redakci Svobodného slova v domě Melantrich, z něhož mluvil později Havel, zpíval Kryl, a dnes je tam jakýsi obludný obchoďák s předraženou konfekcí. Ale to jen na okraj,“ podotýká mediální odborník.
„Měl jsem tu čest potkat i Luboše Petříka, bylo to pár let po převratu, byl tehdy vedoucím brněnské redakce Svobodného slova a já vedl knižní nakladatelství Melantrich v tomtéž podniku. Byl to příjemný, na první pohled sympatický chlapík, až jsem trochu záviděl jeho podřízeným tu atmosféru, kterou uměl v redakci vytvořit. Takoví lidé z našich médií odcházejí, někteří pryč, jiní navždy. Ta média jsou a zůstanou o ně chudší,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
Eskymo
